Na Veselém kopci Blíží se Velikonoce a Veselý kopec na Vysočině se připravuje na bohatou návštěvnost. Kdysi v nedávné době se pár nadšenců rozhodlo vytvořit na pomezí Železných hor a Žďárských vrchů skanzen. Stavby sem byly převezeny z okolních vesnic. Chaloupky roubené, v nichž se v tomto chudém kraji žilo do poloviny 20. století. Když návštěvník do některé vstoupí, obdivuje malý prostor, bytelný skrovný nábytek, miniaturní okénka, zdá se mu to kouzelné, ale nedovede si představit, že by v tom bydlel.
Takovou myšlenku si nikdo nepřipouští. Jen pomalu jde a tu si povšimne hned u cesty zvoničky. Někdo si u ní nechá udělat snímek a jde dál. Jednoho zaujme holubník, jiného včelín či hospodářská zvířata. Další zůstane na chvíli stát okouzlen malebností tohoto kraje, těch upravených chaloupek jako z pohádky. Všichni prochází po cestičkách od jedné zajímavosti ke druhé a obdivují volně rozptýlené stavby, jako špýchar, haltýř, bělidlo, sušky na ovoce, varnu na povidla. Do většiny z nich vstupují, někde musí sklonit hlavu, a kde je roztopená pec a pečou se v ní makové buchty nebo jiné dobroty té doby jako bramborové placičky, kostrbáče, neváhají a ochutnávají. Každý z nich sejde dolů, nemine vodní obilný mlýn. Ten milují nejvíce děti, když se spustí proud vody na mlýnské kolo. A někdy se kolem potuluje i vodník. A u malé louže spíš než u jezírka kluci pošťuchují žáby. Kolem pospíchá bystrý potůček mezi vrbičkami a kmeny olší. Také je možno zhlédnout tradiční výrobu malovaných vajíček, jak se říká kraslic.
Na Veselém kopci jsem byla několikrát. V prodejně upomínkových předmětů je co obdivovat. V hostinci U KOVÁŘE MATĚJE jsem si dala něco na zub a vstřebávala jsem tu atmosféru venkova mého mládí. Těch pracovitých drobných rolníků, ve skutečnosti chudých lidí, kteří neznali nic jiného než svou dřinu. Jako každý jiný i já jsem zavítala do statku s krásným modrým průčelím. Přečetla jsem si, že ho sem převezli z Mokré Lhoty u Nových Hradů. Klenutý vjezd má široká dubová vrata, která jsou pro dnešek otevřená. Obytná část je stavěná jako můj rodný dům z opuky. Vešla jsem dovnitř a dýchlo na mě mé dětství. Bytelný stůl, postel, kachlová kamna. Moc jsem se tu nerozhlížela. Všechen tento prostý nábytek mi připomínal domácí práce. Na stole se jedlo, dělaly buchty, zabíjačka, žehlilo, dralo peří, u stolu se zašívalo, psaly úkoly, navlékalo babičce do jehly. Na stole nebyl nikdy ubrus, zato se jeho deska drhla rejžákem. Na lavici u kamen se vařilo. Kynulo tam těsto, mylo se tam nádobí. Podlaha byla prkenná, k níž každý týden v sobotu musely zaklenout děti a vydrhnout ji rejžákem. Každá jsme měla svůj díl.
Sotva jsem vyšla ze dveří na dvůr, uviděla jsem pod přístěnkem složené hospodářské nářadí. Ta samá sekačka, co měl tatínek, stála naproti mně. Na sekačce byla dvě sedadla. Jedno pro kočího a druhé vyšší pro toho, kdo dělal obilné hrsti. Já jsem od dvanácti let sedala na tom nižším sedadle a držela v obou rukou opratě, řídila tak koně. Náruční musel jít na kopyto od neposečeného obilí. Tatínek dělal hrsti, aby měly ženské usnadněnou práci, na koně se nedíval, ale když ten se ždibíček uhnul, hned mě otec napomenul.
Tak takové bylo mé dětství. Na prvním místě povinnost. A ty primitivní podmínky. Jako největší vymoženost svého života jsem pokládala, když jsem ve třiceti letech měla koupelnu a v ní teplou vodu, která se nemusela ohřívat v hrncích na kamnech. O ústředním topení a automatické pračce ani nemluvím. A proto, když jsem nyní vycházela ze skanzenu Na Veselém kopci, jsem děkovala bohu, že takovýto nápad založení muzea pod širým nebem, uskupení starého způsobu života, byl uskutečněn. Lidé si tak uvědomí, jaký pokrok jejich úsilí během posledních sta let dosáhlo a že je třeba si toho považovat a být za něj vděční.
