Výlet třetí, tentokrát za uměním Václava Levého
Opět přišla sobota a k ní vážící se otázka „kam tentokrát?“ Želízy, snad tisíckrát jsem jimi projížděla, ale co tam? Poučena, že jsou tam krásné vycházky /i když jsem přemýšlela kde, Želízy se nachází v údolí serpentin mezi Dubou a Mělníkem/, se opět přihlásila moje nedokonalá znalost území české krajiny. Ponořit se do mapy a cíl cesty je jasný: projedeme Želízy, auto necháme v Tupadlech a vydáme se do oblasti Kokořínska.
A tady na mě čekalo překvapení, když jsme po modré turistické značce zdolali navýšení /Timmy opět s námi, tentokrát nechal páníčka rybařit u Labe na Obříství/, ocitli jsme se na náhorní plošině. Všude borovice /v takovém množství jsem už hodně dlouho neviděla/, ve vrcholcích korun s čile parazitujícím jmelím, po obloze plující bílé mráčky, už nám jen chybí malířské náčiní k zachycení kouzla okamžiku /není důvod litovat, Květa se dala hbitě do focení/.
Procházíme cestou /příjemná chůze, písečné podloží/ a při pohledu na krásný les se ve mně probouzí ryze materialistická myšlenka „tady porostou houby“. K ní se přidává další – v lese je spousta borůvčí /zatím raší svěží zelené lístečky/, pokud v době květu nepřijdou mrazíky, mohlo by tady být v létě modro a než jsme se nadály je před námi Had, ne živý ale vytesaný Václavem Levým do skály. Skálu jsme obešli a protože jsme na rozcestí, volíme pokračování trasy po žluté značce k Mordlochovi.
Cestou míjíme další skály a téměř nedýcháme nad krásou přírody a jsme u jeskyně, kde se objeví úkaz. Jmenuje se Sedm chlebů, obdivuhodné dílo přírody nebo spíše zubu času, který se neúprosně zakusoval do pískovce až z toho vzniklo přímo umělecké dílo. Pomalu se vracíme zpět /ne že by se nedalo jít dál/, ale proč chtít všechno najednou?
Opět jsme u Hada, slunce se pootočilo na svoji pouti a had vypadá úplně jinak, jen aby z té skály neslezl, světlo a stín umí vykouzlit sugestivní představu. Ještě se vydáme k dalšímu rozcestí, cestou mineme Sfingu a jsme u Harfenice, kde nás ze skály pozorují veliké hlavy /že by to byli mimozemšťané?/. Potřetí kolem Hada a definitivně se vracíme.
Konečně jsme u auta, Timmy tradičně „omdlel“, ještě že jsem s sebou vzala termosku s kafem, doping zabral a teď už jenom vyzvednout rybáře. V Obříství trochu dramatická chvilka, na místě kde jsme ho nechali se nenacházel /mobil jak jinak nedostupný/, ale zaúřadovala rybářská solidarita a byli jsme vysláni správným směrem /ryby neberou, alespoň nebude práce/.
Tolik ke krásně prožitému dni, žádný problém nás cestou nepotkal, ale.... když jsem v neděli hledala svoje klíče /a že to bylo pořádné hledání/, v zádech cítíc nevyřčenou větu „bude hůř“, byla vyslovena spásná myšlenka „nejsou v autě?“ To těžko, měla jsem je v malé kabelce a ta tam nezůstala! jsem klíče našla zapadlé mezi sedadlem a řadící pákou. Vysvětlení jediné, přivezla jsem si skřítka Zlomyslníka, který mi klíče vytáhl a schoval.
