Podle občanského kalendáře má dnes svátek Libuše a Amálie. V církevním kalendáři je to pro změnu naopak, svátek má Amálie a Libuše. Někteří naši jazykovědci se domnívají, že obě jména jsou totožná a znamenají, že jejich nositelka je "milá bytost". U nás každý dobře ví, že jméno Libuše nesla bájná kněžna, a tak je zřejmé, že má slovanský původ. Vychází ze základu ljub, tedy "milý". Stejně tak i Amálie má za svůj základ slovo amare, "milovat". Dá se tedy říci, že Libušky, Líby a Liby i Amálie, Amálky i Amélie jsou ženy nanejvýš milé a příjemné. Aby vše nebylo tak jednoduché, lze Amálii přeložit i jako "pracovitá", to v případě, že bychom připustili, že původ jména je germánský. Nejlépe asi uděláme, když zohledníme obě varianty a řekneme, že jak Libušky, tak i Amálky jsou děvčata milá a pracovitá.
Vraťme se ke jménu Libuše a jeho bájné nositelce. Staré pověsti o ní říkají mnoho krásných slov. Byla prý to žena nejen spanilá, ale i moudrá, co prý prorokovala, vždy se splnilo, a tak "všechen národ, potázav se o tom, vyhlásil ji za svou kněžnu". Lidu prý vládla spravedlivě a moudře, ale jednou narazila kosa na kámen. Libuše si prý hověla na měkkých peřinách, "jen na loket jsouc podepřena", když před ní přišli rozvadění bratři a chtěli rozsoudit svou při. Libuše vyslyšela obě žaloby, dala za pravdu spravedlivému a vinného pokárala.
To se však onomu potrestanému nelíbilo a pronesl známá slova:
"O křivdo mužům nesnesitelná! Žena lstivě koná mužské soudy, ač na stolci sedíc, málo má rozumu, tím méně však, ležíc na peřinách. Neb každý to ví, že žena má dlouhé vlasy, ale krátký rozum. To mě trudí nemálo, že my bojovníci máme se říditi ženskými soudy a trpěti ženská práva. O, jak dobře to mají jiní lidé, kteréž soudí mužové!"
Tato slova Libuši natolik rozčílila, že nechala poslat pro svého milence Přemysla a postoupila mu trůn. Přemysl začal vládnout přísně a nekompromisně, což se lidem, jak už to tak bývá, nelíbilo také. Když Libuše zemřela, celý národ velice truchlil, především se její smrt dotkla žen. Krátce po jejím skonu si uvědomily, že jim odešla ochránkyně jejich starých práv. V tehdejších dobách prý "žádná nečekala, až muž přijde a ji za manželku pojme, nýbrž každá sama volila si muže, který se jí líbil".
Tohle i mnohé jiné po Libušině smrti vzalo za své. Proto se ženy vzbouřily a vyvolaly tzv. "dívčí válku". Netrvala však údajně příliš dlouho, protože jedna strana chyběla druhé, a tak když se všichni nabažili boje, nastal všeobjímající mír.
Jan Kareta
Vybráno z knihy Václava Rameše – Encyklopedie křestních jmen, kterou vydalo Nakladatelství Libri. Kniha podává přehled o vzniku a původu našich jmen jak je nalézáme v kalendáři, jakož i o mnoha významných osobách, které je nosily.
Věštkyně Libuše a Přemysl Oráč
Jiná pověst vypráví
Po Čechově smrti byl zvolen nový vůdce jménem Krok, který podle báje založil nad Vltavou Vyšehrad. Do nového sídla ho následovaly jeho dcery Kazi, Teta a Libuše a byly vychovány s dětmi dalších významných rodin. Mezi nimi se nacházel i Přemysl ze Stadic, který měl v Libušině budoucnosti sehrát značnou roli. Libuše a její sestry byly zasvěcenými strážkyněmi umění léčení, jasnovidosti a obětních rituálů. Otec zvolil nejmladší ze sester, Libuši, aby se ujala vedení lidu a soudnictví.
Pověst vypráví, že Libuše sice panovala dlouhá léta spravedlivě a dobře, ale že se to několika mužům nelíbilo. Cítili se uraženi, že jim vládne žena. Nejsilnější argument těchto mužů prý bylo:“žena má sice dlouhé vlasy, ale jen krátký rozum.” Tito pánové očividně přehlédli, že jejich účes byl také s dlouhých vlasů, zapletených do vrkočů podél skrání - ale dlouhé vlasy u mužů byly přece vždy symbolem tělesné síly… tedy svaly ano, ale mozek...?
Nebo, že by staroslovanský mužský účes přece jen vypadal jinak? Marná sláva. Podle pověsti se Libuše poradila se sestrami, a asi si všechny tři povzdechly a ulevily si, aniž to některý z mužů slyšel.
Nato se Libuše opět stala paní situace, tím, že si podle vlastní volby vybrala Přemysla Oráče ze Stadic za manžela a spoluvládce, i když se tak podle Přemyslova výroku stalo příliš brzy a proto bylo nutné vládnout českému lidu železnou rukou. Přemysl totiž oral železným pluhem, když ho navštívila Libušina delegace. Řekněme tedy, že tato báje je opravdu hezkou pohádkou a uvědomme si, že sice železný pluh na kolech se ve střední Evropě používal sice od začátku 4. století, kdepak ale v té době byli Slované? A že by už byli tak pokročilí, nebo snad jen Přemysl Oráč používal tak moderní techniku?
Podle občanského kalendáře má dnes svátek Libuše a Amálie. V církevním kalendáři je to pro změnu naopak, svátek má Amálie a Libuše. Někteří naši jazykovědci se domnívají, že obě jména jsou totožná a znamenají, že jejich nositelka je "milá bytost". U nás každý dobře ví, že jméno Libuše nesla bájná kněžna, a tak je zřejmé, že má slovanský původ. Vychází ze základu ljub, tedy "milý". Stejně tak i Amálie má za svůj základ slovo amare, "milovat". Dá se tedy říci, že Libušky, Líby a Liby i Amálie, Amálky i Amélie jsou ženy nanejvýš milé a příjemné. Aby vše nebylo tak jednoduché, lze Amálii přeložit i jako "pracovitá", to v případě, že bychom připustili, že původ jména je germánský. Nejlépe asi uděláme, když zohledníme obě varianty a řekneme, že jak Libušky, tak i Amálky jsou děvčata milá a pracovitá. 