Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Liliana,
zítra Dorota.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Na kafíčku v Americe (22)

S chřipkou u nás nikdo nemarodí…
 
Přiblížil se den dalšího naplánovaného výletu. V neděli večer, s trochou roztrpčení pro Danu, přišel Tonda: “Danuš, já v pondělí odjíždím na dva dny do sousedního státu autem a asi bych se v tom pick – upu na tu dálku úplně odrovnal. Takže si půjčím tvoje auto.”
“No, nemám z toho velkou radost. My jsme chtěli jet v úterý do Chicaga. Takhle to budeme muset odložit.”

Vůbec jsem nechápal, proč ta záměna aut má zrušit náš výlet. Během debaty jsem vše pochopil. Byť byla sestra výtečná řidička, neseděla v životě v autě, které nemělo automatiku. Řadící páka byla pro ni, jak říkala, “nějaká vařečka, jejíž druhý konec byl zabudován do podlahy auta.” Nevěděla ani pořádně, k čemu jsou potřeba tři pedály.
Vše nakonec docela jednoduše vyřešil Tonda: “Honza pick – up zná. On tě poveze a ty mu budeš dělat navigátora.”

Jak hlava rodiny rozhodla, tak se i stalo. V pondělí navečer jsme se vydali do Kenoshy. Tentokrát jsme si naše úlohy vyměnili. Já řídil, a i když po známé cestě, přesto mé malé zkušenosti vyžadovaly plného soustředění. Dana, která se očividně nudila, mohla začít vyprávět. Nadhodil jsem téma a Dana spustila: “Cigarety a alkohol si zde můžeš koupit až po dovršení jednadvaceti let. Nikde se nesetkáš s reklamou na cigarety a ke koupi jsou pouze u benzinové pumpy, v recepci a v některých velkých supermarketech. Je to trochu paradox. Děti jako plnoleté mohou opustit své rodiče v osmnácti, ale do jednadvaceti musí prosit tátu, aby jim kupoval cigarety a pití. S tím alkoholem je to tady opravdu složité. Když se náhodou stane, že se omladina v hospodě „rozjede“, tak jim majitel buď zakáže další alkohol, nebo dotyčnému zabaví klíče od auta (třeba i s policejní pomocí) a na vlastní náklady jej nechá odvézt taxíkem domů. Nediv se tolik. Je to pro něj levnější, než kdyby se mu něco stalo a on, protože ho opil, musel hradit veškeré léčebné a ještě kdovíjaké náklady. Tady stačí, když tě zastaví policajt a uvidí, že ti v kartonu s pivem chybí jedno. Hned se tě vyptává, dává ti dýchat a různě prověřuje a zdržuje. Je lepší je nedráždit a pití vozit schované v kufru… Bráško, zpomal trochu! Neboj, já tě sleduju.”

 

Měla pravdu. Přece jako vždy. Ve vesnici, kterou jsme právě projížděli, byla povolená rychlost třicet mil za hodinu a já měl na tachometru třicettři.

