Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Matěj,
zítra Liliana.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Na kafíčku v Americe (26)

„Nerozumím anglicky, mluvíš česky?“

V pátek ráno, ještě dříve, než se probrali Pavel s Mary, jsem vyběhl do ulice, abych zkusil svou poslední možnost k získání vlajky, která mě při každém procházení kolem prodejny indiánských suvenýrů nesmírně dráždila. Třepetala se na žerdi tak nízko, že při každé cestě do práce či z práce mně vždy “laškovně” načechrala vlasy. S blížícím se koncem mého pobytu a snad také to, že sestra se nechala velice rychle odbýt majitelem, když prosila o nějakou slevu, mi nedalo spát. “Čtyřicet dolarů bych za ni nedal. I dvacet se mi zdá mnoho. Co se tak propracovat na nějakých deset – to by byla koupě!”

Začal jsem se cestou připravovat k zaútočení na majitele prodejny. Složil jsem si po cestě z pár slovíček, která jsem znal, větu, s kterou jsem se připravil vyrukovat na prodavače. Vstoupil jsem a slušně pozdravil. Byli jsme sami dva a já spustil: “Jsem z České republiky. Máš venku hezkou americkou vlajku s indiánem. Já bych ji chtěl jako suvenýr. Já mám posledních deset dolarů. Kolik stojí?” Naše pohledy se setkaly. Můj plný napětí, jakou cenu vysloví, a jeho, naprosto nechápavý, že si vůbec někdo dovolil přát si tak velkou slevu. Následovalo nějaké vysvětlování v angličtině, z kterého jsem pochopil, že trvá na ceně dvaceti dolarů. Já však stále opakoval: “Nerozumím anglicky. Mluvíš česky? Já mám posledních deset dolarů.” Jakmile mávl rukou a odebral se ven, bylo vše jasné. Vítězství bylo na mé straně. Vlajku mi hezky zabalil a s přáním “Hodně štěstí” jsme se rozloučili. Nikdo doma tomu nechtěl věřit.

“Bráško, co se ti povedlo, je přímo neuvěřitelné. Tady není nikdo zvyklý na smlouvání o dané ceně.” A já pak musel ještě mnohokrát vyprávět, zejména na rozlučovacím večírku se zaměstnanci, o své koupi a hlavně přesně doslova opakovat tu “kouzelnou větu”, která mi otevřela cestu k levnému nákupu.

Dnešní den jsem měl před sebou poslední výlet do “The Hous on the Rock” (Dům na sklále), kdy mi společníky byli Pavel s Mary, kteří ovládali pouze angličtinu, a já z ní znal několik výrazů, pochycených v práci. Přesto jsem se na tento výlet těšil a nepřipouštěl jsem si starosti, že bychom se nějak nedomluvili. Konverzace cestou bylo spíš vzájemné oťukávání. Chtěli si také udělat představu o mých znalostech angličtiny. Postupně se však z Pavla a Mary “vyklubali” velice ohleduplní a citliví průvodci, kteří mě trpělivým vysvětlováním dokázali seznámit i s tou nejtajuplnější záhadou. A těch zajímavostí a nepochopitelných předmětů, s kterými jsme se setkali v Domě na skále, bylo nepřeberné množství.

Od Dany jsem byl předem informován, že jedeme do něčeho, co se dá nazvat muzeem nebo spíš sbírkou strožitností a kýčů z Ameriky a z celého světa. Předem mě varovala: “Brácho, abys nebyl zaskočen. Asi v roce 1940 nějaký pan Alex Jordan z Madisonu založil na skalnatém útesu muzeum sbírek starožitností z celých Spojených států. Postupně, každý rok něco přistavěl nebo vykutal pár místnosti ve skalách, které vzájemně propojoval, a svážel tam různé krámy z celého světa. Dnes, pokud si chceš všechno projít a podrobně prohlédnout, pak to trvá asi osm hodin. Někdo to odsuzuje, někomu se to moc líbí. Já tam ještě nebyla, ale nemá to prý na světě obdoby a byla bych ráda, abys to viděl.”

