P S Í D U Š E
„Tak a ukázat pazoury,“ zavelela devítiletá Fany, když se po ránu vrátila se svojí fenkou z první procházky. Odepjala vodítko a Fanda si lehla na záda, vystrčila všechny čtyři do výše a počkala, až jí malá panička s veselými průpovídkami očistí tlapky a světlé bříško vlhké od ranní rosy. Pak lehce uchopila do zubů vodítko a způsobně je uložila na taburet v předsíni. A co dál? Vyzvedla světlé obočí do klaunovských stříšek, až se zdálo, že se její oči se šibalskými ohníčky v očekávání příštích čertovin rozesmály. Dál, dál... Dneska nic. Dneska se jde k babičce, přece víš, jak ji psí chlupy drážděj, zesmutněla Fany.
„Ale víš co? Zajdeme spolu do salónu krásy!“ Fany vzala kartáč a začala jí kožíšek důkladně pročesávat, až se leskl jako zrcadlo. „Uši jsou tvoje paráda, těma musíme začít,“ šeptla a průpovídkami a dětskými moudrostmi pokračovala dál přes náprsenku s černým plamínkem, až po bříško, kterému tatínek podle filmu Bolka Polívky říkal pupendo. Tak postupovala až k ocásku s dlouhým chumáčem rezavých chlupů jako vlečkou a ke kalhotám na zadečku.
„Tam nesmějí zůstat žádný škvarky, nohavičky se musej lesknout jak čerstvě vyloupnutej kaštánek!“ Příměr vymyslela kdysi maminka a na dlouhosrstou jezevčici s kožíškem temně rezavým až do černa se hodil znamenitě. Fany polkla slzu, vzpomínka proletěla a sežehla jako žhavá jiskra, a honem zabořila obličejík do teplého, hedvábného kožíšku. Tohle měly obě ze všeho nejraději, třebaže Fanda tomu rozuměla po svém a olízla tvář kolem dokola jako ciferník u hodinek. Na tváři přitom Fany zalechtalo Modré srdce, přívěsek na obojku, který při večerní procházce svítil tak, že se nemusely bát ani tmy.
„Jmenuje se Fanda po mně, nebo já po ní?“ chtěla vědět. Na to byla Fany pyšná. Nejenže byly stejně staré, babička dokonce tvrdila, že mají obě stejně zvědavý nos. „A podívej, jak jí zbělela brada!“
„To proto, že je taky taková rozumbrada!“ zasmál se otec. „A taky že trochu stárne!“ připojil a Fany se vylekala. Stárnutí v sobě neslo hrozbu. Vonělo nemocnicí a léky a maminkou v bílých polštářích.
„Možná by mohla jít s náma. Je celá hedvábná a voní jako od Diora,“ zkusila nejistě přetáhnout otce na svoji stranu. Nerad jí něco odepřel, od doby, kdy zůstali sami, byl na nějaké zákazy vůbec trochu krátký, ale teď neměl na vybranou.
Fanda složila hlavu na packy a sledovala, jak se oblékají, jak – jako obyčejně - hledají klíče... Tohle mohlo znamenat jen jediné. Zalezla pod stůl a odtud se dívala, jak jí Fany dává do misky čerstvou vodu, jak otvírá dveře na balkon, aby se mohla kdykoli proběhnout, jak si obléká sváteční kabátek... Čekala na sebemenší povel, slůvko... ale to nepřicházelo.
„Budeš hlídat,“ řekla místo toho Fany. „Čekej, já přijdu...“ Tahle slova neměla Fanda ráda. Copak jí to neřekli už jednou? Já přijdu, čekej! Čekala věrně den ze dne, noc co noc, ale nic platné, její smečka přišla nenávratně o jednoho člena. „Přijdu a něco ti přinesu. Něco dobrého!“ ujistila ji Fany ještě naposled mezi dveřmi.
Taky tohle slovo Fanda znala a mlsně se olízla. Dveře zapadly, byla sama. Několikrát se otočila do kolečka a pak ještě jednou do třetice, to byl zaručený psí způsob, jak se co nejpohodlněji uvelebit. Dnes to nějak nepomáhalo. Fanda vstala, nejdřív párkrát přičichla tady a tam, zafrkala do škvírky u dveří a pak přešla do ložničky. Tady hned vedle postele měla svůj pelíšek. Znovu se třikrát otočila a spokojeně se rozvalila. Teď byla klidná. Sama tu nebyla, pokoj byl plný známé vůně, visela ve vzduchu a otiskla se i do koberce.
