Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Kazimír,
zítra Miroslav.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Vším jsem byl rád,

ale nejraději  rozhlasákem říká Ivan Šedivý.

 

Když ho občas potkávám ve slušivé uniformě strážní služby, neřekla bych, že v letošním roce oslaví sedmdesáté páté narozeniny. Je stále švihák a doma určitě stále vaří výborná jídla tak, jako kdysi dávno při natáčení prvního filmu o přírodě Trasa X.  Zkrátka Ivan vypadá skoro stejně jako v roce, kdy nastoupil do Československého rozhlasu v Ostravě. Kdy to bylo?

 

V roce 1956 byl vyhlášen konkurz na hlasatele. Pracoval jsem jako vedoucí OTK ve Slezských cementárnách a vápenicích. Žermanická přehrada dodnes stojí z vápna a cementu, jejichž  dodávku jsem vlastnoručně podepisoval. Ručil jsem za kvalitu. Když jsem po letech požádal hrázného žermanické přehrady, aby mě přehradní hrází provedl, ptám se - jaký je to beton? On říká, perfektní. Oddychl jsem  si.

 

Trochu jsem odbočil. Šel jsem tedy do rozhlasu na konkurz. Bylo tam moc lidí a já jsem velký trémista. Když jsem viděl ty suverény, tak jsem se chtěl potichu vytratit. Vtom se objevila paní Jindra Slívová, která měla konkurz na starosti a ptala se mě, kam jdu. Já, že už jsem hotov a jdu domů. Ona, že si mně nepamatuje a otevřela ty těžké ponorkové dveře, a už jsem byl tam. První otázku jsem dostal "Vodní stavby v Československu" - no, díky své profesi jsem je vyjmenoval všechny. Pak přišla na pořad hudba. Tam měli v zadání chybu, já jsem si ji dovolil opravit a tím jsem si získal Aloise Kachla. Později jsem dostal pozvání k užšímu výběru s poznámkou, že mám třaslavý hlas. No, bodejť bych neměl, když se mi trémou třepaly i nohy. Potom mi přišly dva dopisy: v jednom mi bylo sděleno, že můj hlas je příjemný, ale nejistý a roztřesený - nemůžeme vás přijmout.

Ve druhé obálce stálo - zveme vás k natáčení rozhlasových novin  a  tak jsem začal denně chodit do rozhlasu.

Pracoval jsem do dvou hodin, pak sedl na motorku a fičel do rádia, protože natáčení začínalo ve 14,15 hod. Jezdil jsem na mašině i v zimě až Josef Przebinda, šéf výroby nařídil vedoucí hlasatelny, Evě Kunertové, aby natáčení začínalo až v 15 hodin, a to už jsem stíhal tramvají.

 

V době, kdy jsi nastoupil do rozhlasu se právě začínala rozjíždět televize. Jak to bylo s tebou?

 

Televize sídlila ve čtvrtém poschodí rozhlasové budovy. Jednou jsem potkal vedoucího zpravodajství Evžena Saidoka a on mi nabídl spolupráci. Obstál jsem hned napoprvé. Maminka, ta mi říkala. "Je to, jako bys byl tady se mnou a vyprávěl mi."

V roce 1956 se televize rozbíhala opravdu nesmělými krůčky a já jsem se snažil držet krok. Četl jsem zprávy a komentáře k filmům. Potom se stalo, že někdo onemocněl a já jsem musel dělat  služby v hlasatelně, za čtyři koruny na hodinu. V roce 1957 mne do rozhlasu přijali trvale jako hlasatele.

Práce to byla velmi zajímavá. Hlásil jsem, četl zprávy, zvali mne na natáčení, hlavně s Drahomírou Šípovou. Od ní jsem se mnohé naučil, ale vždy,  až do dneška, si dávám na mluveném slově záležet. Paní Drahomíra byla můj vzor.

Jednou, právě jsem přečetl polední zprávy a do hlasatelny vpadli:  televizní režisér František Mudra, šéf výroby Jaroslav Vondra a  šéf programu Jan Neuls. "Ty nás musíš zachránit. Odpoledne vysíláme přímý přenos z nemocnice a Lubor Tokoš, který to má nazkoušeno, nepřijel !" Proboha, proč já (?), a ani nemám co na sebe. Svlékli své oblečení, Neuls mi půjčil boty, které mi  byly malé. 

