Slavomír Ravik (vl. jménem Pejčoch) je autorem knihy, vydané roku 2000 pod jménem Zapomenuté osudy. Narozen roku 1932 je absolventem Filosofické fakulty UK, postgraduálu na College of Arts v Bagdádu a též Vysoké školy ekonomické v Praze.
Původním povoláním žurnalista je autorem stovky knih z oblasti historie, náboženství a dějin umění. Jako analytik Poslanecké sněmovny na přelomu tisíciletí či poradce předsedy vlády ovšem v době normalizace prošel i řadou perzekucí. Ve svém životním finále je hlavně spisovatelem.
Ony mimořádné osudy zapsal Ravik podle osobních rozhovorů v letech šedesátých a sedmdesátých minulého století s lidmi, dnes už nežijícími. Většinou ho doprovázel, a ony vzácné lidi fotografoval, profesionální fotograf Bedřich Kocek, jeho dodnes přítel. Začtěte se do oněch osudů a pohleďte do jejich tváří. Připomenete si slavné automobilisty či piloty stejně jako detektivy či polepšené zločince, cestovatele či novináře a filmaře.
Jako první ukázku z nabízeného seriálu přijměte krátké zastavení s detektivem Zdeňkem Bubníkem.
Olga Janíčková
ZDENĚK BUBNÍK, legendární pražský detektiv, 1888 – 1975
V díle Emila Vachka, ještě před proslulým slídičem Klubíčkem, se objevoval tajemný policejní komisař Plašil. Byl mu někdo živou předlohou? A kdo? Emil Vachek se krátce před smrtí zmínil o jistém Zdeňku Bubníkovi, postrachu všech zlodějů a vrahů. S přítelem panem Růžkem jsme, jako dvojice maskovaná černými brýlemi, v jisté obci za Prahou obcházeli dům od domu, spoléhajíce na šťastnou náhodu.
U plotu jedné zahrady si nás trochu přimhouřeným levým okem prohlížel starší muž a nám se okamžitě vybavil přesný popis komisaře Plašila, jak ho uváděl Vachek: „Komisař Plašil zamrkal levým okem, jež bylo vyvinutější než pravé, neboť, chodě jen při zdi nebo okraji chodníku aby měl dobrý přehled, namáhal levé oko více než pravé…“
„Komisař Plašil, jestli se nemýlíme“ vyhrkli jsme společně a tím jsme si docela neplánovaně vynutili přiznání. „Co chcete?“ vybafl na nás a tak nás ujistil o tom, že máme tu čest s hledaným největším československým detektivem Bubníkem. „A nic vám nepovím, jsem unavený! Přijeli jste zbytečně!“, zasmál se ďábelsky. Ale přece jen se nám podařilo pozvat ho do auta a odvézt k nedalekému lesu, i když za neustálých jeho protestů. Sedíce pak na poraženém kmenu, zkoušeli jsme ho zpovídat. „Jaký byl váš největší případ? Aspoň to byste nám mohl říct!“
Znovu nám odpovědělo ďábelské zachichotání a krátká poznámka:“ Já měl totiž jenom velké případy. Jestli to nevíte, napsal o mně kuplet Karel Hašler a novináři o mně nepsali jinak než jako o Cliftonovi číslo dvě, jako o oku noční Prahy, o novém Sherlocku Holmesovi a jako o postrachu všech lupičů…“ A jak reagovali lupiči?“, ptáme se tentokrát už nesměle. „To byste měli slyšet polského krále kapsářů“, povídá Bubník. „To bylo v době, kdy v cestovní kanceláři na Příkopech vybavovali stovky slovenských vystěhovalců. Každou chvíli se některému z chudáků ztratila tobolka. Tak se tam vypravím, vidím malého kluka s červenýma očima, nějakého dědu a ještě dvě podezřelá individua, jak se motají mezi houfem Slováků. Najednou všichni udělají zeď a stařík, kdo by čekal tu obratnost, sáhne komusi po šrajtofli. V tom momentě jsem skočil. Jsem sice malý, nemám svaly, ale měl jsem vždycky úžasnou energii. Je to jako u psů – na velkého zamlaskáš, podrbeš ho za ušima a vykoupíš si klid. Malý psík slabě zaštěká a než se naděješ, máš roztržené kalhoty. A tak jsem kromě toho kluka chytil všechny tři najednou. Sind Sie Bubník?“, ptá se mě okamžitě ten starý. „Jo“, povídám. „Proboha“, začne kňourat starý, „moje žena mi říkala, nejezdi do Prahy, tam je Bubník, ten tě určitě chytne. Šedesát let mi to vycházelo a teprve sem si musím jet pro pouta…“