Vyzbrojeni touto základní informací jsme zastavili s Pavlem a Mary na jednom z mnoha parkovišť před pokladnou vstupenek. Tento malý nenápadný domeček a všechna ta parkovací místa, rozmístěná terasovitě v lesních průsecích, byly umístěny na vrcholu skály, odkud byl hezký výhled do členitého údolí. Kolem dokola jenom lesy, lesy a sem tam se z údolí tyčil k oblakům obrostlý skalní útvar. Trochu mi to připomnělo pískovcové skály u nás. Protože jsem neviděl nikde žádné budovy, bylo mi jasné, že za pokladnou hned vstoupíme do podzemí muzea. Ještě než jsme opustili vstupní halu, prostudovali jsme s Pavlem plánek celého areálu. Byl to soubor čtrnácti výstavních prostor propojených chodbami, ale nadalo se z něj vyčíst, jak jsou rozsáhlé, které jsou pod zemí a které na povrchu a jak velký výškový rozdíl budeme muset překonávat. Bylo nám jasné, že pravými dveřmi se vchází a levými vyjdeme ven. Vstoupili jsme. Chodba, velmi úzká, vytesaná ve skále, svým osvětlením a z povzdálí se linoucí hudbou navozovala jakoby atmosféru staré Číny. A skutečně jsme se postupně nacházeli v místnostech vybavených dobovým čínským nábytkem, porcelánem a vším, co do takové domácnosti patří.

Procházelo se chodbičkou a vstoupilo do velké jeskyně, zařízené jako obývák, další chodbičkou do kuchyňky, pak následovala knihovna, další pokoj a postupně se střídaly místnosti a s nimi i vybavení. Dřevěné předměty ručně vyřezávané, porcelán ručně malovaný, látky ručně tkané a vyšívané. Vše bylo sporadicky osvětlené, asi aby nebyl vidět prach. Ke každému celku, v tomto případě oblast Číny, patřila místnost vyčleněná pro orchestr. Stačilo vhodit “čtvrťák” a orchestr zahrál skladbu, která měla jistou spojitost s předměty či byla vázána k určitému časovému období nebo byla charakteristická pro tu zemi, která vystavovanými předměty v příslušném oddělení byla zastoupena.

Nebyl to však obyčejný orchestr. Orchestřiště vypadalo, jako by si hudebníci odskočili na pauzu a odložili své nástroje na stojany či židle. Každý hudební nástroj měl na sobě mechanismus, který jej ovládal dle programu na počítači. Strunné nástroje měly tolik smyčců, kolik měly strun, a místo hudebníkových prstů ovládala stupnici jakási přítlačná kladívka poháněná stlačeným vzduchem. U dechových nástrojů nepatrné zařízení ovládalo tlačítka, u bicích pohybovalo paličkami a klavír, ten hrál sám, neb ovládání bylo umístěno uvnitř. Ty hudební nástroje skutečně hrály. Pohybovaly se, jako kdyby je ovládala lidská ruka, dokonce když měly ve skladbě sólo trubky, natočily se směrem ke stropu, rozsvítilo se na ně bodové osvětlení a při troše fantazie si mohl každý divák za tímto nástrojem představit toho svého oblíbeného hudebníka. Jediné co jsem v tomto dokonalém “orchestru” postrádal, byl dirigent a automatické otáčení notových listů. Jak jsme postupně procházeli jednotlivými oddíly podzemí, nechávali jsme si vždy zahrát charakteristickou naprogramovanou skladbu.

Z prostorů představujících návštěvníkům starou Čínu jsme se ocitli ve velké hale s denním světlem. Vnikalo sem otvorem o průměru asi pět metrů, který byl proražen při stavbě, a protože se nalézal nad hlubokým údolím, byl zde do skály zakotven sto dvacet metrů dlouhý vyhlídkový most. Nebyl to vlastně most. Byla to vysunutá konzole ze železa a skla uchycená pouze ve vstupním prostoru do skalního masivu. Byla určena jako vyhlídková terasa pro návštěvníky. Pohled do lesnatého údolí jistě tolik nenadchl jako obdiv nad dílem, které vytvořila lidská ruka.

 

“Pojď odtud pryč. Mně se dělá špatně.” Pochopil jsem strach Mary spíš z její gestikulace, než ze slov, s kterými se obrátila na Pavla. Mostovka se opravdu nepatrně houpala následkem nárazových větrů, prohánějících se údolím těchto skal. Odtud nám stavitelé těchto jeskynních prostor umožnili po několika schodech se nadýchat čerstvého vzduchu a rozhlédnout se z nejvyššího bodu po celém okolí.

Stanuli jsme na střeše lávky a mohli se rozhlédnout po celém areálu. Všude dokola, z údolí, které bylo kompletně obrostlé stromy, vyčnívaly jednotlivé homoly skalních útvarů, v kterých se skrývala celá ta “krása”, kterou jsme měli dnes navštívit. Napočítal jsem pouze tři budovy, které byly na skalách nalepeny jako vlaštovčí hnízda. Až teprve po projití celého komplexu jsem si uvědomil, že devadesát procent výstavních prostor je vybudováno ve skalních masivech.

Z nejvýše položeného místa jsme postupně scházeli úzkými schody a těsnými chodbičkami do nejnižších míst. Zde jsme prošli malým útvarem dešťového pralesa a ocitli se v nějakém strašidelném domě. Nepochopil jsem, co touto sbírkou “chtěl básník říci”. Ale to nebylo asi podstatné. Nechápalo to více lidí. Byly zde v pološeru ve vitrínách staré palné zbraně, v jeskynním prostoru se postupně otevíraly rakve a v nich se posazovaly mumie, vedle pak klapal starý vodní mlýn.