“Nejhorší tady v Americe jsou velké oslavy jako třeba maturitní večírky, Vánoce nebo Silvestr. Sjede se omladina a skoro po každé takové oslavě to jeden odskáče životem. Teď v poslední době vznikají spolky s názvem MADD. Je to něco jako spolek matek a dětí bojující proti řízení aut v podnapilém stavu. Ptáš se jak bojují? Když se sejde v rodině na takové party skupina dětí, hned jim jeden z rodičů posbírá všechny klíče od aut. Dostanou je,až vystřízliví. Říkáš, že jsi neviděl v New Glarus žádné opilce? Jistě ve větších městech jich najdeš dost. Hlavně v noci, kdy různě polehávají na chodnících. Jsou to většinou ti, co nemají auto, ale najdeš mezi nimi i pár rozumných, kteří se v tomto stavu báli ke svému autu jenom přiblížit. Největší strach z těch, co se opili, prožívají ti, co jim pití nalévali. Jedná se hlavně o majitele restaurací a případně hostitele na různých party. To už jsem ti ale říkala, že když jdeš k někomu na návštěvu, musíš si vždy pití přinést svoje. Kdyby se ti něco stalo, mohl bys hostitele obvinit, že tě opil. Pak tvoje lékařské ošetření by finančně tuto rodinu úplně zruinovalo. A z takovýchto soudů má každý veliký strach. Vždyť už jsem ti říkala, že pojistka majitele restaurace, která musí případně pokrýt soudní výdaje a náhrady škod, je největší jeho nákladovou položkou.”
“Nojo, slyšel jsem, že zdravotnictví je zde drahé, ale vždyť si snad každý platí u státu nějakou zdravotní pojistku. Tak proč ošetření stojí ještě tolik peněz?”
“Co tě nemá, Honzo. Na to tady není žádný zákon. Pojištění je tvoje dobrovolná věc a záleží ještě na podnikateli, u kterého pracuješ, jestli ti vůbec nějakou pojistku nabídne. Když na to má a chce si udržet pracovníky a uzavře smlouvu s nějakou pojišťovnou, pak musí částečně na ni přispívat. Někdy 80%, nebo jen 20% a zbytek je na tobě. Má k tomu třeba podmínku, že musíš v týdnu odpracovat nejméně čtyřicet hodin. A těch různých variant ať ze strany pojišťoven, nebo zaměstnavatelů je nepřeberné množství. Všichni mají podle mne jedno společné – jak tě nejvíce odrbat. Já ti to vysvětlím na příkladu. Tam co teď Tonda pracuje, platí zaměstnavatel 8,50 dolarů měsíčně na osobu. Kromě toho si ještě, na mimořádné výdaje, platíme vlastní pojistku, protože u Tondovy pojišťovny jsou z ní vyjmuty oči a zuby. Tato naše pojistka nám pak slouží na zaplacení očního a zubního lékaře a na případné částečné krytí nákladů v nemocnici, kdy jeden den stojí asi tisíc pět set dolarů. Pak musíš mít zase zvlášť pojistku do lékáren, pokud tedy chceš, a další a další… A ještě je vše zkomplikované tím, že ti pojišťovna začne přispívat, teprve až prokážeš, že od té doby, co jsi pojištěn, jsi utratil ze své kapsy, a to jenom u toho lékaře, s kterým má tvoje pojišťovna smlouvu, za úkony dvě stě padesát dolarů. Od této chvíle ti začne přispívat na tvé léčení. Chce-li uzavřít pojistku žena, která je již v jiném stavu, nemá šanci v žádné pojišťovně. Na porod si musí vypůjčit a většinou se v porodnici nezdrží déle jak dvacet čtyři hodin. Nějaké pravidelné prohlídky novorozeňat, tak jak jsem byla zvyklá ještě v Čechách, když se narodila Michala, to zase záleží na každém, jak si to zařídí a jak na to má. Pokud neměl našetřené peníze a nemá možnost sehnat zaměstnavatele, který mu nabídne pojištění, pak pečuje o dítě dle vlastního svědomí. A sežene -li pojistku, pak mu pojišťovna stejně začne přispívat, až utratí u lékaře těch dvě stě padesát doláčů. Teď se všechny ženy v USA těší, že se snad této vládě podaří prosadit celoplošné povinné pojištění.”

 