Klid netrval dlouho a Fanda se zlobně rozběhla do předsíňky. Někdo tam byl. Někdo cizí. Teď už na nic nečekala a se zlobným halasným štěkotem se vrhla proti dveřím.
„Aha, tihle mají psa,“ ušklíbl se na chodbě Xaver Ksindl. A už si taky přečetl upozornění, TADY HLÍDÁM JÁ. Podvědomě poodstoupil, psů se odjakživa bál. Neměl je rád. Kdykoliv se někde objevil, spílali mu a štvali na něj psy. Vem si ho, ksindla! Nadávka, která ho z počátku neskutečně užírala, se mu později začala líbit. Ksindl, proč ne? Bavil ho údiv a znechucení na tváři věřitelů. Časem cítil dokonce něco jako zvrácené uspokojení. Nemohli na něj, dělal jen svou práci. Roznášel obsílky, vylepoval oznámení. On sám dluhy neměl. A kdyby je měl, tak by je splácel jako řádný člověk. Sebranka, zanadával v duchu. To se v něm ozval vojenský drill, který kdysi v rodině zavedla matka. Boty špičkami k věšáku, šaty na ramínko a prádlo pečlivě vyrovnané do komínků... Rákoska visela nad skříní.
Pes uvnitř zavrčel a dopadl na dveře jako zběsilý. Drápy měl, to cítil až na chodbu. Jen ať na nich zanechá pořádnou památku! Znovu se škodolibě ušklíbl. Oznámení do schránky už dal, teď ještě nalepit pečeť s razítky exekutorského úřadu a má to. Jen ať se pořádně vylekají, patří jim to! Tak! Jednu pečeť doprostřed dveří a druhou přes zámek, to mohlo stačit! Ksindl z odstupu přehlédl práci, byl spokojený.
Fanda dorážela na vetřelce sestupujícího po schodech a ještě i dlouho potom, co za ním zapadla domovní vrata. Konečně bylo ticho. Klid! Nasála zpod dveří vlhký pach chodby a domu, aby se přesvědčila, že je skutečně čistý vzduch a naposled pro výstrahu ještě párkrát štěkla. Teprve teď pocítila něco jako úlek. Pomalu přešla ke vchodu na balkon. Tohle nedělala ráda, ale celé ji to rozrušilo tak, že teď prostě musela! Strčila čumák do pootevřených dveří a očichala velký kulatý květináč. Když byla štěně, mohla si do něj sednout celá. Teď si k němu jen přičápla tak, že předníma nohama zůstala venku, to stačilo, a Fanda se s chutí vyčůrala. Pocítila úlevu, ještě několikrát přešla po balkoně, naprázdno zahrabala nohama, frkla tady a tam a znovu se natáhla do předsíně. Rozvalila se jak široká tak dlouhá, byla spokojená. Tedy skoro. Vzápětí už zase vstala, něco nebylo v pořádku! Ubránila to tu, to ano, ale kde zůstala Fany? Její vůně, která donedávna ještě zaplnila celý pokoj, se skoro vytratila. Místo ní ležela na všem ospalá nuda, otrava k uzoufání. Fandu to plnilo neklidem a smutkem. Šla do ložničky ke svému pelíšku, ale nelehla si. Rozhlédla se, jako by se potřebovala ujistit, že ji nikdo nevidí a nikdo to na ni nepoví a zabořila čumák do Fanina polštáře. V něm se vždycky udrželo trochu její vůně a Fanda slastně nasála. A zas čekala. Copak jí neřekli - Čekej, já přijdu? Nezbývalo než vydržet!
„Tati, mají psi duši?“ napadlo zatím po cestě Fany.
„Co tě nemá! Psi nemají myšlenky, jsou něco jako velmi dobrý robot. Takový živý automat! Mají určitě svá tajemství, svůj vlastní život, ale duši?“ Fany na otce vrhla nevěřící pohled.
