Dovolená - prázdniny!
Na světě není mnoho krásnějších slov, než tato dvě. Znám poeticky laděnou duši, která dokonce tvrdí, že dovolená je smaragdová oáza oddechu s třpytivým jezírkem zábavy v dunách šedé pouště všedních dnů, ale k tomu se nemohu vyjádřit, musela bych to napřed vidět.
Pamatuji se - jako každý - na prázdniny svého dětství. Byly plné slunce, vody, zmrzliny, voněly senem,deštěm, hřiby... Nikdo nikam ani nejezdil, sem-tam někdo k babičce do blízké vesnice, kde zahrada, dvůr, pole a les byly nevysychajícími prameny potravy. Podle každé babičky bylo dítě hubené a ohrožené vyhladověním, takže se mu musely péct buchty a mazat chleba se sádlem v půlhodinových intervalech. Všechno, co se upeklo a namazalo, se snědlo, o takovém nesmyslu, jako je dieta, tenkrát nikdo ještě neslyšel.
Když člověk dospěje, prázdniny se změní v dovolenou. I na své dovolené vzpomínáme všichni s láskou a nostalgií... vždyť i toho puntičkářského, protivného revizora Anděla jsme si zamilovali jenom proto, že odjel na dovolenou!
Ovšem dovolená nepřistane člověku vždycky měkce v klíně, jako by se tam snesl lupínek magnóliového květu. Statisticky je podchyceno, že průměrná rodina se sedmkrát pohádá křížem-krážem, než se dohodne, kam, kdy, jak, kudy, čím a proč spolu na dovolenou pojedou. Muži se často brání povalování při moři, nudí je to. Ale musí se jim přiznat, že mnohý z nich si tak nastuduje oblast, kam se rodina chystá, že by o ní mohl napsat habilitační práci na docenta. Ženy se chtějí u moře opálit do zlatavé hnědi, a některé rády v cizině nakupují, aby po návratu jejich oblíbeným kamarádkám na chvilku zhořknul svět. Děti, pokud jsou malé, neomylně využijí svoje možnosti a den před odjezdem onemocní. Dostanou horečku, kašlou, mají kalné oči a zjevně se rozhodují, jestli chtějí spíš spalničky nebo neštovice. Když dosáhnou puberty, je jim jedno, kam musí s rodiči jet, vždycky se tváří, jako by vyfasovali dva roky nucených prací při štěrkování silnice. Vědí, že jejich kamarádi se nádherně baví doma na rozžhavené ulici v prachu a smogu a že se chystají zajít na místní plovárnu, kde je nutno si místo v bazéně rezervovat dva týdny předem. Ale jsou spolu, i když každý čučí do svého mobilu...
Já vím, že dnes je i v dovolených jiná doba, než za mého mládí. Lítá se nejmíň na druhý konec světa, co je blíž, než v Austrálii nebo Indonésii, se ani nepočítá. Musí to být exotické místo, pokud možno takové, o kterém nikdo ze známých ani neslyšel. Anebo místo, kam chodí dovolenkovat jenom brunejský sultán a Mark Zuckerberger. Je to každému přáno, ale myslím, že nádherná dovolená se dá prožít i v Dolních Jastřabicích u tety Máni na zahradě. S někým, koho máte rádi. Obyčejně se totiž ukáže, že je daleko důležitější, s kým jste, než kde jste...a to nejenom počas dovolené, tiše podotýkám...
Kdysi byla vrcholem cestovatelských požitků cesta autem k moři. Balt v NDR byl trochu studený, Černé moře v Bulharsku zase trochu od ruky, takže na prvním místě žebříčku stál jugoslávský Jadran. Určitě každý z vás takovou cestu absolvoval. Neznalým tehdejších poměrů by se mohlo zdát, že šlo o záležitost jednoduchou a prostou, protože Jadranské moře je hned za rohem, ale nebylo tomu tak. Byl to adrenalinový sport, protože už jenom ulovit potřebné doklady bylo náročnější, než projít džunglí v pyžamu a mít namísto mačety jen kartáček na zuby. Potřebovali jste potvrzení banky, že vám přidělí valuty, platný pas, vycestovací doložku, souhlas s vycestováním od zaměstnavatele a pánové ještě potvrzení o odevzdání vojenské knížky.
