Divokým Kurdistánem (2/2)
Druhý den časně zrána, kdy vzduch je ještě chladný, odjíždí skupina dvěma pronajatými Toyotami do terénu a vedoucí mi navrhuje, abych se k nim připojil a prohlédl si již hotový úsek.
„Potom si tam můžete pár hodin zachytat na docela slušném potoku. Teče podél skoro celé trasy. My s naší druhou skupinou se trochu zdržíme, protože potřebujeme ještě osadit nějaké bench marky, takže vás při cestě na oběd vezmou zpět do tábora kluci z první party.“
S díky a rád jsem nabídku přijal, protože plánované jednání se starostou v Sulajmanii odpadlo a do Bagdádu mohu klidně odjet odpoledne, a tak jsme vyrazili.
Cesta, či vlastně necesta, byla tristní. Auto překonávalo hrby a díry jen díky své konstrukci terénního vozu a zručnosti řidiče a hrozilo vytřást z nás duši. Po více než hodině tohoto martyria s prachem a vedrem, přerušovaného jen občasnými zastávkami s výkladem vedoucího inženýra, konečně zastavujeme.
„Tak tamhle můžete začít a půjdete proti proudu asi tři kilometry a u prvního mostu vás po dvanácté mládenci seberou a v jednu jste v táboře u oběda, souhlasíte?“
Samozřejmě jsem souhlasil a vydal se k asi dvěstě metrů vzdálenému horskému potoku, zatímco oba vozy pomalu odjížděly v oblaku prachu dál za svým cílem.
Potok byl tentokráte trochu užší než ten včerejší, ale vypadal dosti slibně. Zejména pak jeho tůňky, vzniklé nánosem v záhybech a nad balvany a jílem vytvořenými jízky, sloužícími zřejmě k zavlažování drobných políček rozhozených jakoby namátkou podél jeho toku. Připravil jsem udici, napíchl zase zrnko a spustil tiše do vody. Tůňka nebyla velká, tak asi čtyřikrát pět metrů, ale zřejmě dosti hluboká, protože proud v ní byl jen mírný. Protahoval jsem vodu sem a tam již přes půl hodiny, ale pořád ani ťuk. Půl hodiny se vám, kolegové rybáři, asi bude zdát málo, ale ujišťuji vás, že vydržet ji pod sálajícím sluncem při čtyřiceti stupních a bez kousku stínu, není nic příjemného. Nakonec to vzdávám, přehazuji si přes hlavu a ramena ručník a putuji o sto metrů dál, k dalšímu slibnému místu.
Tentokrát ale zkouším zaměnit bobuli cizrny pěkným vypaseným sarančetem. A hele, ono to funguje! Splávek letí pod vodu a hned nato rybka na udici z vody. Je to tentokrát jiný druh, daleko menší, ale bojovnější. Vracím úlovek zpět, protože při šoulačce není možné uchovat ryby živé, a zabité bych je v tomto klimatu stejně nedonesl do tábora ve stravitelném stavu. Ostatně, stejně jsou malé, takže tohle bude jen sportovní záležitost. No, vytáhl jsem tu ještě tři, všechny skoro stejné velikosti, a tak jsem místo opustil a táhl dál.
Celkem jsem vyzkoušel, za úmorného vedra, další čtyři tůňky, nachytal a pustil ještě několik rybek, mezi nimi jednu podivnou, velmi štíhlou, připomínající kostlína. Ušel jsem už přes dva kilometry, když mi pohled na hodinky způsobil malý šok. Je čtvrt na jednu a já mám ještě bůhví jak daleko k místu setkání. Rychle skládám prut, vypiji poslední kapku teplé vody z polní láhve a vyrazím proti proudu, což znamená do kopce.