„Říkal jsi, že maminka duši má. A že je v ráji!“
„To je přece něco docela jiného! Psí ráj neexistuje. Všechno, co psi dělají, je jen záležitostí pudu, s duší to nemá nic společného!“
Šli mlčky. Fany chtěla být co nejrychleji u babičky. A pak taky doma. U Fandy. Podívá se, jestli má duši. Nějak to zjistit musí.
„Babi, má pes duši?“ vyrazila ze sebe namísto pozdravu.
„Co je to za otázku? Pes je živá bytost. Každý živý tvor má i duši!“ odpověděla babička laskavě.
„To je dětinskost,“ zabručel nesouhlasně otec a pomyslel si něco o staré generaci.
„Proč myslíš? Pokud má duši člověk, má ji i pes!“ Fany vrhla na otce vítězný pohled. „Pochybovala jsi snad o tom?“ zeptala se babička. „Zvířata, a psi zejména, mají podobné emoce jako lidé. Poznají toho, kdo je má nebo nemá rád. Cítí radost, bolest, a třeba i stres. Vzrušení, dojetí, vášeň a cit, to všechno jsou projevy duše.“
„Vždyť to říkám! Všechno jen a jen pudy!“ Otec vstal a přešel po kuchyni, ve které to zavonělo kávou. Aby ukázal, že má rozhovor za ukončený, přisedl si ke stolu s makovými koláčky, takové měl ze všeho nejraděj.
„A přijde pes do ráje?“ Nedávala pokoj Fany. „Co myslíš, jak to tam vypadá, babi?“
„Vím jen to, co stojí v Bibli. Říká se v ní, že v ráji žijí ptáci nevýslovné a vzácné krásy. Koně a taky orli kolem trůnu Páně. Že je tam pohoda a mír, hory, zelené louky a kopce.“ Otec zavrtěl hlavou a obrátil oči ke stropu. „Prostě pohádka pro malé děti!“
„Pakliže se žádná energie neztrácí a nic jen tak nezmizí, nezmizí ani myšlenka, a dokonce ani duše, lidská ani žádná jiná. A už vůbec ne proto, že je to nad naše chápání!“ odpověděla babička přísně. „Pes je živý tvor, má svoje já, tudíž má i duši.“
„Důkazy! Každé tvrzení vyžaduje důkaz!“ bručel otec s pusou naditou koláčkem. Přece nebude učit holku nějaké bludy jen proto, aby měla radost a odpovídalo to jejím dětským představám?! „Jak to víš?“ neudržel se.
„Prostě to vím! Nebo si mám myslet, že můj syn je v tomhle skrz naskrz padlém konzumním světě už tak nakažený, že dává přednost hmotě před duchem? Že si myslí, že na co nemůže sáhnout, to neexistuje?“ Otec nereagoval, ale kupodivu se přidala Fany. Ta malá byla prostě jeho holka! Vrásky, které jí vyvstaly na jejím dětském čele, vypadaly tak legračně, že se musel usmát.
„Ano, jak tohle všechno víš? zeptala se. „Víš nebo jen věříš?“
„To se ptáš špatně. Je něco mezi nebem a zemí. Nikdy nebudeme vědět. Rozum je tvrdý soudce, s něčím jako duše a ráj si neporadí. Tím spíš musíme věřit, protože bez víry jsme jako děti v tunelu, ze kterého nevíme kudy ven. Víru celým srdcem buď máš nebo nemáš, někdy se k ní můžeš dopracovat zkušenostmi a časem....“ řekla babička, ale protože viděla, že Fany pořád ještě na něco čeká, připojila: „Soužití člověka a psa je tak pevné, naše životy s ním tak propletené, že není možné, aby nepřišel do ráje, podobně jako je nemyslitelné, že by všechno jednou nadobro skončilo.“
„Zvířata v ráji!“ vybuchl otec a podíval se na Fany. Už je dost velká a má rozum, doma musí uvést všechno na pravou míru, říkal si. Ale copak jí může říct - ničemu nevěř? Jak by se pak mohla vyrovnat s matčinou ztrátou? Copak jí sám netvrdil, že matčina duše je v ráji? Duše, zase ta! Jak se měla smířit s tím, že něco je – a najednou není, že všechno končí a nastupuje jen nicota a prach?!
