Zběsilé úprky Bédi s Božkou přes dvorky Žižkov je jednou z nejosobitějších pražských čtvrtí. Jen kousek od turisty přecpaného centra tu v příjemném nesouladu funguje změť barů, vetešnictví, heren a galerií. Snadno tu narazíte na obchod se zbožím z Pákistánu, romskou hospodu, ale i na cukrárnu, kde dopolední směnu postarších dortíkářů střídá v podvečer subkulturní mládež. Ne náhodou se sem proto dnes, stejně jako za první republiky, stěhují spisovatelé, výtvarníci i různí podivíni, díky nimž získala čtvrť svou bohémskou pověst.
Tomáš Malík a Zuzana Brodilová
***
Čerstvé vdově Božce Vaňousové ještě nestačila pořádně vychladnout manželská postel po zemřelém Edmundovi, když v hlubokém zármutku při svých toulkách po rozkvetlých Riegrových sadech už hledala do svého hnízdečka nového ptáčka. Bylo překrásné jaro. Samotinké jí bylo doma nepředstavitelně smutno. Jelikož to byla žena na svůj věk se vším všudy čiperně čilá, hotový nezmar, netrvalo dlouho a seznámila se s mužem rozvedeným. Jmenoval se Bedřich Beránek. Byla to láska na první pohled.
Než se Béďa nastěhoval k Božence, scházeli se potají v Riegráku a vodili se za ruce, jako by jim bylo šestnáct. Jejich roztomilý vztah by jim mohl závidět leckterý mladý pár, tak se měli rádi a tak se nadevše milovali. Jediný, kdo jejich lásce nepřál, byla Béďova bývalá žena Rebeka, kterou Beránek jinak nenazval, než že je to zpropadená Beranice.
Přestože měli tři roky po rozvodu, Rebeka milého Bedřicha všude na krok sledovala a pronásledovala. Dokázala celé hodiny na něho čekat před domem Boženy Vaňousové, až vyjde ven, aby mu ztropila na chodníku hysterický skandál pro pobavení celé ulice. Stále zoufale doufala, že se její exmanžel vrátí zpátky domů do její stále otevřené náruče. Její smyslu zbavené chování způsobilo, že oba nešťastní milenci už nervově nevydrželi a navštívili v domě žijícího spolunájemníka, „advokáta chudých“ Egona Košvaru, s prosbou o pomoc.
Stalo se to zrovna v čase, kdy na Žižkově nemilosrdně řádil gang půdařů. Naposledy mezi postižené z jejich domu patřila sexbomba Eva Krupičková povoláním kuchařka z Raje*. Bylo jí z půdy ukradeno všechno v Tuzexu nakoupené luxusní sexy spodní prádlo. Její soused přes chodbu, Toník Pažout, si pak z ní utahoval, k čemu je jí spodní prádlo, když lítá po baráku nahatá. Tím narážel na příhodu, jak se jí jednou průvanem zabouchly dveře bytu a ona zůstala úplně nahá, jak ji Pán Bůh stvořil, stát na schodišti s uhašenou pánví, která se jí v bytě na sporáku nešťastně vzňala.
Dobrá duše národa „advokát chudých“ Egon Košvara dostal nápad, jak jim tedy pomoci. Shodou okolností se to právě stalo, když Božena a Bedřich prchali z domova přes dvorky, aby je žárlivá Rebeka Beránková neviděla, a tak neztropila na veřejnosti další skandál. Táhli za sebou velkou tašku a k tomu ještě větší kufr - obojí měli narvané vypraným ložním prádlem pro mandl.
Přesně v tom samém čase vyběhl z domu s vážnou zasmušilou tváří „advokát chudých“ pan Košvara a hrnul si to rovnou k vartující Rebece „Beranici“ Beránkové.
