Na kole po zeleném „divokém” ostrově
Elba je italský ostrov v Tyrhénském moři patřící k Toskánsku ležící asi 10 kilometrů od pobřežního města Piombino. Svojí rozlohou jde o největší ostrov Toskánských ostrovů a po Sicílii a Sardinii třetí největší italský ostrov.
Opravdu jen deset kilometrů dělí Elbu od italské pevniny. Za necelou hodinu vás trajekt převeze ze zakouřeného Piombina do jiného, podstatně příjemnějšího světa.
Elba je 27 km dlouhá, na nejširším místě 18 km široká. Na mapě má Elba tvar kaprovité ryby s hlavou na západě. Pobřeží tvoří skalní útesy, přerušované delšími či kratšími písečnými i oblázkovými plážemi.
Ostrov Elba je obklopen tyrkysovým mořem s až neuvěřitelně čistou vodou. Na ploše 225 km čtverečních se nachází přímořská městečka a osady. Ostrov byl již v dávné době osídlení Etrusky znám díky svým nalezištím železné rudy. Staří Řekové Elbu nazývali Aethalia (plamen) podle plamenů nad pecemi, kde se vyrábělo železo.
Nejvyhlášenějším obyvatelem ostrova byl bezpochyby Napoleon Bonaparte, francouzský císař, který do nuceného exilu na Elbu přišel v květnu 1814. Ačkoliv tu nakonec pobyl jen krátce, pozitivně se podepsal na rozvoji ostrova. Byl iniciátorem mnoha veřejných prací, výstavby nových budov, rozvoje dolů a žulových lomů, nechal stavět nové cesty a uskutečnil řadu ekonomických a sociálních reforem, které zlepšily životní podmínky místních obyvatel. Stihl vydat novou ústavu, založit policejní sbor, nařídit povinné očkování dětí, povinnou školní docházku, postavit dvě nemocnice a zakázat vyhazování odpadků z oken.
Stopy jeho panování na ostrově jsou opravdu četné - a nejedná se jen o stavební památky, ale třeba i o vlajku ostrova - v červeném příčném pruhu na bílém podkladu sedí tři zlaté pilné včely, kterými se Napoleon inspiroval ve svém osobním znaku.
Na veškeré práce měl Napoleon pouhých devět měsíců. 26. února 1815 uprchl zpět do Francie. Po porážce v bitvě u Waterloo skončil v méně komfortním exilu na ostrově Svatá Helena.
Na Elbě ve městě Portoferraio je možné navštívit jednu z jeho rezidencí – Palazzina dei Mulini. Toto reprezentativní Napoleonovo sídlo sloužilo zejména potřebám veřejného života.
Soukromý život císaře se odehrával především v jeho letní rezidenci, známé jako Villa di San Martino či Villa Napoleone. Ta se nachází na svahu zalesněného kopce Monte San Martino a prý ji nechal postavit, aby dal svým věznitelům najevo, že se z vyhnanství nechystá uprchnout. Tato rezidence byla v době kdy jsme tam byli v rekonstrukci. Bylo kolem ní pusto a prázdno a tak jsme se před branou alespoň vyfotili :-)
Elba je plná panoramatických vyhlídek – těch od moře i těch z výšky. Pěkný výhled je i z lanovky jedoucí na nejvyšší horu ostrova Monte Capanne, vysoké 1018 metrů.
V případě pěkného počasí je odtud rozhled na zelené a převážně kopcovité vnitrozemí ostrova, na města a městečka rozesetá zejména podél jeho pobřeží a samozřejmě na širé moře. My to štěstí neměli. V den kdy jsme se na ni vydali výhledy byly tak do poloviny kopce, nahoře pak bylo počasí horší a přes mlhu byly výhledy pouze omezené.
Na kolech jsme projeli celý ostrov - projížděli jsme městečky Portoferraio (hlavní město ostrova), Porto Azzurro s pevností Forte San Giacomo, Capoliveri, pyšnící se vinařskou tradicí, Rio Marina s železorudnými doly v okolí, Rio nell’Elba, odkud je vidět na 10 km vzdálenou italskou pevninu, Campo nell’Elba, Marciana na úpatí nejvyšší hory ostrova a Marciana Marina.
