Jaké mají Američanky nohy?
Moji miláčkové, posílám vám svůj první pozdrav z dlouhodobého odloučení, ke kterému jsem se dobrovolně zavázal. O své krkolomné cestě a prvních zážitcích jsem vás už informoval v telefonu po mém příletu. Dnes tedy pár slov o mém pracovním dnu. Do parády si mě vzal majitel dvou hotelů, nějaký Hans (ani ještě nevím, jaké je jeho příjmení), který je původem Švýcar. Slíbil mé sestře, že s ohledem na přátelské vztahy, které k ní chová, mě zaučí v americkém podnikání a celému restauračnímu provozu. Ví jistě velmi dobře, když téměř pravidelně každý rok navštěvuje svou rodnou zem, co by mohlo takového Evropana zajímat a v čem se liší americký systém od evropského. Zatím se ničemu neučím. Alespoň mi to tak připadá. Možná že ty desítky kilogramů surovin, ať je to maso, drůbež, ryby, nebo brambory, zelenina a jiné další potraviny, které denně musím zpracovat, je ten počáteční praktický kurz k vlastní výuce. A protože mně ke kontaktu s mými spolupracovníky chybí znalost angličtiny, mám neuvěřitelně mnoho času, abych při své práci mohl být v duchu stále s vámi. Tolik prostoru k vzpomínání na domov jsem nikdy v životě neměl, kolik jej mám zde. Víte, jak si někdy připadám? Jako malý koloušek, kterého našel v lese hajný, poskytl mu překrásný výběh ve svém domově, pečuje o jeho hygienu, dává mu to nejlepší, co má, nepřipustí, aby žíznil či hladověl a on, byť navýsost spokojen, se stále cítí vězněm. Každý večer postává v koutku zahrady a mlčky hledí tím směrem, kde předpokládá, že žijí jeho nejbližší. Já se od něj liším pouze v tom, že o mě pečuje sestra se švagrem, že nejsem žádný koloušek, ale pěkný kolouch a že nepostávám večer v koutku u plotu, ale sedávám na verandě a hledím tím východním směrem, kde… a to už je zase stejné jako u toho kolouška. No, za osmdesát jedna dní se už budeme objímat na letišti v Praze – nebojte, to uteče jako voda.
A teď trochu k mému pracovišti. Byl jsem hned od prvního dne zařazen do kolektivu kuchařů. Nikdy jsem se tomuto řemeslu sice neučil, ale mám radost, že mi to jde a že spokojenost je zatím oboustranná. Než se do všeho zaběhnu, to bude asi dlouhodobý proces. Nemám možnost se ptát, protože bych vysvětlování nerozuměl a s maximální soustředěností vše sleduji a také zvídavě se snažím se vším seznámit. Kuchyňka je opravdu malá, řekl bych tak 6×4 metry, ale je zde využito každého místečka. Nikdy bych nevěřil, že na tomto prostoru, kde si už tři kuchaři překážejí, se dá odvařit až tři sta obědů a nemenší počet večeří. V koutě je vchod do této výrobny, kterým během provozu vstupují obsluhující. Hned naproti je výdejní pult a jeho pokračováním, předělující místnost na dvě části, je malý chlaďák se zmrzlinou, vedle pracovní stůl s termosem, v kterém je denně čerstvá polévka. Toto je samoobslužné pracoviště servírek. Druhá část sestavy, která jde prostředkem místnosti, patří již do království kuchařů. Vedle teplého expedičního pultu je stolek s talíři, dál velká zásuvková lednice, jejíž povrch tvoří dřevěná pracovní deska a linka je ukončena malou ledničkou a malým příručním mrazákem. Po obvodu podél stěn jsou pak umístěny: tlaková fritéza, velký lávový gril, šestihořákový sporák, tálový sporák, velká fritéza, teplovzdušná trouba, elektrické pece a pod oknem velký nerezový pracovní stůl – mé pracoviště. Na protilehlé stěně, v zádech servírek, jsou dvě velké lednice, každá o obsahu osm kubických metrů. To snad z popisu pro dnešek stačí. Ostatní si nechám na vyprávění doma. Počasí zde je perfektní, lepší než právě teď u nás doma. Teploty neklesly pod dvacet pět stupňů. Daně s Tondou občas něco uvařím, abych nevyšel ze cviku, občas posekám trávník a ve volnu jsme zatím jezdili po nákupech. Na výlety po státu Wisconsin se teprve chystáme.