„Osobo, už vás pozoruji delší čas, že tady stále očumujete a mám vážné podezření, že budete patřit k té bandě půdařů. Zrovna totiž před několika dny zmizelo z naší půdy jedné naší vážené nájemnici všechno spodní prádlo a nebylo laciné, bylo z Tuzexu! Tak mne dobře poslouchejte! Jestli okamžitě nezmizíte i vy, tak na vás, ne Polednici, ale esenbáky zavolám! A oni si vás už proklepnou. Věřte mi!“
Po tomhle Beránková zrudla a beze slova se na patě otočila, nabrala sprint a, jak jen mohla co nejrychleji, jako pára nad lokomotivou zmizela.
V tom samém čase, snad na minutu, korpulentní Boženka a ne méně korpulentní Bedřich nemotorně přelézali s obřím kufrem a taškou zídku mezi dvory. Když se Béďovi podařilo pracně vyškrábat za Boženkou na zeď, stalo se něco strašného – kufr se mu nečekaně otevřel a jak se snažil zabránit katastrofě, ruply mu i kalhoty přesně v půlce zadku a ven se vítězně vydraly a zasvítily rudě, jak rudá zář nad Kladnem, jeho červené trenýrky. Nešťastník nestačil katastrofě zabránit, všechny ještě navlhlé lůžkoviny se vysypaly na hlavu již pod plotem z druhé strany čekající Boženky a zbytek se rozletěl do bláta na dvorku. Tohle ale neuniklo bdělým nájemníkům z domu na protější straně dvora a ti nemeškali a hned volali na Veřejnou bezpečnost, že na jejich dvorku jsou zcela jistě hledaní půdaři i s lupem prádla.
Dva nešťastní „půdaři“ se snažili co nejrychleji všechno sesbírat, a když vyběhli přes chodbu protějšího domu na ulici, už tam na ně čekali chlapci ve slušivých uniformách švestkové barvy i s modrým antonem. Nepomohlo žádné ujišťování, že nekradou a nejsou půdaři – neměli totiž s sebou ani občanské průkazy. Byli, i když se zoufale vzpírali, nemilosrdně naloženi i s ložním prádlem do auta a převezeni na oddělení Veřejné bezpečnosti v Lupáčově ulici.
U výslechu jim příslušníci nechtěli uvěřit, že jsou bezúhonnými občany a jednali s oběma zadrženými arogantně až do chvíle, kdy jim Boženka řekla, že je zasloužilou členkou uličního výboru a Komunistické strany a také domovní důvěrnicí. Příslušníci VB jako by se zalekli a výslech pak probíhal v přátelštějším duchu. Po prolustrování se dokonce soudruzi ochránci zákona omluvili a nabídli služební auto k odvozu domů. Když Božena a Bedřich hrdě vysedali z antonu před domem, podávajíce si ruce s příslušníky VB, samozřejmě to neuniklo zvědavým očím nájemníkům a celá ulice se později jejich neštěstím jen náramně bavila – vždyť Božena, coby členka strany, nebyla ani u obyvatel dělnického původu vůbec oblíbena a co je postihlo, jí zlomyslně přáli.
Jedno však bylo víc jak jisté - od té doby se již Beranice Rebeka Beránková v ulici neukázala, jako by se po ní slehla zem a Božena s Bedřichem si oddechli.
* * *
Ve třetím poschodí bydlela s rodiči pětiletá blonďatá dívenka Vendulka Špilková a ta měla kouzelného a roztomilého dědečka Alfonse, vystřiženého jak z pohádky. Tak jako správný dědeček z pohádky měl bílý fous a bílé vlasy. Nikdo ho nikdy neviděl se zamračit, jeho obličej byl pro všechny lidi kolem něho rozzářen milým úsměvem a všude svou přítomností rozdával jen dobrou náladu a pohodu. Zkrátka a dobře byl fantasticky pohádkový a všichni ho měli rádi.
Tenhle děda byl nerozlučně spjatý s rodiči Vendulky a pravidelně přijížděl co sobotu lokálkou z Mokrops u Prahy za svou milovanou vnučkou a svým starším synem na návštěvu. Pokaždé jí něco přivezl, jako domácí křížaly a rodičům zase ovoce, zeleninu, bylinky a sušené houby.
