Parchanti
Moje milovaná babička používala slovíčka „parchant“ často a s oblibou. Zvláště jím častovala mne, ale její hlas nebyl rozhněvaný, ale plný něhy. „Ty parchante jeden, zase jsi mně vyštrachal a snědl čekuládu a pomoranče!“ V tom nebyla ani známka hněvu, ale hravost s tímto slovíčkem. „Já ti ale jednu lupnu přes zadek ty parchante, když budeš zlobit tátu,“ řekla by babička rádoby vážně, ale kdepak, babička byla samá láska. Někdy zaměnila toto slovíčko za zrovna tak jí milé slovíčko „oplégr“ a mně to bylo fuk, protože jsem babičku všemožná sužoval a trápil, a tak jsem si to vykoledoval.
Zde však nemám v úmyslu psát o babičce a zrovna tak nemám v úmyslu použít slova „parchant“ láskyplně. Naopak! Zde bude sedět tak, jak se sluší a patří, jako zadek na nočníku. Protože to, co jsem nedávno prožil, nebylo způsobeno nikým jiným než parchanty.
Po dlouhé době jsem se vypravil do středu města vlakem. Obyčejně se tomuto dopravnímu prostředku vyhýbám jako čert kříži. Člověk totiž nikdy neví, kdo si k vám přisedne a udělá vám z hodinové cesty pravé peklo. Jeden můj známý byl chováním opilce ve vlaku tak pohoršen, že když se mu na zánovním obleku náhle objevila páchnoucí tláča od večeře, tak zoufale zatáhnul za záchranou brzdu, aby přivolal pomoc. To ovšem neměl dělat, protože brzdy vlaku jiskřily tak mohutně, že vzplanuly australským létem sežehlé louky a požáru padlo za oběť několik obydli. Zatímco se opilec z maléru dostal bez poskvrny, můj známý to odnesl tvrdou pokutou a ztrátou důvěry zaměstnavatele, který začal pochybovat o jeho duševním zdraví. Jak říkám, člověk by měl dát přednost jízdě autem a několikahodinovému hledání parkoviště, než riskovat byť krátkou cestu vlakem.
Mně ovšem peklo nepřipravil ani opilec, ani od hlavy k patě potetovaný hrubián, ale školní děti. Obyčejní nevychovaní parchanti.
Měl jsem smůlu, že jsem nastoupil zrovna do vagonu plného žáků asi čtvrté třídy základní školy, kteří bohužel nejeli jenom pár stanic, ale se kterými jsem musel sdílet vagon po celou hodinu jízdy do města. Ječící parchanti byli doprovázeni dvěma učiteli.
Jeden, starší pedagog, měl utrápenou tvář zabořenou v mobilu a usilovně něco četl. Jeho kolega, jehož pleť prozrazovala učitele indického původu, seděl jako zařezaný, koukaje do blba, dělaje, že nic nevidí ani neslyší.
Zato já jsem viděl a slyšel navzdory tomu, že mám čočky brejlí tlustý jako dna od sodovky a jsem hluchý jako poleno. Bylo nemožné nevidět a neslyšet.
Co se dělo ve vagonu bylo takřka neuvěřitelné. Děti, jejichž školní ruksaky byly větší než jejich nositelé, poskakovaly po sedadlech, lítaly vagonem sem a tam, houpaly se na držadlech jako opice a zrovna tak jako opice ječely. Jedna obézní školačka, začala uprostřed uličky tancovat rap. Ostatní bez prodlení následovali. Teprve když řev parchantů dosáhnul tolik decibelů, že i učitel byl vyrušen z Internetového blaha, řvoucí paviány napomenul. Indický pedagog nehnul ani brvou a zřejmě v hluboké meditaci čučel do prázdna. Napomenutí se samozřejmě minulo účinkem.
Pravý šrumec ovšem nastal, když se někdo z dítek nezachoval. To si všichni zacpávali nosy, osočovali jeden druhého a chechtali se jako pominutí. Začala soutěž, kdo další se uprdne. Na chvilku přestalo řvaní, které vystřídalo soustředění. A rudé tváře plné napětí. Když se naštěstí nikomu jinému nic nepodařilo, nastalo znovu běsnění a řev.
Najednou mezi parchanty vypukla panika a všichni se postavili na sedadla.
„Sednout!“ polohlasem vydal rozkaz učitel.
„Nesedneme, protože tady je pod náma velká louže,“ prohlásilo několik žáků najednou.
„Frank se pochcal,“ zažalovalo další dítko a já se jenom zděšeně podíval na rostoucí loužičku tekoucí pod mýma nohama.
Já, zrovna tak jako spolucestující jsme celou cestu seděli zticha jako pěna. Nikdo z nás nevstal a nevychované školáky nenapomenul. Nikdo se neozval, ani když přistoupily dvě ženy a stouply si před sedadla obsazená dvěma dětmi, kterým vůbec nenapadlo vstát a uvolnit jim místo. Ano, byl jsem srab. Všichni dospělí v tom vagonu jsme byli zbabělci, kteří se báli otevřít pusu, aby se na naše hlavy nesnesla snůška urážek ze strany parchantů postrádajících jakýkoliv respekt před staršími lidmi. Neceknul prakticky celou cestu ani jeden z učitelů. Dělali, že nic nevidí.
Těch slabých a utrápeně vypadajících učitelů mně bylo nakonec trochu líto. Musí to být záběr mít na starosti tlupu nevychovaných žáků. V nynější době musí být učitelé setsakramensky opatrní, než něco svým svěřencům řeknou, nebo je dokonce potrestají. Tvrdá ruka vedená politickou korektností dopadne bezohledně na hlavu toho, kdo se takového prohřešku dopustí. Takže je lépe nevidět a neslyšet. Jenom, aby se neřeklo, jeden polohlasně utrousil napomenutí. Nakonec ale za nepřístojné chování žáků učitelé nemohou. Slušné mravy začínají doma. Ale i tam může trest padnout jako kosa na kámen. Když máte smůlu, tak se s vámi vaše milované dítko může nakrásně rozvést!!!
Vlak ke všeobecné úlevě cestujících nakonec dorazil do konečné stanice. Parchanti se vyvalili ze dveří a s řevem se vrhli na pojízdné schody, přerážejíce se jeden o druhého, až mně konečně, díky Bohu, zmizeli z dohledu…
Ano, žijeme v úplně jiném, smutnějším světě, než ve kterém jsme vyrůstali my.
