S Hitchcockem v zádech
Letní večer v rodném městě, 33 stupňů Celsia ve stínu, ve vile ani noha. Vychutnávám samotu. Chodím od ničeho k ničemu jen tak v negližé a je mi fajn.
Náhlé zazvonění mi rozsekne hlavu vedví. Jedna polovina se touží zapřít, druhá straší, že někdo potřebuje pomoc. Zvonění je čím dál úpornější. Naházelo na mne šaty a jdu otevřít. Před brankou stojí bruneta s blondýnou.
"Poznáváš nás?"
"Ani ne," přiznávám.
"Madla a Zdena," napovídají mi trochu zklamaně.
Jméno Madla patřilo kdysi jedné mé spolubydlící. Učila děti v první třídě a byla velmi jemná a citlivá. Zdena jakbysmet.
Zatímco nalévám červené, kladu inteligentní otázku: "Jak jde život?"
"Dobře, kdyby nebyli slimáci," rozřečnila se Madla. "Pěstuju zeleninu, všechnu sežerou. Mám na ně nůžky."
"Nůžky?" lezou mi oči z důlků.
"Každýho přestřihnu. Taky se můžou posolit, zbyde z nich hromada slizu. V zimě si nasbírám na silnici sůl... Taky zabíjím pavouky. Těma se to u mě jen hemží."
"Taky je stříháš?" děsím se.
"Ne. Vemu účtenku, naberu do ní pavouka a zmáčknu. Hodím to do kamen a hotovo. Taky mi z odpadu v koupelně vylejzaj ještěrky. Dávám je kočkám na hraní."
Já, která zachraňuji můry, vynáším na houbě pavoučky uvízlé ve vaně, sypu v zimě slunečnici sýkorkám, už toho začínám mít nad hlavu. "A co ptáci?" vzpomenu na Alfréda Hitchcocka. "Ptáčkové tě neohrožují?"
"Jenom straky. Ale ty se naštěstí likvidujou samy. Stačí dolejt sud na vodu. Jak se hladina zaleskne, topí se jedna za druhou."
Je vedro, ale já mám husí kůži.
Madla pokračuje: "Poslední dobou ke mně chodí srnec. Zachutnal mu hrách. Přemejšlím, co s ním."
"Pořiď mu rogalo a vyprávěj mu o tom, co děláš se zvířátky," chce se mi křiknout. "Poletí do lesa hrách nehrách." Nahlas řeknu: "Nebylo by ti nakonec líp v paneláku, než na vsi?"
"Tam bejvaj mravenci."
Představuji si Madlu v obrovských brýlích jak malilinkýma nůžtičkama stříhá faraony.
"Lidko, určitě ke mně přijeď, uvidíš jak si užijeme," doplnila mou představu Madla a s andělským úsměvem vstává od stolu.
"Já taky stříhám slimáky," prohlásí náhle Zdena, spokojená, že se jí alespoň na odchodu podařilo něco říct.
Zamykám za nimi branku.
Na schodech do vily zahlédnu velkého rudohnědého slimáka. Má v ruce nůžky a tváří se, jako by někoho hledal.
"Jdeš pozdě, kamaráde," říkám mu důvěrně a zdá se mi, že se sirem Alfrédem Hitchcockem jsem dneska jedna ruka.
S Hitchcockem v zádech