Co Honzík, jak tráví prázdniny? Pozdrav Michalovi (s ním jsem v kontaktu přes e-mail), babičce a všem blízkým. Slibuji, že budu psát často a také se těšit na dopisy od vás.
Moc vás líbám a objímám váš tatínek
New Glarus 5.srpna 1998
V hotelu jsem se s příchodem druhého týdne pobytu začal postupně blíže seznamovat s přilehlými místnostmi. Julina, která mi jako první přestala připravovat hromady surovin ke zpracování na můj stůl, mě odvedla do suterénu k mrazicímu a chladírenskému boxu, aby mi ukázala, kde je co uloženo.
“Tady to maso nahoru, zeleninu nahoru, toto také a až budeš mít namleto a naporcováno, pak zase vše zpět sem dolů.” Vzal jsem bednu oloupaných brambor a vyběhl z té zimy. Včas mě zadržela: “Džaný, ne pěšky, tady je výtah.” Byla to makačka, orientovat se v tom obrovském chlaďáku, který měl asi patnáct čtverečních metrů, vnímat, co mám vynést nahoru a ještě napjatě naslouchat, abych z toho jejího drmolení postřehl co nejvíce anglických výrazů a pochopil, co mám vlastně dělat. Ty začátky, když na ně dnes vzpomínám, nebyly jednoduché ani pro ni ani pro mě. Častokrát, po vyčerpávajícím vysvětlování, popadla raději sama bednu s “něčím” a odnesla ji do výtahu. Nikdy neměla na mě vztek, nikdy se na mě špatně nepodívala. Nahoře v kuchyni pak tyto moje výčitky z nechápání mě u mého stolu rychle opustily.
Ten příjemný pocit, když už vám všechno jde, nepotřebujete asistenci a navíc u té výkladní skříně se cítíte, jako byste pracoval uprostřed ulice a všichni kolemjdoucí vás srdečně pozdravují, ten dokáže vymazat veškeré chmury z vaší tváře. Pohled z “mého” velkého okna mi připomínal širokoúhlé plátno kina, kde mi denně Amerika promítala, i když němé, ale neopakovatelné děje a zážitky, které bych pouhým cestováním nikdy nepostřehl. Vždyť popularita městečka New Glarus, které kromě typických švýcarských jídel nabízelo snad v každém krámku suvenýry, hračky, gratulace, porcelán, textil, čokolády i průmyslové výrobky rodné země místních usedlíků, byla vyhlášená snad v celých Spojených státech. Přijížděli sem denně turisté z blízkých i vzdálených států, aby ochutnali, nakoupili a návštěvou farmy v nedalekém okolí (jejíž majitel byl původem Švýcar) si zavzpomínali na vlast, kde se narodili oni či jejich rodiče.
“Džaný,” občas se ozvalo za mými zády. To jsem byl některým z kolegů požádán o nějakou pomoc nebo doplnění docházejících surovin. Po krátkém přerušení jsem se mohl opět plně věnovat samozřejmě své práci, ale současně letmými pohledy sledovat cvrkot na ulici. Občas se ke mně postavil některý z kuchařů, aby se mnou hodnotil právě procházející děvčata. Mně zase jejich názory dopomáhaly vytvářet si obrázek o jejich vkusu, a tím současně si dokreslit jejich charakterové vlastnosti.
“Podívej se, ta je pěkná.”
“A proč?”
“Podívej se, má přece krásné rezavé vlasy – to je kousek.”