Neměl školy, byl jednoduchý člověk. Co když byla víra, alespoň v určité životní fázi, přece jen potřebnější než Sokratovo Vím, že nic nevím? Uviděl znovu tvář svojí ženy v okamžiku smrti. Zdálo se, že se usmívala, jako by najednou uviděla něco jiného než nemocniční lůžko. Něco neskutečně krásného. Rychle ze sebe střásl vzpomínku. Než Fany řekne, že je všechno nesmysl, musí si to pořádně promyslet!
O téhle při neměla Fanda ani ponětí. Pomaloučku polehoučku se do ní vkrádala sklíčenost a apatie. Ještě nikdy nebyla tak dlouho sama! Vrátí se k ní vůbec, nebo ji opustili? Proč? Provedla něco? Tomu nerozuměla. Byl to trest? Přišla snad o celou smečku?
Rozbušilo se jí srdce, prudce a rychleji... a zase pomalu, jako by se mělo zastavit. Pokoušela se to všechno zaspat, ale spánek, který se jindy dostavoval skoro ihned, jak se natáhla, nepřicházel. Chtěla se projít, ale nohy neposlouchaly. Slabě se třásla, dokonce ani hluboce se nadechnout najednou nedokázala. Teskně zavyla. Co to s ní bylo? Kde vězela panička tak dlouho? Začala opět zrychleně dýchat a najednou se jí dech z čísta jasna ztrácel. Fandu přemohl pocit, že bude zvracet. Vstala, že se půjde napít a nohy se pod ní podlomily.
Začalo se šeřit, spěchali, zabraní každý do svého. Ráj, duše a smrt... Jak tohle všechno Fany vysvětlit tak, aby ji nepolekal? Ta byla myšlenkami daleko napřed, ale když v domě konečně vyběhla schody, všechno se v ní zastavilo. Chtěla zavolat na otce, ale obrovský úlek způsobil, že nevydala hlásku. Dveře jejich bytu zdobil úřední papír s nějakými razítky. Stejný byl i na zámku na dveřích. Ještě horší bylo, že Fanda, která ji jindy zdaleka halasně vítala, se neozývala. Jak to, proč? Volala na ni, ale Fanda nic. Urazila se? Přece věděla, že dostane pamlsek. Jak to, že neštěkala? Že o sobě vůbec nedávala vědět?
Také otec zíral jako opařený na dokument opatřený razítky exekutorského úřadu. Tohle byl šok, který nečekal. Občas slyšel, že se něco takového děje, ale že se to stane jemu, ne, to by ho v životě nenapadlo. Přelepit zámek, když byl v bytě pes? Jak to, že mu nedali vědět?
Málem na Fandu zapomněl. Teprve teď se pořádně vyděsil. Přece ji museli slyšet? Co to bylo za ksindla? Zažaluje ho, jak jinak!
Drtil v ruce klíče, ale listina přes zámek hovořila jasně: Neotvírat! Vztek vystřídaly starost a strach. S nemocí ženy i jejím pohřbem měl spoustu starostí, na které nebyl připravený. Neustále měl plnou hlavu problémů, zapomněl snad zaplatit nějaký účet? Rychle přemýšlel a probíral v duchu jednotlivé položky.
Fany, která se na sebe už hodnou chvíli pokoušela upozornit, tiše pofňukávala. Tepve teď ji vzal na vědomí. Musí se bránit. Možná došlo k trestnému činu. Přinejmenším jeho Fany utrpěla těžkovu duševní újmu. A to nemluví o paragrafu na týrání zvířat!
Fany přiklekla ke dvěřím a slabikovala podivný text. „Co je to exekuce?“
„To je z latiny,“ zabručel nepřítomně. V duchu horečně uvažoval. Byl to omyl? Možná se ten, kdo to sem dal, za chvíli vrátí a všechno se vysvětlí. Měli by zůstat v klidu a počkat. V klidu... To se lehko řeklo!
