Putování Novým Zélandem (4)
(zemí krásné přírody, stálých větrů, větrolamů, drátěných plotů a věstonických Venuší)
aneb Pouť dědoušků Novým Zélandem
V samotném Nelson, kam dorážíme kolem 2:00 p.m., právě probíhal Nelson Jazz Festival. Stadion, středisko Festivalu, je na dohled, ale hlavně na doslech zabukovaných noclehů, přičemž konec festivalového programu je v nedohlednu. Později odpoledne jsme společně navštívili městské centrum a „tmavou“ Tahunanui Beach. Tam jsme se podívali na sport, který je u nás ještě stále v plenkách kitting – tentokrát „kitting mořský“(ten bude u nás doma v plenkách patrně vždy, pokud se do nich vůbec dostane). Zatímco si pánové znalecky prohlížejí a přitom komentují kvalitu místních plážových děvčat, já se dívám jinam a důvodů proč tak činím mám víc. Jednak na dálku špatně vidím, i když jsou zdejší děvčata nepřehlédnutelná a většinou patrně původem z moravských „Věstonic“…, ale také proto, že raději sleduji mořský kitting.
Černé pláže, jak jinak, "mořský" kitting a místní děvy
Doma létám na padáku a jezdím na windsurfingu no a tady ty sporty provádí místní „současně“! Jezdí na prkně a nechají se táhat padákem… Kromě toho se musím přiznat, že nejsem zdaleka takový znalec žen, jako mí kamarádi, dědoušci Jiří a Petr.
Nelson s Chuckem
Můj pohled na střed města Nelson
Při pohledu na okolní „holé“ kopce se mi také vybavují vzpomínky na můj předloňský plán. Asi bych se tady nenudil a nějakou dobu bych zde, na brigádě nebo i po ní vydržel… Škoda, že mi to tehdy nevyšlo a 3x běda pro moji angličtinu! V rámci letošní přípravy na NZ jsem se sice přinutil, skoro každý den číst anglicky, a často jsem poslouchal a pracoval s výukovou kazetou, ale výsledkem moc nadšený nejsem. Od začátku našeho pobytu v cizině se mi zdá, že těm anglicky mluvícím rozumím ještě méně než loni. Snad se to „časem“ zlepší, uvidím, věřím ale především doufám…?!.
Sobota 9. ledna, 8:30 a.m. Z Nelson pojedeme opět po SH6, vnitrozemím ostrova do města havířů Westport (LP-staré hornické město, v okolních kopcích se však uhlí stále těží), odtud přes Charleston zamíříme k unikátu na NZ, Punakaiki a nedalekých Pancake Rocks ležící v Paparoa National Park (LP – vyhlášen v r.1987). Odtud potom zamíříme do Graymouth ( LP-zal.kolem 1860 v období zlaté horečky, leží u Grey River a dle LP je nezajímavé) cíle dnešní cesty, kde i noclehujeme.
V 8:30 a.m. si pro nás přijeli naši, do „růžova vyspinkaní, oholení a navonění“, dědoušci, hotel je hotel, a společně jsme vyrazili směrem na Westport. Po cestě jsme navštívili Lake Rotoroa, které je původem, jako ostatně většina jezer na Novém Zélandu ledovcové. Do vínku mu máma příroda dala uklidňující krásu. Byla to symbióza slunce, ticha, čisté vody a okolních zalesněných hor, kterážto dnes byla násobena rodinkami černých labutí, které zrovna vyváděly mladé... Jak říkají mí kamarádi a světa znalí dědoušci: „Černé jsou nejkrásnější“?!
Info jezera Rotorua s černými labutěmi - nejkrásnějšími ze všech labutí...
Pohled na jezero Rotorua
Městské muzeum ve Westportu jsme bohužel nenavštívili (LP- v muzeu se uchovávají především památky na těžbu uhlí kolem řeky Buller). Řeku, která zde krásně, mezi skalami, meandruje, jsme však viděli a i zvěčnili na fotkách.
V cestě nám leželo tentokrát maličké městečko Charleston. Městečko, které prožívalo svoji největší slávu v období okolních zlatokopeckých horeček. Kdysi zde bylo kolem 30-ti hotelů a bydlelo až 18 000 obyvatel (LP). Dnes, kdy už zde po zlatě není ani stopy, má městečko jen 30 stálých obyvatel (LP) …
Totéž platí o dalším městečku, kterým jen projíždíme - Brighton. Místní zlatá horečka zde trvala dokonce jen 4 měsíce! Bylo to v roce 1867 a historické prameny uvádí, že zlata zde bylo vytěženo více než v Charlestonu. Jen tak mimochodem, podle LP se zlato na Novém Zélandu těžilo snad po celé zemi!