Z Elby lze dohlédnout na okolní ostrovy Toskánského souostroví. K nejznámějším patří ostrovy Giglio, Capraia, Pianosa či Montecristo, který se stal dějištěm Dumasova románu Hrabě Monte-Christo. Dnes je opuštěný a vstup na něj je možný jen se speciálním povolením.
Jsme rádi, že jsme se vydali Napoleonův ostrov prozkoumat. Elba skutečně stojí za to. Dnes patří ostrov mezi nejoblíbenější a nejvyhledávanější turistické destinace. Je nazýván rájem cyklistů. Profil ostrova je kopcovitý ale trasy jsou zvládnutelné. Na své si tu ale přijdou i milovníci vodních sportů a rybaření.
Velké množství turistů různých národností tvoří pocit „babylonu“. Italové to ale neřeší, když přijde polední siesta, uličky se vyprázdní a je možné se zde nerušeně procházet a obdivovat památky. Většina obchodů a restaurací se ale zavře, turista – neturista – prostě je siesta a basta! Bylo docela teplo a my měli chuť aspoň na zmrzlinu, ale měli jsme smůlu, Italové se tím prostě netrápí, polední siestu si nenechají narušit.
Kemp ve kterém jsme se ubytovali byl plně vybaven. Je situovaný uprostřed jižního pobřeží ostrova a místo bylo ideální pro naše cyklovyjížďky. Kemp se rozkládá v borovicovém háji. Náš mobil home poskytoval naprosté pohodlí. Jedinou nevýhodou je zde pitná voda, která obsahuje velké množství železa a není příliš chutná. Dokonce mnozí z naší skupiny po ni měli dosti velké střevní potíže. Pak nám bylo sděleno, že máme raději používat vodu balenou. Poslechli jsme a problémy byly pryč.
Pohled z městských hradeb v Capoliveri. Historické centrum Capoliveri tvoří změť úzkých uliček, starých domů, obchůdků, restaurací a kaváren.
Hlavním městem Elby je Portoferraio na severním pobřeží. Přístav nabízí spoustu zajímavých památek, historickému centru vévodí pevnosti Fort Falcone a Forte Stella. My jsme v přístavu narazili i na zajímavou plachetnici a světe div se – posádkou byli češi.
Za existenci Elby prý může Venušina perla. Podle legendy o vzniku se bohyni, tyrhénské Venuši, poté, co vystoupila z mořské pěny, roztříštila její oblíbená perla. O jejích rozměrech si můžeme udělat nejlepší obrázek z toho, že v místech, kam dopadly střepiny, se ze dna vynořila nejen Elba, ale i Capraia a mnohé další ostrovy, které tvoří dnešní Toskánské souostroví. Pokud tedy budeme věřit mýtům…
V antice měla Elba název Aithalos, v řečtině jiskra, a to podle železné rudy, která k Elbě od nepaměti neodmyslitelně patří. První doly tu vybudovali už Etruskové, Římané zde navíc objevili ložiska mramoru a žuly. Na Elbě je velice specifické geologické složení, které ovlivňuje flóru, faunu, ale též kvalitu místních červených i bílých vín.
Panoramatické vyhlídky na krajinu jsou nádherné. Za jednu z nejpůvabnějších scenérií se považuje ta z lanovky, která vede na nejvyšší horu ostrova Monte Capanne. Za pěkného počasí je z ní vidět vše jako na dlani – zelené a převážně kopcovité vnitrozemí ostrova, městečka jakoby náhodně rozesetá podél jeho pobřeží a pochopitelně nekonečné moře, na kterém jsou sem tam vidět další ostrůvky.
Souhlasím s tvrzením, že ostrov Elba patří k nejmalebnějším ostrovům Středozemního moře. Pobřeží je členité, skaliska se střídají se zálivy na nichž jsou rozesety malé pláže. To vše protkané horami vytváří romantickou scenérii. Když nad tím člověk tak přemýšlí, říká si, proč vlastně ten Napoleon odtud utíkal?
