Babibajky (47) Seniorský věk dostihl i mne a věnoval mi ČAS – čas na odpočinek po hektickém pracovním období, čas na vnoučata, na relaxaci nad záhony v zahradě, na knihy během let kupované a odkládané bez čtení na dobu, až na ně zbude čas...
Dal mi také možnost seznámit se s „plechovou bedýnkou“ plnou čipů a drátků, tím zázrakem dvacátého století. Začátky s ní mi ulehčil dárek – CD s několika tisíci klipartů. Při jejich prohlížení se mi začaly vybavovat různé zážitky z prožitých let, které jsem se snažila v několika větách zachytit. To, co jsem během let zkušeností nasbírala, dostalo formu krátkého vyprávění, někde skoro pohádky, povzdechnutí, příslibu. A protože stojí na samé hranici reality a bajky a protože jejich autorkou je babička, dostaly název BABIBAJKY.
Ne každá se povedla, přísní kritici najdou mnohé nedostatky, škarohlídi je zavrhnou zcela, ale přesto doufám, že se najde i dost čtenářů, kteří se zasmějí, souhlasně pokývají hlavou a leckterá bajka v nich vyvolá jejich vlastní vzpomínku, nebo je vlastní fantazií povede dál v načrtnutém ději. Přeji všem dobrou náladu.
Mara
* * *
Kdo to ještě nezkusil, kdo nepřivoněl, ten neví, co je pizza. Tenounké těstíčko, pěkně křupkavé, placička natřená hustou omáčkou z rajčat a bylinek, obložená vším možným, nejlépe výborným salámem, plátky jemných žampionků, mírně pálivými papričkami a hustě posypaná vynikajícím parmazánem. Anebo jinak - místo salámu dáme ančovičky ... no jo, tak si tam dej ančovičky a budeš obědvat sám, víš, že ryby nejím v žádné podobě … ne ne, ani drobek sardelpasty, tady neznám bratra, když ti to tak chutná, prosím, já ti to neberu, já si udělám vlastní náplň a uvidíš, jak budeš prosit o kousíček!
A víš co, nebudeme se tady handrkovat a zajdeme si na tu pochoutku k Čápovi a každý si vybere podle chuti, co říkáš? Že se ti nechce z domu do toho psího počasí? No tak tam brnkni a máme to se vším pohodlím!
* * *
No tak počkej, kam se to kutálíš, vždyť si s tebou chci jenom hrát! Ani do tebe nebudu kopat, to by mě přece bolelo, to já znám, přece jsem kopl do kamene a pak mě bolela nožička, víš? Ani na tobě nebudu hopsat jako na tom balonu, co mně koupila babička. Bylo to moc prima, jak se na něm hopsalo, ale balon se naštval, říkala maminka, a praskl a já jsem se strašně lekl a taky se praštil do hlavičky o židličku, když jsem spadl. Tak se už zastav, já tě potom budu pěkně pomalu kutálet… no vidíš, teď ses udeřil o kámen … proč tak syčíš? ...copak jsi had ?!
* * *
To byly jednou jedny kostky a bydlely pěkně poskládané v lepenkové krabičce. Bylo jim tam sice trochu těsno, ale, zase na druhou stranu, aspoň se nemohly nikam zakutálet a chtě nechtě musely spolu dobře vycházet. No, zakutálet, jak se to vezme, kutálí se přece něco kulatého a kostky byly hranaté!
Ale tímto problémem si vůbec nelámaly hlavu, spíš je zajímalo, proč jedna má nahoře pět puntíků a druhá jen tři, zatímco třetí čtyři, čtvrtá jeden, pátá šest a šestá dva. Měly z toho trochu legraci a jen v skrytu jim to vrtalo hranatou hlavou.
Jednoho dne je děcka vysypala z krabičky, že si zahrají Člověče nezlob se, a kostky se rozkutálely po stole. Zatím co se spoluhráči handrkovali, komu která patří, kostky byly celé vyjevené, když viděly, že jsou jedna jako druhá a že každá z nich má na sobě puntíky od jedné až po šestku. Moc je potom kutálení bavilo, protože se předháněly, která jich bude mít na horní straně víc.
* * *
Já nevím, proč je podkova symbolem Štěstí. Vždyť se přece říká, že Štěstí je „muška jenom zlatá“, tak jak si to mám vysvětlit? To je přece pořádný rozdíl! Úplně stačí, když si porovnáme jemňoučký bzukot zlaté mušky s temným svistem podkovy letící nám kolem ucha. No jistě, to máme opravdu štěstí, že o nás podkova nezavadila. Taky by se dalo považovat za štěstí, že nám podkova na koňském kopytu nešlápne na nohu nebo nezlomí pár žeber, když se jí, pochopitelně nechtěně, připleteme do cesty. Ať je to jak chce, protože zlatou mušku uvidět je vzácnost, mám ve špajzu raděj pověšené podkovy hned dvě. Pro jistotu. Abych si to Štěstí potuplovala.