Jednoho dne se celá rodina rozhodla, že jejich milovaného dědu překvapí a přijedou za ním na jeho chalupu. Měl mít totiž kulatiny - osmdesáté narozeniny. Aby překvapení bylo se vším všudy dokonalé, vezli s sebou všechno, co takové slavné výročí vyžaduje a co si zaslouží – jídla do sytosti a alkohol rovněž nechyběl. Na oslavu nepřijeli jenom Špilkovi z Prahy, sjelo se v Mokropsích celé široké příbuzenstvo.
Dědoušek Špilka měl u chalupy uvázaného polovlčáka Šaryka pojmenovaného po slavném psu z polského televizního seriálu „Kapitán Klos“. Vendulka Šaryka, stejně jako svého dědečka, milovala. V den oslavy byl Šaryk puštěn ze řetězu, aby z toho taky něco měl a mohl se volně po domě a mezi hosty v rámci oslav pohybovat. Ten toho patřičně hned využil, běhal celý den za Vendulkou a také oslavil dědovo jubileum po svém – v nestřežený okamžik sežral ve špajzu skoro všechny polské klobásy pro hosty propašované z Polska, jako by byly nachystány jen pro něho a jako zákusek k tomu zhltnul ještě uzenou šunku. Byl z toho poprask náramný, ale psa přesto všechno nechali dál volně pobíhat a neuvázali ho – vždyť to byl velký svátek dědy Alfonse a oslava jeho významného výročí.
Když už zábava pomalu končila a všichni mimo Vendulky a Šaryka byli krásně opilí, dědeček z ničeho nic naráz přestal zpívat, vystartoval od stolu jak Gagarin do Vesmíru a, drže si ústa oběma rukama, vyletěl jak neřízená střela přes verandu na zahradu. Bylo slyšet, jak se venku dáví a dává průchod všemu, co za celý den pozřel a na čem si tak nesmírně pochutnal. První z něho vyletělo bez mávání křídel pečené kuřátko s bramborovým salátem a hned za ním v malém odstupu obložené chlebíčky. Musel toho vypít víc než zdrávo a nezvládl to. Když už měl po všem, odebral se, vrávoraje, do své komory v prvním patře uložit do postele, aby se ze všeho do rána vyspal.
První, kdo se ráno vzbudil, byla již do růžova vyspinkaná Vendulka. Běhala po baráku jak pominutá a všem s křikem oznamovala: „Dědeček ztratil žuby! Děda nemá žuby a šišlá!“ Celá ještě rozespalá rodinka se pustila do hledání dědovy zubní klapačky. První, kdo padl v podezření, byl pes Šaryk, co když chrup našel, a protože mu krásně voněl a byl v ten den určitě přežraný, mohl si ho někde na zahradě zahrabat na horší časy. Část osazenstva se vydala s rýči na zahrádku a dala se do rytí záhonů. Hledalo se všude a po čtyřech hodinách, když zahrada byla pomalu celá zrytá, to všichni vzdali. Protéza se nenašla.
A tak kouzelný dědeček Alfons vykročil šišlajíce do svého devátého desetiletí bez zubů. Byl smutný, když si ke snídani musel, jak za starých časů, namáčet suchý chleba do kafe a k slavnostnímu obědu, kdy všichni jedli svíčkovou s hovězím, musel pojídat jen krupicovou kaši s cukrem a skořicí.
A zuby? Ty se nakonec našly až po třech letech, když se malovala veranda. Byly zakousnuté mezi zadní stěnou almary a zdí. Stalo se to, jak děda při úprku z bytu klopýtaje přes verandu si hodil „šavli“. Bohužel se už nálezu svojí klapačky nedožil, byl už dva roky na pravdě Boží.
RAJ* = Restaurace a jídellny
Václav Židek
* * *
Související články: Drby a střípky ze žižkovské republiky