My jsme měli jednu dobu na pracovišti mimořádně kreativního vedoucího kádrového odboru. Vymyslel interní tlačivo pro zaměstnance, cestující do kapitalistické ciziny a Jugoslávie, s otázkami: "Došlo ke styku s cizincem? Kolikrát? Kde a za jakých okolností?" Nad tím tlačivem jsem se opravdu trápila. Jako počestná vdaná paní jsem tušila, že tyto rubriky zůstanou po mém návratu z dovolené prázdné - a prázdné rubriky byly v dotaznících vždycky výsostně podezřelé.
Jednou, když už jsem byla vdova, mne vzali k moři do Černé Hory přátelé: moje kamarádka Magda s mužem a dcerou (čtrnáctkou). Měli volné místo v autě. To auto jsem znala od mládí (od jeho mládí, aby bylo jasno) a ani tenkrát to nebyl vůz, který by vyvolal v autosaloně obdivné "ááách!", když z něho sklouzla tkanina, tající jeho ušlechtilé linie. Byla to škodovka, vyrobená někdy mezi diluviem a dobou osvícenskou, původně asi jezdící na páru, ale potom zřejmě předělaná na benzín. Léta plynula, mládí auta prchlo do dáli, přišly nemoci, rezavění, škrabance, boule, prolákliny. Poslechla jsem si chod motoru, poklepala na kapotu a bylo mi jasné, že to auto má tuberkulózu. Kašlalo, chrchlalo, každou chvíli mělo zvýšenou teplotu a všelikde byly vidět kaverny. Ale nechtěla jsem být nevděčná, mlčela jsem, jenom jsem se rozhodla vzít sebou pár ampulí streptomycinu a nenápadně je přisypávat do palivové nádrže.
Magda mne předem varovala, že si smím vzít jenom minimum věcí, takže jsem si obětavě koupila tak miniaturní plavky, že z dámského kapesníčku by se takové daly ušít troje. Ovšem čtrnáctka byla nezkrotná, nabalila si tři tašky oblečení a obrovský slaměný klobouk s třešničkami! K vůli tomu klobouku jsme věci do auta ukládali celé odpoledne, dvakrát jsme klobouk ztratili v nejspodnější paleontologické vrstvě a pětkrát jsme se v různých směrech pohádali: já se čtrnáctkou, její otec se mnou, její otec s její matkou, čtrnáctka s námi všemi...
Když se experimentálně dokázalo, že klobouk se do auta nevejde, vyzval otec dceru, aby klobouk do Černé Hory kutálela po cestě a slíbil, že pojede autem pokud možno pomalu za ní. Dívka se urazila, narazila si klobouk na hlavu a odešla sdělit kamarádkám, že rodiče ji týrají. Po jejím odchodu jsme náklad uložili za chviličku: dolů přepravku s potravinami, konzervy, brambory, rýži, sáčkové polévky, keksy Marina, horalky, tatranky, šuměnky...) Na to plavky, ručníky, trochu prádla a pár maličkostí a už by se tam nevlezlo ani párátko.
Škodovka kašlala, chrchlala, dusila se, ale jela. Klimatizaci představovalo otevřené okno. Hluk motoru znemožňoval konverzaci. Bylo pekelné horko, ale nám, dospělákům, to nevadilo a čtrnáctku jsme usmiřovali častými zmrzlinami. Přes Rakousko se jezdit nesmělo, vzali jsme to přes Maďarsko. První šok jsme utrpěli, když jsme zjistili, že medzi Štúrovom a Ostřihomem není most přes Dunaj a to není řeka, kterou byste přebrodili s lehce vykasanými kalhotami. Naštěstí se ukázalo, že tam jezdí kompa, takže jsme se za mírný obolus do Maďarska dostali. Ale stále jsme byli v ohrožení, protože Maďarsko tají dvě strašlivá nebezpečí. Jednak města s názvy Székesfehérvár, Mosonmagyarórvár anebo Tornyisentmiklós: než jsme to z mapy přečetli, byli jsme několik desítek kilometrů jinde, než jsme měli být. A druhé ohrožení je maďarská kuchyně. Nevím, jak to Maďaři dělají, ale všechno, co uvaří, upečou, ugrilují a vůbec ukuchtí je tak lahodné a chutné, že jsme byli v pokušení zapomenout na moře a zůstat v čárdě "Ildikó" navždy, nebo aspoň celé tři týdny... Do štábní kultury nás vrátila čtrnáctka, která považovala jídlo za ohavný zlozvyk.