„No a já jsem měl zakrátko zprávu z Polska, že mám tu čest s králem kapsářů, který si „našetřil“ na dva americké bouráky, na dva hotely a kterého nikdo během šedesátiletých loupeží nechytil. A teď mě odvezte zpátky, protože vám už víc neřeknu …“
Vyslovujeme obdiv Bubníkovu talentu a uvažujeme nahlas, jak to asi muselo být těžké, polapit nějakého zkušeného lupiče nebo dokonce vraha. „Blbost“, chytne se Bubník znovu. „V detektivní práci záleží především na štěstí. Komplikované případy, kdy vrah za sebou nenechá žádné stopy, to je jenom v románech. Ve skutečnosti nikdy. Každý za sebou nechá stopu aspoň sebemenší. Já nejsem genius, vidím jenom na každém předmětu víc než všichni ostatní.. A štěstí, to já jsem měl hned u prvního případu, od vraždy u vinohradské vodárny. To si ovšem nemůžete pamatovat,“ dodává Bubník pohrdavě. To protože jsem byl u policie teprve třetí den. Zavolali mě v osm hodin ráno k mrtvole úplně rozsekaného muže, zabalené do celty. Napadlo mě hned, že vražda musela být spáchána v Praze, protože tenkrát byl ještě akcíz a každé zavazadlo, každý ranec byl na okraji Prahy důkladně prohlédnut. A jak tak dumám, volá telefonem jakási Šlinková, že postrádá otce, hadráře z Holešovic. Trochu pomateně ze sebe vysoukala, že otec odešel z domu s osmi stovkama nakupovat někam k řece pytle.
Vzal jsem s sebou dva detektivy a v jednu hodinu po poledni jsme už měli prochozený celý pravý břeh Vltavy; věděli jsme docela bezpečně, že tady nepřichází nikdo v úvahu. Nevadí, povídám, Vltava má dva břehy. Přejdeme přes Karlův most a potkáme policajta. Neprodává tady někdo pytle, ptáme se. No, snad jedině by to mohlo být u vetešníka Václava Douši. Okamžitě mi bleskly hlavou iniciály VD, které jsme uviděli ráno vyšité na oné celtě. Skoro poklusem se vřítíme do obchodu. Co si přejete, ptá se vetešník, který zrovna prodával nějaké ženské zelenou blůzu. My počkáme, povídám netrpělivě a nemohl jsem se dočkat, až ta ženská bude na ulici. A pak jsem jako mladý zajíc vyhrkl – Douša, vy jste zabil toho Šlinka! Bez důkazů bych si takový přímý útok nikdy později nedovolil. Ale tentokrát mi to vyšlo. Douša se zhroutil a já pod hromadou hadrů našel plno krve. Teprve dodatečně jsem zjistil, že monogram na celtě nepatřil Doušovi, ale jakémusi demobilizovanému vojákovi, který ve vetešnictví prodal celou svoji výstroj. Zkrátka člověk musí mít štěstí. A teď mi dejte pokoj, protože já opravdu nemám chuť nic povídat!“
Takhle končila každá kapitola a bylo jich ještě hodně. A někdejší policejní komisař, šéf pražských detektivů a majitel soukromé detektivní kanceláře Zdeněk Bubník se znovu a znovu bouřlivě chechtal naší snaze, něco se dozvědět. Tak jsme z milého komisaře vytáhli všechno, co jsme vědět chtěli. I vyloupený trezor v trojské mlékárně. To se stalo právě po policejním plese. Bubník notně unavený právě lezl do postele, když se ozval telefon: a tak celé dopoledne pozoroval pokladnu, studoval stopy, až přišel na komisařství telegram: ve Špindlerově mlýně byl viděn podezřelý člověk, odjel do Prahy a bude bydlet v hotelu Zlatá husa. Intuice Bubníkovi napověděla – to bude on…