Tak zase jsem byl o něco moudřejší. Musím se přiznat, že z jejího krátkého vyprávění mi nebylo zrovna nejlépe po těle. To mě ale utvrdilo v tom, o čem jsem se již zmiňoval, že lidé jsou zde spokojení, pokud jsou zdraví a mají práci. Měl jsem štěstí, že jsem se setkával pouze s takovými – tedy trvale dobře naladěnými.
“Ještě mi, Dano, řekni, jak to provozuješ, když dostaneš třeba chřipku?” “Nic neprovozuju. S tím tady přece nebude nikdo marodit. To bys taky po týdnu už nemusel mít práci.” Byl jsem však neodbytný:
“Vezměme tedy příklad. Takový ideální stav, kdy jsi pojištěná, máš teploty a víš, že je to pořádná chřipajzna a že potřebuješ alespoň týden být v posteli.”
“S chřipkou, a týden?… No to vůbec ne! Dobře tedy. Zajdeš k lékaři, někde zaplatíš už za to, že jsi otevřel dveře, třicet dolarů a pak se tě ujme lékař. Jeho úkony už společně s tebou hradí pojišťovna. Samozřejmě zase jaká pojišťovna? Každý Američan se na ten jeden den uvolní z práce, nacpe se prášky a do druhého dne leží. Pak zase utíká pracovat. Je – li tvá nemoc na delší dobu, pak ti lékař vystaví neschopenku, kterou doručíš svému zaměstnavateli. Když neplatí zaměstnancům nemocenské dávky, myslím tím malé a některé střední podnikatele, pak je tato neschopenka pro tebe pouhou omluvou. Na kontrolu znova po vymarodění? No co tě nemá. To už vůbec ne. Za ukončení neschopnosti zase znova platit? Vždyť už ta první návštěva s nějakými jednoduchými prášky tě přišla skoro na dvě stě. Ty ji ukončíš sám. Prostě tam zavoláš, že už půjdeš do práce, a oni ukončení odešlou zaměstnavateli. I tak tě to bude něco stát, protože na druhé straně někdo musel zvednout sluchátko, někdo musel vzít do ruky pero a napsat ZDRÁV a taky musel zaplatit poštovné. Když ti nedávají nemocenské dávky, tak ukončení nemusíš zařizovat. Prostě přijdeš a zeptáš se, jestli tam ještě pracuješ.
Heleď, brácho, nevím, kam to u vás spěje, ale modlete se, abyste se nedostali tam, odkud se my chceme nyní vyhrabat.”

Při tom kecání nám cesta krásně utekla. Druhý den ráno jsme měli odjet společně s Davidem vlakem do Chicaga. Byl přechodně sám, neb Danča byla toho času na dovolené u rodičů v Brně, a on si pro nás připravil příjemné překvapení. Věděl od maminky z telefonu, jak jsme se vrátili zklamaní z české restaurace, kterou jsme navštivili při tom nešťastném výletě, kdy se nám nepodařilo setkat se s indiánem, nevyšlo cestování historickým vlakem a korunováno vše bylo neúspěšnou návštěvou českého městečka. Začal pátrat v širokém okolí, až nakonec v samotném městě Kenosha objevil česko – slovenskou restauraci s vynikající kuchyní.

“Tam teď, maminka a strejdo, pojedeme. Já tam chodit, aby nemusela sama vařit.”
“Ne, Davide, nepojedeme. My sem přijedeme totiž všichni, až se Danča vrátí z Česka, a půjdeme na společnou večeři do této restaurace. Nemůžeme to udělat taťkovi, abychom ty dobroty ochutnali bez něj. A pak, já jsem ti přivezla jídlo z domova, takže hlady neumřeme, a hlavně musíme ráno brzy vstávat, když jsi říkal, že vlak odjíždí v šest hodin. Jak je vlastně daleko na nádraží?”
“Asi pul hodinka. Musíš, maminka, vstat v pět hodin a strejda také.” To byl pokyn pro Danu, aby rychle ohřála jídlo a šli jsme spát. Nemohl jsem dlouho zabrat. Pamatuji se, že tato noc byla plná snů, kdy se mezi Hradčany promítaly obrazy nějakých mrakodrapů, na ulicích jsem se zdravil s kolegy z hotelu New Glarus a na chodníku za řekou se procházela má žena se synem. Mával jsem a volal, spíše křičel:
“Ilčóóó!… Honzíííkůůů!…Halóó, tady jsem…”
“Já jsem Dana. Svojí Ilču máš doma a tady se jí nedovoláš. Koukej vstát, kafe už je hotový.”

To bylo probuzeníčko. Rovnou z Prahy do Kenoshy.
 
Pokračování příště…

 
Text: Jan Kurka
Ilustrace: Aleš Böhm
* * *
Zobrazit všechny články autora


Komentáře
Poslední komentář: 17.06.2021  11:28
 Datum
Jméno
Téma
 17.06.  11:28 Von