Mormoni
Když jsem přišla jednou z práce domů, Vladimír seděl v obýváku a debatoval se dvěma černě oděnými mladíky, kteří měli na saku připíchnutou vizitku „Elder“.
Oba Eldeři byli vyslanci sekty věřících mormonů.
Jejich představitel Joseph Smith z Utahu založil sektu po údajně nalezených destičkách s písmem psaným Bohem a s výzvou, že musí poselství předat lidem.
Návštěvou jsem nebyla nijak nadšená, ty černé úbory se mně moc nelíbily, oba působili superiorně a nafoukaně, jako že jsou všeho znalí nebo nějak tak. Vyzvídali, co se dalo, i jakou pijeme kávu.
Druhý den přišli znovu a přinesli mně kafe, základem je cikorka. Logrová černá káva, kterou tak s oblibou popíjím, že je podle nich moc nezdravá.
To už jsem se na Vladimíra zlobila, ať je k nám už nepouští. Až sama dojdu k názoru, že mně káva škodí, tak to je pravé a ne taková náhlá převýchova.
Vladimír se však chtěl dozvědět víc, co jejich víra obnáší a o co jim jde? Další den dokonce přinesl knihu mormonů v českém jazyce. Nejenom že přišli chlapci, co chodili dřív, ale na posilu přivedli i nějakého zkušenějšího agitátora z Ameriky. Ten byl dost otrlý a drzý. Poručil nám, že si máme kleknout a že se budeme modlit, protože potom prý budeme jíst moji bábovku a po bábovce nám budou promítat film o Josephu Smithovi a jejich svaté organizaci.
Tak to už bylo něco na nás oba dva. Hlavně pro Vladimíra, který návštěvy vpouštěl do naší pokojné domácnosti. Neklekli jsme, ale koukali jsme z gauče v sedě na ně tři, jak klečí a ve jménu mormonů se modlí. Pak se jedla bábovka a následovalo promítání. Měli u nás v obýváku rozložený projektor a na stěně pověšené plátno.
Podívali jsme se společně, ale když se na plátně objevily peníze, z nichž církvi z měsíčního příjmu přichází 10%, tak to už jsme toho měli dost.
Já jsem se zvedla a odešla do kuchyně mýt nádobí.
Co se dělo dál, jsem již ignorovala. Vladimír je slušně požádal, ať odejdou a už nechodí. Přišli zase.
Otevřela jsem jim pro změnu já. hned jsem však chtěla zavřít dveře, ale jeden z chlapců tam dal nohu. To mě rozzuřilo k nepříčetnosti.
Začala jsem zvyšovat hlas a důrazně jsem je žádala, ať odejdou. Odešli a na druhý den jsme měli ve schránce dopis. Litovali Vladimíra a že prý se za jeho ženu (tedy mne) budou modlit.