Podle  scénáře  jsem si  všude, kde se dalo, psal tužkou nápovědu. Dali mi deci koňaku a začalo  živé vysílání. Přijdu k prvním dveřím a tam nic. Režisér Mudra to vycítil a prostřihl někam jinam, mezitím mi dal kameraman sluchátka. "Ty brácho, je to v háje, když tam nemáš nic napsané, vyprávěj, co chceš! Nadechl jsem se, otevřel dveře do pokoje a spustil: "Zdař Bůh chlapi. To se vám to tady leží, když vaši kamarádi jsou na šichtě?"...

Kolena se mi roztřepala, až když pořad skončil. Mělo to výhodu, že vysílání bylo živé a bylo to fuč. I s chybami. Pan primář nemocnice, kde jsme natáčeli mi pak vysvětlil, že nařídil uklizečkám: "Bude vysílat televize, ať se to tady pěkně blejská!" No a uklízečky všechny mé napsané poznámky pečlivě odstranily.

To byla nejlepší reportérská škola. Hodili mě do vody a plav!

 

Přišlo ti na mysl, že je to začátek tvé reportérské  kariéry?

 

Ne, na to jsem nepomyslel, ale dostal jsem  knihu od ředitele Vítězslava Mokroše, v níž  bylo poděkování s poznámkou, že se mnou budou do budoucna počítat. Tato věta mě potěšila víc, než honorář.

 

Tvoje účinkování bylo tak půl na půl. Byl jsi zaměstnanec rozhlasu a stálý host televize.

 

Z počátku, ale pak se to změnilo. Pracoval jsem asi dvaapůl roku v televizi jako sporťák. Jenže to nebyl jenom sport a sportovní přenosy,  byla to také armáda, hasiči, doprava, zemědělství!  Pak se začínaly vysílat Lovy beze zbraní a Franta Mudra mi nabídl jejich moderování. To mi ale vedení nepovolilo. Vrátil jsem se do rozhlasu a  televizi jsem dělal externě. Krásnou práci mi nabídl  dr. Ivo Stolařík, průvodce výchovnými koncerty Státní filharmonie Ostrava.  Měl jsem tu práci moc rád. Za sebou muzikanty a před sebou děti, kterým jsem zprostředkovával hudební zážitek, aby ho lépe procítily i pochopily. Byly to nádherné  časy.

 

Ty jsi také zpíval!

 

Jednou mi zavolal velký hudebník Jaromír Dadák, abych k němu přišel. Posadil se ke klavíru a zpívej! Tak jsem spustil slováckou. Prý tu ne. Zkusil jsem na Hradeckém zámku. A že půjdeme do velkého  studia. "Kde máš ten papírek s těmi tečkami?" Já jsem neznal noty a místo nich jsem si dělal tečky. Ve studiu byl orchestr Dymák.  Vezmi si ty tečky a zpívej. Jedna, dvě tři a červená. Nadvakrát jsme to natočili. Vysílání bylo v neděli a  hlasatelka Drahuška Žampachová hlásila. "Naši hudební redaktoři hledali zpěváka pro lidové písně a našli našeho hlasatele Ivana Šedivého a vznikla tato písnička." Moje žena Věra byla udivená. A já jsme pak nazpíval asi čtyřicet písniček se skupinou Ondráš. To bych v televizi nemohl natočit.  Představ si, jak vypadal můj den: ráno rozhlas, večer televize, pak filharmonie, sem tam Divadlo hudby, potom myslivost, dále jsem jedenáct roků chytal  v bráně za družstvo novinářů.

 

Byla to velmi krásná etapa tvého života, ale v jistém roce znenadání skončila.

 

Hned po roce 1968 přišlo na lámání chleba a já jsem z rozhlasu vyletěl. Letělo nás tenkrát snad padesát nebo šedesát. Dodnes se scházíme, říkáme si "Pražské jaro", jenže bohužel, každý rok je nás míň. Kácí se v našem lese.

Poslední televizní reportáž jsem dělal s Pecháčkem - "Plochá dráha v Kopřivnici" ale já, coby redaktor nesměl do obrazu! Tak  skončila moje práce i v televizi.

 

Ivane, co ti zůstalo. Myslím kromě rodiny?

 

Práci, která mě nejvíc bavila jsem ztratil. Zůstal mi jeden koníček, myslivost. K myslivosti mne přivedl můj otec a ten také k ní přivedl i režiséra Františka Mudru, též dramaturga Jaroslava Müllera, kameramana Heřmana Ohnheisera. Všechny jsem  připravil na myslivecké zkoušky a pracoval jsem na  krajském výboru myslivosti.