Jiný vyzdvihoval blondýnky, další zase černovlásky. Nic jiného vychvalovat ani nemohli. Nikdy jsem neslyšel tak jako u nás: to je kočka, jakou má pěknou postavu, podívej na ten našpulený zadeček a ty krásný prsa…, nešlo zde nějak tu krásu ženského těla vyzdvihnout, protože byla stylem oblečení buď úmyslně, nebo z pohodlnosti jakoby potlačována. Jaké mají Američanky nohy? Nemohu sloužit. Přestože celé léto chodí v krátkých kalhotách a na nohou nosí tenisky, takováto bota nedokreslí krásu ženské nohy. A krátké kalhoty (texaskové či plátěné) sahají až pod kolena. Jsou volné s popuštěným rozkrokem a nosí je bez výjimky všechny ženy. Mladé, staré, hubené i tlusté. Asi bude tato móda velmi pohodlná pro jízdu v autě. V chladných dnech se pak snad všichni obléknou do texasek, výjimečně do elastických dlouhých kalhot. Sukni s blůzičkou nebo hezky střižené letní šaty jsem viděl pouze u obsluhujících děvčat v restauraci. Přímo mě šokovalo, když před hotelem zaparkoval poslední model fordu a z něj vystoupila asi čtyřicátnice s natáčkami na hlavě. Koupila si v hotelu pizzu a pokračovala dál. Mé rozčarování hlavně způsobila poznávací značka, která hovořila o tom, že tato dáma, bydlící v sousedním státu, dokončí úpravy vlasů nejdříve po dvou hodinách, které ji dělily od jejího domova.
Těch zážitků bylo nepřeberné množství. Nelze si je ani všechny zapamatovat. V globálu mi však umožnily udělat si jistou představu o vizáži, o módě, o vkusu – prostě vidět tu Ameriku trochu jinak než turista ve velkoměstě. Z tohoto pohledu jsem ji však neposuzoval. Ve mně zanechala hluboké zážitky z osobních kontaktů a setkání – povahové vlastnosti lidí jsou prostě fantastické.
Cesty do práce a z práce, pokud mě neodvážela sestra, jsem se snažil volit pokaždé jinými ulicemi, abych se blíže seznámil s městečkem. Nevystačil jsem s tím příliš dlouho, pokud jsem nechtěl nahradit desetiminutovou vzdálenost mezi domovem a hotelem třeba hodinovou procházkou – a já nechtěl. A tak po několika dnech jsem se vrátil do své javorové aleje. Po deseti dnech jsem už věděl, před kterým domkem se pravidelně opalují bezdětní manželé, kde narazím na asi sedmdesátiletou stařenku, kterou po trávníku ob den vláčela za sebou elektrická sekačka, kde mě už z dálky bude s pivem v ruce zdravit “samotář” se svým řítelem psem. Se všemi jsem se pravidelně zdravil a náš vztah se stával stále přátelštější. Nikdy jsme se o sobě nic bližšího edozvěděli, ale když některého jsem při své cestě nepotkal nebo mě oni několik dní neviděli, bylo pak naše vítání vřelejší a asi oběma zůstávala nezodpovězená stejná otázka: Co s ním bylo?
Takovou znalostí o tom, jak který občan pečuje o svou zahrádku, jak si vylepšuje fasádu svého obydlí, kdo se chystá přistavovat, kdo nabízí své bydliště k pronájmu či k prodeji, takovou znalostí se nemohl pochlubit snad nikdo z místních občanů. Proč? Je přece jasné, že je velký rozdíl projít obcí 3 km za hodinu, než jí projíždět, byť tou nejnižší povolenou rychlostí. Z takovýchto pozorování však vyvstávaly další otázky. Opět jsem porovnával naše vesničky či chatové osady s tím, co mi nabízel tento kraj. Domky, i když se lišily stylem či velikostí, byly ve své podstatě skoro stejné. Povrchová úprava u starších typů byla z prken, novější pak z umělohmotných desek, od prken k nerozeznání.
Barevné řešení bylo v různých odstínech bílé, šedé a světlemodré – střechy z barevných lepenkových došků. Pozemky nebyly oploceny, sem tam nějaký okrasný keř, květinový záhonek a zcela výjimečně jehličnatý nebo i ovocný strom. Kdo jiný by mohl lépe zodpovědět mé otázky než vlastní švagr.
“Hlavním stavebním materiálem je zde dřevo. Je vlastně nejlevnější, a proto naše chaloupky jsou konstrukčně velmi lehké – proti těm českým zděným.”