„Možná Fandu odvedli. Nebo umřela hladem a žízní,“ škytla Fany plačtivě. Nejistě zavrtěl hlavou. Psa přece nemohli zabavit jako počítač nebo lednici! V duchu dál horečně uvažoval. Možná to žádný exekutor nebyl. Jestli někde někomu něco dlužil, a při všech těch starostech to nebylo vyloučené, poslali na něj obyčejného vymahače. Když ho nenašel doma, pro výstrahu zalepil zámek. Nějak tak to nejspíš bylo! Ale co ta razítka? Znamenaly pečetě na dveřích zákaz vstupu, nebo ne?
Byl vedoucí skladník ve skladu s konfekcí, jak to měl vědět? Přijímal a vydával zboží, kontroloval dokumenty, když bylo třeba, jezdil s vysokozdvižným i paletovým vozíkem a uměl se postarat o jejich běžnou údržbu. S exekucí si nevěděl rady, na to byl malý pán. Fany čekala, že z něj vypadne nějaké rozřešení, ale cítil se jen bezradný a vyplašený. Možná mohl být rád, že nevypáčili zámky. Zámečník něco stojí a hlavně, jen tak se nesežene.
„Budu si stěžovat! Vozej se po malých dlužnících, místo aby honili ty, co v tom uměj chodit, zahuboval.“ Otázka byla, zda byl vůbec něco dlužen? A kolik?
Fany klečela na studených dlážkách a její dětský hlásek dopadal na nepřístupnou hradbu dveří. „Vím, že mě slyšíš! Tak přece odpověz! Přinesla jsem Ti od babičky koláček. Správně bys sladké neměla, ale pro jednou nebude zle. Odpověz! Prosím tě, nezlob se a odpověz!“
Otec si hryzl rty. Tohle nebylo k vydržení. Odvede Fany k babičce a zajde na policii. Musí zjistit, kvůli čemu oblepili byt. Jestli má nějaký dluh, tak ho samozřejmě uhradí. Znovu se zadíval na pečetě na dveřích. Tady bylo nějaké číslo. Jak to, že si ho nevšiml dřív? Rychle vytáhl mobil.
Do domu se vkradl večer. Fany už zase začala fňukat a chvěla se chladem.
„Tiše, ať slyším,“ okřikl ji, ale po delším přepojování se dověděl jen to, že má zaplatit do dvou dnů. Znovu ho kamsi přepojili. Fany využila chvilky a zprvu váhavě a pak prudce jedním pohybem strhla ze zámku pečeť.
„Co to děláš?“ vylekal se, ale už bylo pozdě. Pokrčil rameny, telefonní spojení bylo stejně pro kočku. Čekal, že v bytě najde nálepky na televizoru a mikrovlnce v kuchyni, ale nic takového. Trochu si oddychl, uvnitř v bytě nebyli. Ale kde byla Fanda? V hlavě se mu rychle odvíjelo všechno, co četl. Kdo ví, co se za dveřmi odehrálo. Možná se cítila ohrožená a událost v ní vyvolala pořádný šok nebo nějaké trauma?
Fany šla skoro najisto. Fandu našla v ložničce u postele, přesně jak očekávala. Ležela jakoby bez hnutí a bez života. Fany přiklela a slzy jako hráchy jedna za druhou klouzaly dolů na rezavé klubíčko s černými plamínky. Jak to říkala babička? Existují přece modlitby za duši a uzdravení zvířat, rozpomněla se. Pevně semkla víčka a vystřelila střelnou modlitbičku.
„Prosím tě, probuď se! Jestli mě slyšíš, tak mi dej znamení! Odpusť, že jsem pochybovala, jestli máš duši. Prosím tě, nezlob se a odpověz!“
Ale to už Fanda zastříhala ušima, lehce jako ze spaní mávla ocáskem a s dlouhým hlubokým povzdechem otevřela oči, jako kdyby se vracela odněkud z veliké dálky. Když se obrátila na záda, zaplálo jí na obojku Modré srdce a Fanda vystrčila všechny čtyři do výše, vytáhla obočí do klaunovských stříšek a v očích jí svitly šťastné, veselé ohníčky. Smečka se vrátila, všechno bylo v pořádku!
„Voníš jako od Diora,“ špitla Fany, zabořila obličejík do teplého, hedvábného kožíšku a Fanda ho olízla od ucha k uchu jako ciferník u hodinek.
Blanka Kubešová