Snažím se jít rychle, ale terén a vedro mi v tom brání, takže se potácím přes kameny a zoufale vyhlížím ten kýžený most. Po více než půlhodině konečně vidím na nedalekém poli dva muže a ženu. Jsou zřejmě překvapeni, kde se tam bere ten podivný člověk a co chce. Mele něco cizí řečí a ukazuje pořád dopředu. Nerozumějí mi, a tak maluji do prachu něco jako most, ale hledí na mne a nechápou. Nakonec to vzdávám a pokračuji po tentokrát již, naštěstí, relativní rovině v hledání svého cíle. Proboha, vždyť už jsem ušel jistě víc než ty tři kilometry, na hodinkách už půl druhé a pořád nikde žádný most. Nakonec resignuji, usedám na hromádku kamenů, z níž úprkem mizí několik gekonů, a doufám, že mne naši najdou ještě neupečeného a živého.
Trpím, s mokrým ručníkem na hlavě nevím jak dlouho, když náhle spatřím v dálce napravo blížící se oblak prachu. Ve vteřině jsem na nohou a uháním, dá-li se můj pohyb ještě tak nazvat, směrem, kde bych se měl s tím jevem setkat. Po pár metrech ale vidím, že to nemohu stihnout, vůz jede příliš rychle. Strhnu z hlavy ručník, mávám jím a snažím se volat, ale v hrdle mám sucho, a tak jen šeptám. Už se mi zdá, že mne mine, když náhle zazní klakson a auto zastavuje. Oblak prachu usedá, řidič vystupuje a něco volá. Nerozumím, ale je mi to jedno. Hlavně že čekají.
Konečně jsem se dovlekl k autu a vypil jsem snad litr vody. Pomohli mi nasednout a vůz se rozjel. Když jsem se trochu vzpamatoval, poznal jsem, že jedu s druhou skupinou a vedoucím projektu, a tak se ptám: „Pane inženýre, prosím vás, kde je ten zatracenej most, u kterého jsem se měl setkat s tou první skupinou? Já jsem žádný nenašel a když jsem se snažil zeptat lidí, hleděli na mne jako na blázna?“
„Kruci, promiňte, pane kolego, já jsem si neuvědomil, že to nemůžete vědět. Žádné mosty neexistují. Jsou teprve na papíře ale my jich a jiných bodů používáme při orientaci v plánech i terénu. Ještě, že jsme vás našli my. Jinak bychom se museli vrátit a hledat vás a to by pro nás, ale hlavně pro vás, bylo asi velice nepříjemné.“ Na to jsem nemohl najít žádnou odpověď, než: „Dobrá, hlavně, že jste mne viděli a zastavili.“
Po příjezdu do tábora se ukázalo, že první skupina mne „u mostu“ nenašla a předpokládala, že z nějakého důvodu se vedoucí vracel dříve a odvezl mne on. Vše skončilo omluvami a mým ujištěním, že vše chápu jako důsledek nedorozumění. Po dobrém obědě a hodince odpočinku jsem se rozloučil a vyjel zpět do hlavního města.
V Sulajmanii jsem natankoval, doplnil v hotelu termosku vodou s kusy ledu, vypil misku studeného lebanu, což je velice osvěžující a zdravý napoj podobný acidofilnímu mléku nebo zředěnému bílému jogurtu, a pokračoval stejnou cestou jako sem. Volha šlapala bez problémů, vzduch mne otevřenými okny trochu chladil, a tak jsem ujel již téměř polovinu cesty, když jsem na kraji vesnice Quala Shirwana píchnul pravou zadní pneumatiku.
Ukázalo se, že je to malér, protože rezervní kolo bylo také prázdné. Teď měla každá dobrá rada cenu zlata. Blížila se zase šestá hodina, tedy do soumraku a rychlé tmy nedaleko, a já ve vsi, kde není ani hospoda, natož pneuservis.