S technologií stavby typických amerických domků jsem měl později možnost se seznámit přímo u výrobce. Ale nechme dál vyprávět mého švagra.
“Po dokončení stavby a obydlení se dostaví ,,daňáci,,, aby tvůjdomek ohodnotili a vyměřili roční polatky. Ty zde žiješ, vysázel jsi pár keříků, nějaký stromek a za pár let keříky ostříháš a vytvoříš si hezký živý plot. Ovocné stromy zušlechtíš a nesou ti ovoce. Pak přijdou opět, jen tak jakoby náhodou, zaměstnanci daňového úřadu, aby konstatovali, že jsi své bydlení vylepšil a tvé poplatky vůči státu o nějaký ten dolar opět narostou.”
Nestačím žasnout. “Takže, jestli ti dobře rozumím, není zde příliš velký zájem o kutilství, které by viditelně odlišilo mou usedlost od sousední.”
“Přesně jsi to vystihl. A tak se všichni snaží dokonale ošetřovat trávníky, maximálně se věnovat těm pár kytičkám na záhoncích, a tím se alespoň trochu odlišit od ostatních. A protože se o to snaží téměř všichni, jsou všechna okolí domků stále tak pěkně upravená.”
Zatím za těch pár dní, co jsem tady, střídá jedno překvapení druhé. A já měl v prvopočátcích strach, že jsem se ocitl ve stejném prostředí jako u nás doma. Jednoho dne přišel Tonda se zajímavým nápadem:
“Honzo, doporučoval bych ti, když ses tak dobře se všemi spřátelil, abys pro své kolegy z práce udělal ,,přivítací party“. Navaříš nějaké české speciality, my ti poskytneme náš byt, pití si přinesou oni – jak káží zdejší zákony, a ty si budeš moci se všemi pěkně pokecat.”
Byla to perfektní nabídka. Už jsem se viděl, jak odpovídám na jejich všetečné otázky o mé zemi, o rodině, o své práci a oni jak mě zasvěcují do tajů americké kuchyně. Bohužel k ní nikdy nedošlo. Byly naplánovány celkem tři termíny, ale ani v jednom se naše setkání nemohlo uskutečnit. Důvod byl celkem prozaický. Pracovní vytížení bylo po celé léto, ale už i pak v podzimních měsících tak veliké, že nebylo možné, aby se uvolnili na jeden večer třeba jen čtyři zaměstnanci. Možná že to více mrzelo Hanse než mě. V pozadí však zůstala jedna osoba, které neuskutečněné party vůbec nevadilo a těžila ze všech příprav, které se vždy před stanoveným termínem odehrávaly – Tony. Vždy přicházel s nápady, čím bych je mohl z české kuchyně šokovat a že by bylo dobře nejdříve udělat vše ,,nanečisto,,”. Pak si po večerech pochutnával na utopencích, obložených chlebíčkách, majonézových salátech, masových či rybích specialitách v aspiku nebo na různých sladkostech.
Antonínův nápad jsme hned následující den s Daninou pomocí projednali s Hansem, který se nikterak nebránil a stanovil termín (té první schůzky) na dvacátý srpen. Při té příležitosti jsem se dozvěděl, tak jako vždy, když se u mě v práci objevila sestra, pár pochval na mou práci. Tentokrát se hovor točil mimo jiné také kolem našeho tanečního vystoupení. Opravdu v nich ve všech zanechal, jak Dana předpokládala, hluboký dojem. Takovéto ohodnocení bylo pro mě dopingem. Věřte, že upřímná pochvala je i pro dospěláka někdy více než finanční odměna.
“Brácho, děláš mi radost. Musím se ti přiznat, že jsem si občas připouštěla různé černé myšlenky: Co když mezi ně do kolektivu dobře nezapadne? Vždyť jsem ho třicet let neviděla a vůbec nevím, co vlastně umí? Třeba je už z něj starý bručoun a já mu dohodla práci mezi mladými? Tyto chmury jsem vzápětí zase zaháněla fakty: celý život je vaření jeho koníčkem, byl vždy společenský a veselý a co se týče práce – v tom snad žádný Čech své vlasti neudělá ostudu.”