Nejhorší moment byl, když mi oznámili,  že musím odevzdat zbraně. Trochu jsem je převezl, protože než mi je stačili vzít, donesl jsem je do Lověny, do tzv. výkupu. Tam si je potom tehdejší šéfové kupovali za padesát korun. Než jsem tu flintu odevzdal, naposled jsem se podíval  jejím dalekohledem  na kostelní věž. Bylo půl čtvrté a pět minut. Položil jsem pušku na pult, nechal jsem tam i řemen po tátovi i svůj stříbrný monogram a šel jsem domů. Od hospody k hospodě a všude jsem si dal jednoho myslivce. Symbolicky. Přiznám se, že jsem brečel.

 

Jak dlouho jsi hledal další práci?

 

V Kopřivnici, kde jsem vlastně skončil, jsem měl mnoho známých a ti mi přihodili hospodu na koupališti. Já vůbec neměl představu co to obnáší. Myslel jsem si, že když umím navařit pro své kamarády, tak to nebude žádný problém. Ale přišlo třeba pět set hostů. Byli jsme na to s manželkou sami, jen jeden člověk nám myl nádobí. Kluci byli malí. Petr šel do první třídy a Pavel byl mladší. Pracovali jsme tam asi tři měsíce.

Měl jsem řidičský průkaz a tak jsem šel na inzerát do Martinova - prý hledáte řidiče. "Výborně, potřebujeme je nutně!" Představil jsem se, kádrovačka se podívala do občanky, a že mi dají vědět od nového roku.

Pak mi zavolal novinář Jirka Šmýd a zprostředkoval mi místo řidiče nákladního auta u Povodí Odry.  Měl jsem náklaďák Bučegi,  který víc stál než jezdil a podle toho také vypadal. Asi po osmi měsících jsem přestoupil do Technických služeb v Porubě. Pak jsem se stal tažičem trubek za studena, byl jsem součástí  stroje - vydržel jsem to rok a půl a byla to strašná  práce. Zepředu veliké horko a když otevřeli vrata a vjel vlak, tak zase velikánská zima a rovnou na zpocená záda.

Později jsem byl přeložen do čerpací stanice, potom jako pomocník u pece, u trubek...

V roce 1979, v tom čase, kdy na Silvestra bylo teploučko a ráno veliký mráz, jsem měl první šichtu jako posunovač v Mikulovicích. Ještě před tím jsem pracoval krátce u železničního stavitelství.

Říkal jsem si, přece nezůstanu pořád u té dřiny. A udělal jsem si zkoušky na průvodčího osobních vlaků. Jezdil jsem Frýdek, Frenštát a pak jsem udělal další zkoušky na vlakvedoucího a jezdil jsem po celé republice.

 

Republiku jsi poznal dokonale.

 

Bohužel jenom nádraží a nádražní restaurace.  V roce 1990 jsem odešel do důchodu. Já i moje žena máme volnou jízdenku, a to bych v televizi, ani v rozhlase nedostal.

 

Stal jsi se důchodcem a pěkně jsi po té dřině odpočíval?

 

Kdepak. Nastoupil jsem do televize a rok jsem dělal šéfredaktora zpravodajství. Potom jsem odešel na chalupu, ale neodpočíval jsem tam. Ve Slezance potřebovali kulturního referenta. To byl krásný čas. Každý týden jsem musel kromě jiné práce s rekreanty vyšlapat na Praděd. A to není všechno. Když jsem se vrátil, volali mi z radia Morava ve Frýdku-Místku, abych se přišel podívat. A zůstal jsem tam tři roky. Byla to zcela jiná práce než kdysi v rozhlase, protože tam jsme museli dělat všechno i odmetat sníh. Když jsem skončil, našel mi kamarád místo topiče, no a teď dělám strážní službu.

Svým synům jsem se po sametové revoluci omluvil. Nemohli jít na žádnou školu. Jeden se vyučil  zámečníkem  a druhý provozním elektrikářem. Přesvědčil jsem ho, aby šel ke dráze a dnes je ve funkci vlakvedoucího. Ten druhý je důlním záchranářem.  Z obou kluků mám radost. A jsem rád, že to se mnou vydržela i má žena Věra. Neměla to snadné!

 

Ivane, když se ohlédneš do minulosti, která etapa tě nejvíc vzrušovala? Musel jsi sice starat, abys uživil rodinu, ale přece.

 

Nejkrásnější byl ten čas, když jsem se vrátil z televize do rozhlasu.

To je nekrásnější etapa v mém životě.

 

Hana Juračáková 



Komentáře
Poslední komentář: 05.04.2005  22:22
 Datum
Jméno
Téma
 05.04.  22:22 Jasmina nejsem pametnik
 05.04.  19:01 Filip Jančík pozdrav
 04.04.  17:29 Helena recitace
 04.04.  15:51 Janina bezvadný člověk
 04.04.  08:00 Jana fešák