Babička
Jak ten čas rychle utíká... Uběhly dva roky a opět k nám cestovala naše milá hodná babička. Protože dva roky je hlavně poznat na dětech, moc se těšila, až je zase uvidí a my na ni se těšili také. Nejenom naši řečtí přátelé, ale i všichni Češi, co jsme doposud poznali, se těšili, až babičku, o které už z vyprávění tolik slyšeli, poznají.
Babička s námi opět cestovala, poznávala o něco víc Austrálii a zapojovala se do všech akcí s námi i dětmi. Přátelé ji měli rádi a všechny udivovala svojí vitalitou a mladistvou vizáží. Nebála se nových poznatků a vše si chtěla vyzkoušet. Dokonce si zaskákala s dětmi i na trampolíně a to je co říct, když to nikdy předtím nezkoušela. Tentokrát již opatrovala květinky na jiné zahrádce.
Bydleli jsme již zase v jiném domě. Ulice se jmenovala „Lawn ulice“ ve Springvale, několik ulic dále od dřívějšího domku. Důvodem bylo zvýšení nájemného. O domku v Lawn ulici jsme se dověděli od slovenské rodiny, se kterou jsme se seznámili přes děti a školu.
Domek byl prostorný, měl tři ložnice, obývák, kuchyň a zimní zahrádku. Babička byla úplně nadšená z té krásy.
Slováci bydleli v prvním domku a my ve třetím. Tři stejné domky byly na pozemku v pořadí. Říkají tomu townhouse.
* * * Vilibald a Mont
Naše děti byly stejného věku jako slovenské. Lucie byla stejně stará jako Daniel, Sylvie jako David a Martin byl o rok mladší než Diana.
Nebylo snad dne, aby se děti nesešly a nevyváděly spolu ty dětské vylomeniny, na které nejraději vzpomínají. Lawn ulice – to bylo jejich nejkrásnější období.
Jedno nedělní odpoledne k nám sousedi donesli v náruči chlupatou kuličku k nahlédnutí. Roztomilého pejska „Vilibalda“, kříženého pomeranien a maltýz teria.
Naše děti rozrušením z této návštěvy nemohly oka zamhouřit a do noci prosily,že také by chtěly pejska, ale velkého. Nápad to nebyl špatný, osobně mám psy moc ráda a na psy z mého dětství mám snad ty nejkrásnější vzpomínky. Moje babička s dědou měli od malé škutinky Žolinky po německého ovčáka Rexe v různém období snad celou škálu zvláštních psů. Co se vždy s nimi podělo, nevím, ale vzpomínky zůstaly hluboké.
Ať mají děti také na co vzpomínat. Koupili jsme knížku o psech a moc se nám líbil „golden retriver“. Našli jsme chovatele a jeli jsme kupovat psa. Psí maminka jich měla asi deset. Hemžili se kolem ní a předváděli nám, co už dovedou. Zalíbil se mi ten nejsilnější a nejčipernější se smutnýma očima. Vybrala jsem ho dětem já a pojmenovali jsme ho Mont.
Vladimír měl kdysi psa Monta a má na něho pěkné vzpomínky. Zdálo se nám, že jméno Mont se k našemu pejskovi moc hodí oproti jménům v jeho rodokmenu Xavier, Xanadu a Warior.
Nedovedli jsme si představit, že ho těmito jmény přivoláváme.
Naše chlupatá světlounce žlutá kulička byla o něco větší než kulička Vilibald od sousedů. Montíček byl jako polární medvídek, měli jsme z něho velkou radost a pět lidí mu projevovalo takovou lásku, že se mu muselo tom i zdát. Rostl jako zvody a do roka jsme měli chlupaté ohromné psisko. Většího dobráka psa snad nikdo nevlastní.
