Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Život tropí hlouposti aneb mé životní paradoxy a renoncy (69)
A už je to tady zase! Přecházím z cestování po tuzemsku na cestování po staré Evropě, vracím se zpět do padesátých let a chronologie pláče.
Koncem jara 1957 byli pozváni vrchlabští volejbalisté – tehdy přeborníci kraje - na svůj první zahraniční sportovní zájezd na druhou stranu Krkonoš do sousední Jelení Góry. Bylo to v rámci malého pohraničního styku, tedy bez pasu. Hned po překročení hranic v Harrachově jsme samozřejmě zjistili, že druhá strana Krkonoš se od té naší příliš neliší, a protože mi bylo už téměř dvaadvacet, mnohem zajímavější bylo sledovat polské klima společenské než to přírodní. I tam to totiž půl roku po podzimních událostech v Maďarsku také začínalo vřít. Ale to jak jsme dopadli – jak na hřišti, tak i na závěrečném společenském večeru – jsem už vlastně prozradil kdysi ve střípkách sportovních, takže mohu klidně pokračovat cestou do další lido-demo země.
O pár let později, přesněji koncem prázdnin v roce 1961, jsem byl prvně v NDR u Baltu. Jeli jsme tam s kamarádem, tehdejším asistentem na pražské technice a s jeho studenty do Khülungsbornu - samozřejmě vlakem. Tam jsem prvně uviděl moře, a protože první setkání středoevropského suchozemce s tímto živlem popsalo už mnoho povolanějších, než jsem já, nebudu unavovat. Protože jsem byl stále ještě mladý, ani mi moc nevadilo, že Baltické moře má i ve vrcholném létě teplotu maximálně jen kolem 19°C., a že bez pruhovaných strandkorbů na pláži se prostě neobejdete. Má vlastnoručně pořízená, vyvolaná, zkopírovaná a více než padesát let stará fotka to dokazuje.
A opět mohu posloužit několika pozoruhodnými příhodami. Právě v té době se začala stavět Berlínská zeď a v oblasti lidských vztahů nás překvapilo, že hezká německá studentka, dcera lékaře z východního Berlína, se kterou dali ti odvážnější z nás řeč, nepovažovala svou „společnici“ na pláži za kamarádku! Řekla o ní totiž, že je to pouhá prodavačka! Další příhody jsou ale ještě zajímavější.
O nedokončeném „mezinárodním“ volejbalovém utkání, které ukončila během několika minut tzv. advekční mlha od moře, jsem už také kdysi psal, ale další zážitek je téměř neuvěřitelný.
V blízkém Warnemünde jsme se vydali malou výletní lodí na okružní plavbu podél pobřeží, když tu náhle jsme zaregistrovali na moři kolem jakýsi nebývalý rozruch. Zejména menší lodě se začaly podivně hemžit kolem jedné větší rybářské lodi. I náš parník zastavil a my si dělali legraci, že tu pořádají pro turisty nějakou atrakci. Ale po chvíli jsme viděli, že se ta rybářská loď opravdu potápí. S ještě kouřícím komínem se během asi deseti minut naklonila přídí dolů a během další necelé minuty se pomalu sesunula pod hladinu. Několika členná posádka byla včas zachráněna a nad hladinu pak vylétlo vše, co nebylo na potápějící se lodi připevněno a co bylo lehčí než voda.
A ještě něco – tehdy jsem prvně z NDR pašoval, neboť jsem své nastávající přivezl docela pěkné mokasíny. S pozdějšími nákupními zájezdy do Drážďan, Karl Marx Stadtu či až do Berlína pro levnější boty a záclony se to ale jistě nedalo srovnávat, i když nějaký ten drážďanský Zwinger či východoberlínskou televizní věž, jsme při tom také navštívit stihli!
Další krátkou „dovču“ – opět jen na propustku malého pohraničního styku - jsme podnikli jako už druhou svatební cestu ve velmi suchém létě roku 1962. Na té první, na které jsme pravděpodobně počali dceru, jsme byli na slovenské Oravské přehradě a samozřejmě hned po naší červnové svatbě. Asi v polovině srpna jsme pak vyjeli stopem přes Hradec Králové a Náchod do Polska k Otmuchowskému jezeru. Jako „křena“ jsme si sebou vzali manželčinu kamarádku, více než metrákovou Jindru, která pak za pár let emigrovala. Důležitější je ale fakt, že kamp byl poloprázdný, neboť jezero bylo napůl vysušené! Koupat se nedalo vůbec, do vody na malé umytí se chodilo padesát metrů po prknech položených v bahně. Navíc přes Praděd foukal od jihu pěkně silný a teplý fén, stan jsem občas musel pořádně držet! Stručně řečeno – bylo to snad horší, než kdyby nám stále lilo! Zabalili jsme to po dvou dnech a odjeli vlakem do Klodska. Tam jsme bez problémů sehnali asi na tři dny levný nocleh v soukromí, kde jsme si uložili své saky-paky a ze všeho nejdříve jsme navštívili místní parní lázně, což už byla naprostá nutnost. Byli jsme zajímavá a pořádně umolousaná trojka. Měli jsme tehdy módní bavlněná pruhovaná námořnická trička a v lázních nás považovali za nějaké artisty, neboť ve městě se právě producíroval bulharský cirkus. Zřejmě si mysleli, že Jindra je „unterwomanka“ a naše maličkosti na ní dělají stojky, což bych tehdy nakonec i uměl! Pak jsem byl ještě velmi překvapen u holiče, u kterého jsem se dal oholit, když mi ještě namydlenému nabídl zapálenou americkou cigaretu! Něco takového bylo u nás nemyslitelné a o současném honu na kuřáky darmo hovořit.
Z tohoto polského výletu mám ale i další, kulturnější zážitky. Protože v té době u nás neběžel snad ani jeden americký film, odskočili jsme si z Klodska – opět stopem až do Wroclavi na Rio Bravo V kině jsme se mohli kochat nádhernou chůzí Johna Wayna, a na zpáteční cestě zpět do vlasti - v lázních Kudowa Zdroj - už u našich hranic jsme ještě stihli herecký koncert Spencera Tracyho a Kathariny Hepburnové ve filmu Adamovo žebro. Vše finančně velmi výhodně!