Po překročení jugoslávské hranice jsme často jeli i po makadamové cestě, než jsme se dostali na pobřežní dálnici. Ta ještě místy nebyla hotová, ale co na tom, když už jsme aspoň viděli Jadran... Ráda bych byla tak literárně nadaná, abych uměla popsat moře. Za těch pár milionů let, co se lidstvo na Zemi vyskytuje, se to zatím nikomu nepodařilo dokonale a tak šance být první tady pořád je.
V Černé Hoře jsme se ubytovali v přímořském městečku u místního velitele milice. Měl milou ženu Vesnu, půvabnou vilku v zahradě a obrovského psa Barca. Velitel tvrdil, že je to nebezpečný až vysloveně zlý policejní pes, který prošel tvrdým odborným výcvikem a zavíral ho do boudy, aby nás neroztrhal. Jakmile odešel, Vesna psa pustila ven. Barco nám olízl tváře, snědl z ruky pár horalek a už si s námi tykal. Vesna řekla, že ten pes je jako policejní adept úplné k ničemu. Tuhle prý jí v noci ukradli prádlo, které zapomněla přes noc v zahradě. Podle stop se jednoznačně potvrdilo, že Barco ho kousek po kousku přítulně podával zlodějům přes plot.
Jak se žije u moře, to raději přeskočím, každý to ví. Člověk jde na pláž, aby se opálil, tam se natře krémem, aby se neopálil. Opaluje se, až je mu horko, potom jde do vody, aby se zchladil. Problémy světa se smrsknou na jedinou obrovskou starost: mám se teď otočit na břicho, anebo si ještě opalovat pupík? Měli jsme i pár dnů podmračných, kdy jsme navštívili okolitá městečka, monastyry, rybářské vesničky kolem Boky Kotorské, podívali jsme se, jak žijí celebrity na ostrůvku Svatého Štefana a zajeli jsme tak blízko k Albánii, že jsme jí kousek z dálky na vlastní oči viděli. Mimochodem, znáte někdo někoho, kdo byl v Albánii? V naší rodině jsou lidé, kteří navštívili všechny kontinenty, v Las Vegas jeden prohrál i v ruletě ženu i děti, jiný spadl z čínské zdi, další studovali etnografii v Peru, jedli psí maso v Číně a jedny manžele honil rozzuřený klokan v Austrálii. Ale návštěvníka Albánie v rodině nemáme.
V bývalé Jugoslávii na nás bývali vždycky hodní. A po roku 1968 jsme se stali prostě miláčky světa. Před cestou jsme dostali tip, že v Sarajevu se dá dobře - totiž lacino - přenocovat ve studentské koleji. Jenomže jsme tam dorazili pozdě večer a internát byl obsazený cestujícími mladými muži z mnoha zemí. Dívka na recepci řekla, že už rezervovala nocležníkům i pingpongový stůl v hale, gynekologické "křeslo" na ošetřovně a rozlehlý pult na recepci. Pamatuji se, jak jsem upadla do zoufalství. Byla jsem ospalá a unavená a v duchu jsem litovala, že jsem nezůstala doma: už jsem mohla mít uklizenou spižírnu, nakropené velké prádlo a sladce spát... Jsem prostě taková křehká, jemná, zranitelná. Moje nejlepší kamarádka Magda je úplně jiná. Je jemná jako hřbet krokodýla, křehká jako obrněné vozidlo a pokud jde o zranitelnost, jsem si jista, že cokoliv mimo atomové bomby by ji nanejvýš polechtalo. Nikdy se nevzdává a nepamatuji se, že by někdy nedostala to, co chce. Pracuje na svých cílech se zákeřnou líbezností. Nejednou jsem zjistila, že ačkoliv jsem se vlastně mínila jít koupat, dřepím na Magdině skalce a pleji, kypřím, upravuji kameny. Anebo, že sice už měsíce držím přísnou odtučňovací dietu, ale teď sedím s Magdou v cukrárně nad krémešem zvící krabice od bot... Je to strašná osoba a kdyby to nebyla moje nejlepší kamarádka, ani by mne nenapadlo se s ní stýkat.