 

Pak jsme vstoupili do největšího podzemního prostoru. Svou rozlohou a vnitřním uspořádáním ochozů ve třech patrech mi okamžitě připomněl Technické muzeum v Praze. Než jsme sem vstoupili, upozornil mě Pavel: “Tady bude vše o vodě a o moři.” Myslím, že nebylo třeba žádné bližší vysvětlování. Celý ten vnitřní prostor vyplňovala maketa obrovské velryby v mořských vlnách, tyčící se ze dvou třetin své délky nad hladinou oceánu. Její hlava, která byla téměř u stropu, ve výši asi dvaceti metrů, vyjadřovala otevřenou hubou, z které koukaly zbytky rozkousnuté rybářské loďky, že zde došlo k souboji. Rybáře už měla zřejmě v žaludku. Ostatní prostory, respektive pouze vitrínky na ochozech, byly zaplněny modely různých plavidel z celého světa, ze všech možných dob. Nic víc zde nebylo. Dokonce ani orchestr.

Ta nejzajímavější část, alespoň pro mne, v Domě na skále sousedila s tímto “rybářským koutkem”. Ve velkých tunelech zde byly postaveny celé ulice znázorňující Ameriku někdy ve dvacátých letech. Říkám-li celé ulice, pak tedy opravdu se vším všudy. Nejvýše dvoupatrové domy s možností nahlédnout na vybavení tehdejších bytů a v přízemí obchody s výlohami plnými dobového zboží. Ulice s vydlážděnými chodníky a nefalšovaným pouličním osvětlením. Mohlo se nahlédnout do hasičské zbrojnice, do ordinace zubaře nebo vstoupit do nočního baru. Nakoupit se nedalo, neb atmosféra naznačovala pozdní noční dobu, což dokladovaly i pouliční hodiny. Vystavené zboží bylo stejně součástí muzeálních sbírek. Ulice však byly plné lidí – současných návštěvníků. Byl to ve své podstatě americký skanzen pod zemí.

Doprovázeni hudbou z dvacátých let jsme se klikatými chodbami blížili k další atrakci. Podzemí plné kolotočů. Ten největší, jehož kruhová podesta měřila ve svém průměru skoro pasesát metrů, i ten nejvyšší, kolem jehož třech pater se postupovalo po ochozu, byly v plném provozu. Zábradlí chránilo tyto historické atrakce před zvídavými návštěvníky. Jistě mnoho dětí opouštělo zdejší prostory s jistým zklamáním ve tváři. Vše bylo pestře natřeno a osvětleno tisíci žárovkami. Hudební nástroje, z kterých zněly typické “kolotočové odrhovačky”, provázené neustálým bubnováním a cinkáním zvonků, ovládaly sošky malých andělíčků, jejichž rozmístění v celém skalním kráteru bylo účelové. Zadíval-li se člověk vpravo na sólo deseti trubačů, vzápětí ho zleva vyrušilo silné bubnování deseti bubeníků. Celý asi padesátičlenný orchestr byl rozmístěn po stěnách skalního útvaru a ovládán počítačovou technikou.

Ocitl ses přímo v kolotočovém “kotli”, kde to vřelo, až šla z toho hlava kolem. To božské ticho v sousední jeskyni jsme s Pavlem a Mary opravdu nadšeně uvítali, řekl bych víc jak celé její vybavení. Jeskynní prostor, do kterého by se schoval snad pětipatrový dům, byl protkán chodníčky, přechodovými i podchodovými lávkami v několika patrech. Pokud jsi chtěl, mohl jsi zde obdivovat “všehochuť” snad z celého světa. Vedle obrovských kotlů na vaření whisky ses zde setkal s porcelánovými izolátory pro vysoké napětí, ale také s malými nebo i pětimetrovými džbánky vyklepanými z mosazi. Byl zde přes tři metry vysoký parní válec, ale také několik dětských kočárků. Vše bez ladu a skladu, nic co by spolu nějak souviselo, některé předměty staré sto i více let, jiné z poválečné doby. Nazval bych to obrovskou sbírkou veteše.

Pokračování příště…

 
Text: Jan Kurka
Ilustrace: Aleš Böhm
* * *
Zobrazit všechny články autora


Komentáře
Poslední komentář: 19.10.2021  11:29
 Datum
Jméno
Téma
 19.10.  11:29 Danuše
 19.10.  11:15 Jaroslava
 19.10.  10:27 Vesuviana díky
 19.10.  09:53 zdenekj
 19.10.  05:26 KarlaA