Komisař se okamžitě vydal do Zlaté husy, ale z hostí nepřipadal v úvahu ani jediný. I zalistoval Bubník v hotelové poště a objevil telegram z Frankfurtu nad Mohanem. Než ho stačil přečíst, zazvonil telefon a on zvedl sluchátko a hlásil Zlatá husa. „Pište si,“ říká Bubník „volejte okamžitě Frankfurt číslo … atd“. Jak zavěsil, brnknul známému komisaři na Hlavní poště, aby sdělil, odkud bude volat kdosi Frankfurt. Ve čtvrthodince už Bubník věděl, že je to hotel Gráf na Vinohradech. Řítí se autem po Vinohradech a těsně před telefonní budkou chytí elegantního, trochu silnějšího pána; přitočí se k němu, ukáže policejní odznak a nevinně zašeptá: „Vážený pane, rád bych se vás na něco zeptal…“
„Pusťte mě,“ šeptala oběť, „ dám vám peníze, desetitisíce, bydlím v hotelu Myška, tam se rozdělíme. Nasedli tedy do vozu a tajemný spolucestující projevil neklid teprve ve chvíli, kdy vozidlo zastavilo před úřadovnou Bubníkovy kriminálky. A sotva se proto sobě posadili, přinesou mu telegram: „Na československé státní území prchl nebezpečný zločinec Weber. Dopustil se v Německu milionových podvodů s lihem. Žádáme o zatčení, vypisujeme odměnu 120 000 korun …“ Bubník se podíval na zatčeného přes okraj telegramu: „Tak žádné schovávačky, pane Weber!“ A měl, jako už tolikrát, štěstí. Mimochodem, i těch 120 tisíc korun bylo tenkrát vypláceno jemu.
Stejně napínavé bylo trojnásobné vypárání nacpaných tresorů na židovské radnici, pestré vzpomínky na manželské nevěry, pátrání po nejnebezpečnějším vrahovi, kterému se v pravé poledne vyhnuli na Václavském náměstí i detektivové… Dohromady vyšetřil 17 vražd a 150 velkých případů, které pod palcovými titulky otiskly snad všechny české a mnohdy i zahraniční noviny. A dozvěděli jsme se, že náš Clifton neměl opravdu ani jeden případ nevyřešený. Bylo to o to cennější, že tehdy, jak říkal, měla policie na čtyřce jen dvě auta. V jednom jezdil policejní president, v druhém bezprostřední Bubníkův šéf. Bubník po stopách zločinců kráčel pěšourem a jen v nejsvízelnějších okamžicích najal taxi.
Když jsme pak už notně unaveného komisaře odvezli zpátky do zahrady venkovského domku, 77letý Zdeněk Bubník přimhouřil své levé oko a naposled provázel svým ďábelským smíchem zvolání: „Neměli jste sem vůbec jezdit, už jsem řekl, že vám nic nepovím!“
On se nám smál možná proto, že už tehdy musel mít rozepsané svoje vzpomínky; vyšly knižně v roce 1969 a legendární detektiv tam vzpomíná jak na „své“ vrahy, tak na zloděje i podvodníky. Mezi řádky této knihy čtenář pochopí, v čem tkvělo tajemství jeho stoprocentních úspěchů: on prostě jen neměl rád nevyjasněné případy! Píše: „Nemám pokoj, dokud tomu nepřijdu na kloub! Když jsem seděl v kanceláři, bylo mi, jako bych seděl na řeřavém uhlí. Sotva jsem měl chvilku, už jsem mazal ven! Držel jsem se pořád toho, co jsem si předsevzal na začátku – hospod.“ A tam se také Zdeněk Bubník mnoho dozvěděl!
A potom štěstí, o kterém mluvil i s námi. V knize píše: „Já sice nejsem pověrčivý, ale co se štěstí týče, na to tedy věřím. Dodnes nezapomenu otočit knoflíkem, když potkám kominíka a od jetele se bez čtyřlístku nehnu, abych si to své štěstí pojistil. A vyplácí se mi to.“
Také zdůraznil jaksi mimoděk, že „člověk musí mít k svému řemeslu vztah, pak si ho to řemeslo nějak poznamená a přizpůsobí si ho svým potřebám a pak už jde všechno jak na drátku.“
ZAPOMENUTÉ OSUDY - 1