Jak stojím bezradně nad placatým kolem a neméně prázdnou rezervou vedle něho, seběhl se, jako obvykle, houf zvědavých a pokřikujících dětí a po nich přišli i dva muži, nabízející mi napůl arabsky, napůl anglicky, pomoc. Jeden z nich kamsi odběhl a přivedl dalšího, který byl ochoten odvézt svým autem obě gumy do vsi Klar, kde má dílnu „pankčarčí“ (opravář pneu, z anglického „puncture“- propíchnutí). Bylo riskantní svěřit neznámému člověku, a navíc pořád ještě v kurdské oblasti, cenná dvě kola a peníze na opravu, ale jinou možnost jsem neměl. Plácli jsme si a za pár minut chlapík skutečně přijel celkem zachovalým pickupem, naložil obě kola a odjel.
Sedím v autě a čekám, když se objeví další dva Kurdové, jeden mladší a druhý s bílým vousem. Ten mladý se ptá, dobrou angličtinou, proč tady stojím. Vystupuji, ukazuji na druhé straně holou nápravu a líčím mu celou situaci. On to překládá starci a ten mu zase chvíli něco odpovídá. Nakonec z toho vyrozumím, že starý je představeným zdejší obce a nabízí mi večeři a nocleh.
Mezitím se totiž rychle setmělo a já měl docela strach z noční cesty, která by byla v této oblasti opravdu riskantní. Protože se dobrodinec s koly stále ještě neobjevil, viděl jsem, že asi nemám jinou volbu, než pozvání přijmout, a v duchu jsem se hrozil, co, či kolik mne to asi bude stát. Poděkoval jsem tedy s tím, že tu počkám na opravená kola a prosím, aby pro mne později někdo přišel.
„Ne, příteli“, povídá značně kategoricky mladší poté, co tlumočil mou odpověď staršímu, „jste zván hned, večeře je připravena a na kola počkám u vašeho auta já“, a usedá na moje místo za volantem. Stařec ke mně přistupuje, bere mne jemně za ruku a vede mezi domky.
No tě bůh, říkám si v duchu, a už vidím, jak se vracím do Bagdádu bez auta, bez peněz a bez dokladů, pokud se vůbec vrátím. S těmito chmurnými představami jsme došli k vratům, na kurdské poměry rozměrné usedlosti, a vešli do domu, kde ve velké místnosti sedělo na kobercích několik vážných mužů za velkými tácy s rýží, zeleninou, pečenými kuřaty a skopovým masem v červené omáčce a hromadou nekvašeného arabského chleba na slaměných podnosech. Hostitel mi pokynul na jedno prázdné místo s velkým polštářem a usedl v čele této podivné skupiny. Podivné proto, že pozůstávala ze samých starých mužů, ozbrojených dýkami a někteří i pásem nábojů přes ramena, sedících kolem opulentní tabule mlčky a takřka bez pohybu. Teprve poté, co jim mne stařešina patrně představil a popsal, proč tu jsem, dali se do hovoru, jehož předmětem jsem byl, soudě podle toho, jak si mne bezostyšně prohlíželi, očividně já. Stařec pokynul a všichni se dali do jídla.
To bych byl učinil s radostí také, ale se značnými rozpaky, protože se jedlo rukama a já je měl po demontáži kola jako čuně. Děda si toho všiml, zatleskal a objevila se stará žena s mísou vody. Omyl jsem se, jak to jen bylo bez mýdla možné, utřel do kapesníku a pustil se do jídla. Chutnalo výborně a to nejen proto, že jsem měl hlad. Arabská kuchyně je totiž, díky velkému množství různého koření, velice pikantní a delikátní.