No a já po krátké rozpravě zůstal opět “sám u svého stolu”. Už nebylo třeba se vyptávat, co mám dělat. Stačilo projít lednice a hned mi bylo jasné, co je třeba doplnit. Občas jsem byl upozorněn, že je potřeba těch řízků naklepat o tři sta víc, protože bude následující den nějaký piknik. K tomu obvykle přibyla navíc bedna brambor, sýra a žampionů. Ty už jsem si dokázal v suterénu sám vyhledat. Chození do suterénních prostor se mi velice zamlouvalo. Z pohledu kuchyně se jednalo o suterén. Ve skutečnosti to byly přízemní místnosti, které tvořily zázemí pizzerie. Hotel stál na svahu, kde byl hlavní vstup z postranní ulice do recepce a restauračních místností. Ty začínaly u vchodu přízemím, ale už nad hlavní třídou to bylo první patro. A hned pod ním vchod do pizzerie – malé denní restaurace. Chladicí i mrazicí boxy byly součástí malé kuchyňky za touto denní restaurací. Zde v časných ranních hodinách nastupovaly na směnu cukrářky. Napekly malé houstičky, které se pak běžně servírují k jídlu, a pak se věnovaly výrobě fantastických dortů. V chlaďáku pak měly vyčleněno několik regálů pro uložení výrobků a zbylých surovin. A to byl ten hlavní tahák pro mě. Nikdy mi nevadilo se třeba i několikrát vracet do těchto prostor pro chybějící surovinu.
“Džaný, prosím, skoč do mrazáku, dochází mi toustový chléb.”
“Džaný, prosím, přines zezdola vepřové panenky.” Vždy jsem z očí kteréhokoliv kuchaře četl trochu provinění nad tím, že pozapomněli před provozem si vše řádně doplnit. Já odklusal vždy s radostí, abych mohl ochutnat některý z nových cukrářských výrobků. Zhruba od devíti ráno až do třech hodin odpoledne zde bylo prázdno, dokud se ve čtyři neotevřela pizzerie. Občas jsem se zde setkal pouze s uklízečkou, a tak jsem v těchto prostorách mohl “kralovat”.
“Víš, čeho jsem si, milý bratře, všimla, když jsem dnes měla možnost projít celým zázemím restaurace?” začala dnešní rozhovor sestra při mém příchodu domů. “Nikde jsem v kuchyni ani v umývárce neviděla žádnou židli.”
“Máš pravdu. Teprve teď, když o tom mluvíš, si to též uvědomuji. Není nikde žádný koutek pro personál, neboli, jak se u nás říká, oficce, česky přípravna. Nikde není možnost si při chvilce oddechu sednout a víš, že mi to zatím ani nepřišlo divné?
Neměl jsem vlastně k sezení dosud ani čas.” A já si uvědomoval, že to má asi něco do sebe. Vlastně teď si také vzpomínám, že i ve velkých supermarketech pokladní u kasy vždy stály a neměly za sebou žádnou židli. Vlastně v žádném krámě jsem nikdy neviděl pokladní sedět, i ten poštmistr za přepážkou vždy stál a židli měl až někde vzadu u psacího stolu. No jo, je to “fikaný”, řekla by naše babička. Když nemáš zrovna do čeho píchnout, jdi pomoci kolegovi nebo si najdi jinou práci – nebo stůj jak vytesanej a porovnej, co je lepší. V tom zřejmě spočívá logika podnikatele. Takže když jsme tyto zajímavosti se sestrou rozebrali, ani mě později vůbec nepřekvapilo, že do kuchyně při momentální pauze přiběhly servírky, vzaly nože a pomáhaly mi s loupáním brambor, že kuchař, byť samotný šéf Mike, když nebyla žádná objednávka a on měl své hotovo, odebral se do umývárky a pomáhal s nádobím. Nebyl zde nikdo, kdo by jim tuto práci přikazoval, vyplynula pouze z jednoho faktu: je lepší se něčím zabývat než nečinně stát. A sednout si stejně nebylo kam.