Za Charleston jsme vjeli do národního parku Paparoa National Park (LP – vyhlášen v r.1987). Je to nejmladší a nejmenší NP na NZ a k jeho nejvyhledávanějším a nejzajímavějším místům patří právě cíl naší dnešní cesty – Punakaiki. Takže i my, jako i mnoho jiných dědoušků ale i turistů, míříme „povinně“ k „lívancům“- zajímavě zvětraným vápencovým skalám v Pancake Rocks.
Dnes už je prohlídka Pancake Rocks ryzí komercí. Soudím tak podle slov kamaráda, který oblast navštívil začátkem 90tých let a fotek, které mi ukázal. My jsme se už pohybovali jen po vytýčených trasách s upravenými chodníky (dřevo, beton) se zábradlím. Na místech s dobrým výhledem pak byly připravené terasy-lookouty. I když se o tomto místě píše v každé turistické publikaci o Novém Zélandu, tak prohlídka opravdu stojí zato! Matka příroda se zde opravdu „pochlapila!“
Tudy se k "palačinkám" vchází
A takhle vypadají palačinky při pohledu z turistického chodníku. Bohužel jejich krása na malých fotografiích tak nevynikne...
Náš první NZ nelétavý, jen "chodící pták" zblízka
Po prohlídce „palačinek“ ještě fotím na trávníku nějakého místního „chodícího ptáka“, kterého vzápětí začal honit pes holandského turisty. Pták opravdu nelétal ale před psem jen mimořádné rychle a důmyslně kličkoval, přičemž psovi celou dobu hlasitě spílal! Nakonec se unavili oba dva, pes i holandský turista, který psa česky „honil“ slovensky„naháňal“ a nakonec i „uhnal alebo dohonil, Boha jeho“! Toho využil i chodící pták a s hlasitým křikem zmizel ve křoví a už se nám víc neukázal.
Po kávě, v místní kafeterii, mizíme i my, ale v našem mitsubishi. Jedeme do největšího města západního pobřeží Greymouth (šedivých úst), jak hbitě přeložil Chuck - český jazykoznalec! Po cestě se nabízí stařičký „houpací“ most přes Buller River, za 6 dollars, ale jako na Novém Zélandu jednou provždy, bez slevy pro penzioners!
Řeka Buller s "houpacím" mostem
České přirovnání „jede jako s ukradeným“ se hodí na Bojana jako ušité. Bohužel pro nás, je vysoký rychlostní průměr spojen i vysokou spotřebou. Na straně druhé ale Bojan drží vysoký hodinový průměr ujetých kilometrů a tak záhy dojíždíme do „Šedivých úst“. Letmo jsme si prohlédli střed města a jako vždy hledáme pomocí GPS zabukovaný hotel a hlavně „bottleshop s pivem“!
Nakonec se ukázalo, že dnes poprvé budeme, všichni dědoušci, spát v jednom kempu. To proto, že místní „Holliday Park“ má na vstupní ceduli namalovaný i stan. Horší bylo, pro naše kamarády, že kemp ač nový, poskytoval jen postele, bez povlečení a přikrývek. Zatímco Petr vlastnil sleeping bag (SB) a byl v klidu tak oba bratři ne! Vlastnili totiž společně pouze jeden SB a ke všemu jen velikosti S. Nevím, nevím, přece jenom už mají svá štíhlá léta dávno za sebou…
Společné večerní posezení u piva, s různými historkami ze studií, se protáhlo až do úplného vyčerpání jak historek, tak i zásob zakoupených v místním bottleshopu - ale stálo zato! Petrova historka o dlouhodobém podávání projímadla „svému nejlepšímu kamarádovi během olomouckých studií“, by si opravdu zasloužila písemného zpracování. Vlastně dodnes nevím, jestli se o tom ten „nejlepší“ kamarád kdy dozvěděl, případně jak vše dopadlo, když se to dozvěděl…
Ráno jsme se od Bojana dověděli, že noční souboj s bratrem o spacák prohrál a spal jen tak, beze všeho. Tím pádem prohrál, bohužel, i souboj s pičurkami. O tom ostatně svědčily četné bodné rány na celém těle – údajně i na nejtajnějších chlapeckých místech… Pro všechny případy si Bojan, hned na druhý den sleeping bag koupil. Náš stan, který stál na trávníku jen 10 m od zabukovaného pokoje, v souboji s vražednými pičurkami zvítězil! Stěnou stanu Jurek a spol, se tyto neprobily!
Pokračování příště…
Karel Janků
* * *
Zobrazit všechny články autora