Po chvíli se na dvoře ozval motor auta, koberec, nahrazující dveře se odhrnul a do toho refektáře vstoupil ten mladý chlapík, který auto hlídal a předával mi klíče od Volhy a jeden a půl dináru z pěti, které jsem dal na opravu. Chtěl jsem mu je ponechat, což hrdě omítl, a na pokyn stařešiny se usadil po mém boku. Díky jeho angličtině se konečně rozproudila debata, kdy jsem já řekl něco o sobě a o naší práci nad Sulajmánií a naopak od nich jsem se dověděl o nerovnoprávném postavení kurdského národa nejen v Iráku, ale i na území Íránu a Turecka a o jejich historickém boji za samostatnost a nezávislost. Po nezbytné kávě večeře dost pozdě v noci skončila a já byl uveden do další místnosti s matracemi na zemi a přikrývkami a polštáři, kde jsem měl přespat. Ovšem ještě s pěti dalšími muži, kteří se večeře nezúčastnili a pro něž jsem byl zcela neznámým spolunocležníkem.
Okukovali mne, a snažili se nějak se mnou domluvit, ale když zjistili marnost své snahy, uložili se ke spánku a zhasli. Odložil jsem na podlahu vedle sebe prut s brašnou a opasek s dýkou, které jsem používal jako rybářského nože. Peníze a doklady jsem zapnul do zadní kapsy a oblečen a nemytý složil hlavu na tuhý polštář. Únava a stres z prožité smůly vykonaly své a já jsem ihned usnul...
Ráno, když jsem se kolem šesté hodiny vzbudil, byl jsem v tom „karavanserailu“ sám. Matrace prázdné, nikde nic po nikom nezůstalo, a tak jsem s úlevou vstal, vyšel na dvůr, kde stála moje Volžička na všech čtyřech naducaných kolech a s plnou rezervou v kufru. Nedaleko ní trčela ze země trubka s kohoutkem, u něhož jsem si, zase bez mýdla, omyl alespoň tvář a ruce.
Když jsem se vrátil do nocležny pro své věci, zjistil jsem, že v brašně chybí cívka s vlascem a krabička s háčky a z mého opasku zmizela rybářská dýka. Zkontroloval jsem rychle obsah kapes a po zjištění, že peníze a doklady jsou v pořádku, mávl nad tou ztrátou nad ztrátou rukou.
Vešel jsem do domu, kde se přede mnou rychle schovaly dvě mladé ženy, ale po minutě se objevil můj hostitel. Tentokrát mne uvedl ven na jakousi travnatou předzahrádku s několika fíkovníky, po jejichž kmenech se pnuly stonky neznámé rostliny s krásnými modrými květy. Usadil mne na jednu ze čtyř židlí u malého stolku, řekl: „Dakeika, azizi!“ („Moment, příteli!“)
a zmizel ve stavení.
Byl jsem dost netrpělivý, byl bych rád oželel jakoukoliv snídani, jen abych už byl na cestě, ale chápal jsem, že nemohu jen tak, bez díků a rozloučení odjet, a tak jsem čekal, naštěstí však ne dlouho. Z domu vyšla stará žena a položila na stůl slaměný tác s chleby, nakrájenými rajčaty a uvařenými vejci a odběhla, aby se za minutku vrátila s konvicí čaje a miskou cukru. Po ní se objevil i včerejší mladý tlumočník a zakrátko také můj bělovousý hostitel. Pozdravili jsme se, pochválili Aláha a mlčky posnídali.
Konečně nastala chvíle rozloučení. Já jsem se snažil vyjádřit co nejsrdečněji svůj dík za pomoc, pohoštění a nocleh, ale starý pán pronesl poněkud delší, a podle překladu květnatější, projev. O jakékoliv finanční úhradě odmítl vůbec hovořit. Po vzájemném objetí s oběma muži, z nichž ten mladší se ukázal být hostitelovým synem, jsem opustil tento pohostinný dům a s úlevou odjel.
Večer, v Bagdádském hotelu Adam, jsem potom na lůžku dlouho přemýšlel o všem, co jsem zažil, o divoké kráse hor, o nebezpečí, ale i o ochotě, laskavosti a pohostinnosti zdejších lidí, a usínal s údivem, co všechno se za pouhých osmačtyřicet hodin může člověku přihodit. Inu, divoký Kurdistán.
Luděk Ťopka
* * *