Magda se opřela o pult a řekla recepční dívce, že jedeme bez odpočinku z domova v Československu.
"Čehoslovačka?" zeptala se recepční úplně novým hlasem a to slovo se neslo vstupní halou, plnou mládenců všech velikostí a barev. Čehoslovačka… Czechoslovakia... Tschechoslowakei... Už za pár minut přišli k pultu čtyři mladí muži a vysvětlovali paní recepční, že kdyby se šli Švédové opít do sousedního baru a Italové odkráčeli svádět dívky na místní diskotéku, mohl by se tamten kluk z Německa přestěhovat k tamtomu Turkovi a...
...a dostali jsme klíče od dvou pokojů!
Skeptik může namítnout, že to byla náhoda. Prostě jsme trefili na dobré lidi. Ale my jsme na ně natrefovali všude a stále.
Po třech týdnech jsme se opálení, vyčvachtaní, rozesmutnělí i těšící se už zase domů, řítili k domovu. A jenom pár kilometrů od hranic nás zastavila dopravní policie. "Milicioner" s mohutnými kníry pod nosem tam uděloval pětisetdinarové pokuty za překročení rychlosti. My nejsme horší, než ostatní a naše škodovka překročila povolenou rychlost stejně okatě jako peugeoty, volkswageny, renaulty a jiné zahraniční značky, které tehdy v Jugoslávii jezdily. Už tam stála celá kolona domorodců, temperamentně protestujících. Vzduchem létaly majky i bogové, ale platili všichni, s metalízou i bez ní... Nám "milicioner" nevrle pokynul abychom odjeli na bok a čekali.
Zase se ukázalo, že mám nervovou soustavu křehkou, jako motýlí křídla. Věděla jsem, že kdybychom se hodně šťourali v našich peněženkách, takové nejmíň dva dinary bychom dali dohromady. Pětset nikdy, ani kdybychom prodali auto i s tachometrem a přidali slaměný klobouk s třešničkami (který jsme nakonec, pravdaže, přece jenom vezli). Bylo zřejmé, že nás čeká eskorta do nejbližší spádové věznice, kde nám připevní padesátiliberní železné koule na nohu a budeme tam úpět jako Monte Christo na Ifu. Byla jsem zoufalá. A velmi mne popuzovalo, že moji společníci v utrpení neprojevovali žádné znepokojení. Magda si v zrcátku opravovala kresbu obočí, její muž dřímal a naše čtrnáctka se usmívala na sousední vůz, ve kterém seděl mladý muž v jejím věku. Ta nepochopitelná lhostejnost k vlastnímu životu! Možná bychom se měli jít hodit před dopravákem na kolena a škemrat, že nás doma čeká vetchá stará matička a nevinné batolátko? (Přiznávám teď po létech, že Magdina vetchá stará matička byla energii kypící předsedkyní všech ježibab ve střední Evropě. A moje nevinné batolátko měřilo metr devadesát a od začátku prázdnin jsme ho neviděli... Ale když jde o život..?) Kolona se nelítostně posouvala dopředu a platili všichni, s metalízou či bez ní... Potom odjížděli proklínajíce milicionera mimořádně pestrým slovníkem, každý chudší o pět stovek dinarů, což byly tehdy velké peníze... Až jsme zbyli jenom my.
Nevrlý dopravní policajt přistoupil k našemu vozu, zadíval se na nás a zvolal: "Srečan put, Čehoslovačka!" a zasalutoval nám se širokým úsměvem...
Už nejezdím nikam, ale občas se přes internet dívám, jak vypadají místa, kde jsme trávili kdysi prázdniny a později dovolené. Mnoho se změnilo. Města i vesnice, cesty, pláže, domy, auta, i móda (obrovský klobouk s třešinkami teď, například, nefrčí).
Ale to nejdůležitější, slunce, voda, modré nebe, vůně deště, hřibů, vanilková zmrzlina a pár lidí, které máme rádi, stále ještě to nepopsatelné kouzlo prázdnin a dovolené udržují...
Text a foto: Blanka Burjanová
***
Zobrazit všechny články autorky