Škola základ života
Všechny články dr. Vondráčka čtu, žádný nevynechám, protože vím, že bych mohla minout něco, co opět jistě přiměje k pohybu moji paměť, která začíná lenivět.
Poslední článek o škole a studování mě doslova paměť rozsvítil.
Škola je pro mne velmi široký pojem, protože to není jenom ten začátek první třídou obecné či základní školy a potom tím pokračováním do měšťanky – školy střední – devítiletky – jedenáctiletky – dvanáctiletky a tou maturitní tečkou. Potom pokračování na školu vyšší ba také i když nedokončenou školu vysokou – universitu.
Nejkrásnější a nejzajímavější vzpomínky mně ale zůstávají mezi tím šestým a patnáctým rokem.
Na spolužáky není v žádném případě možné zapomenout, vždyť někteří stále žijí. Jeden, který bohužel právě před dvěma měsíci zemřel, mně v roce 1952 napsal do památníku:
Zpuchřelý až tento list
po řadě let budeš čít
snad srdce Tvé si vzpomene
že někdy znalo také mne.
Naposled jsme spolu mluvili před rokem v Praze a vzpomínali jsme, jak jsme kdysi dávno soutěžili, který z nás nejdříve přečte celého Jiráska. Zvítězil on, konečně byl to jeden z nejnadanějších žáků naší třídy.
Naprosto první zápis do mého památníku je ale od paní učitelky.
Škola a učitelé, to zajisté nejde oddělit. Vždyť oni byli ti, kteří nás vedli do života. S každým písmenkem, které jsme dokázali napsat a přečíst,s každým prstem na ruce, který jsme spočítali jsme byli hned o krok dál.
Bez toho abych vědomě nelhala si nemohu vzpomenout na učitele, který by ve mně vyvolal vzpomínku nepříjemnou nebo snad dokonce zlou. Snad si právě vzpomenout ani nechci, však byla ta těžká padesátá léta, část rodiny za hranicemi , jeden strýc v Jáchymově a z donucení jsem musela mít na krku červený šátek.
Potvrzení jistě vzpomínek nejcennějších je, že když jsem po mnoha letech mohla navštívit Prahu a sejít se téměř se všemi spolužáky, přišla s nimi na to setkání také paní učitelka z páté třídy a přivedla tam i svá dvě vnoučata, aby potkala její jednu žačku, která žije až u protinožců.
Zápisy od učitelů v památníku, tak jak život pokračuje, jsou mému srdci stále blíže.
Dnes když již nemohu rukama psát, jen trochu silou vůle napíši své jméno Jana, ale to hlavně zásluhou pana učitele z první třídy. Jsem rozená levačka a pan učitel se nepodrobil tomu, co se tehdy na leváky vymyslelo, ale učil a naučil mě psát oběma rukama. Dlouho jsem s tím později bavila přátele a známé, ale také své žáky. Pan učitel mě totiž také naučil oběma rukama kreslit. Tužku do obou rukou a kreslit najednou domeček nebo kytičku. Byl to pan učitel Kubeš v obecné škole na Zlíchově. Ta budova tam stále stojí přímo naproti kostelu sv. Filipa a Jakuba.
Školní léta nemohu ukončit jinak, než verši Jaroslava Seiferta,které mi v dopise poslala někdy začátkem sedmdesátých let moje maminka.
