Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Lenka,
zítra Petr.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Podivín  
 
Šel jsem onehdy po ulici a spatřil asi padesát kroků před sebou člověka tlačícího nákupní vozík. Šel jen pomalu, ta věc kladla na svých malých kolečkách značný odpor, bránila se, otřásala na kamenité dlažbě chodníku a řinčela tak, že se lidé otáčeli.
 
Dohonil jsem ho až na pár metrů a zdál se mi nějak povědomý. Ohnutý, tváře pohublé, u nosu kapku. Opravdu dědek, ale slušně oblečený, žádný ranec se svým majetkem, takže bezdomovec asi ne. Kam tedy táhne ten vozejk, podle nápisu z marketu Tesco? Nevypadalo to, že ho ukradl, to by se s ním takhle nahlas neproducíroval na ulici.
 
Když se zastavil u jedné z laviček, které naše radnice umístila podél dlouhé Vršovické třídy, došel jsem k němu a přisedl. Pozdravil jsem a zeptal se, kam tu věc veze.
 
„Do Tesca, pane, někdo ho nechal na chodníku  před školou.“
 
„To je od vás hezké, že jdete na nákup a přitom se z takové dálky táhnete s tím monstrem“, poznamenal jsem, „můžete ho rovnou použít a bez mince!“
 
“Kdepak, nejdu nic kupovat, ale chci to udělat za toho lajdáka, co ho tam nechal. Myslím, že ty dráty na kolečkách mají cenu aspoň tisíc kaček a bylo by škoda, aby ho ti co vybírají popelnice, odvezli za padesátku do sběru.“
 
„A vy myslíte, že se vám za to v Tesku odmění?“
 
„Ale kdež, šoupnu jim ho k těm ostatním a vrátím se domů.“
 
„A proč tedy pane…?“
 
„Aha, vy myslíte, proč to dělám a ještě když tak pajdám, co? Inu, pane, já už jsem takovej podivín, víte! To já třeba seberu i papír, nebo prázdnej kelímek z Mekáče a krabičku od cigaret, co naše mládež pohodí a donesu ho do nejbližšího koše, je jich tu na sloupech dost. Ovšem jen při cestě, po celé ulici to nesbírám, to zas ne!“
 
„Teda každý den alespoň jeden dobrý skutek, jak říkají skauti, co?“
 
„No, tak to zrovna není“, usmál se, „spíš je to tím, že mne naši vedli k pořádku a mně to vadí i na ulici. Nebo je to třeba i nějaká mentální úchylka, nevím.“
 
„A to jste neslyšel, že každý dobrý skutek je vždy vzápětí po zásluze potrestán? Vám se to nikdy nestalo?“
 
„No to víte že jo, někdy! A vždycky mne to mrzelo, tedy ne že jsem to udělal, ale jak se to zvrtlo, ať už nepochopením, nebo okolnostmi, ale vždycky k mojí újmě.“
 
„No, a to vás neodradí?“
 
„Ne, mne těší, že z toho mám dobrej pocit, nebo když mi někdo poděkuje, jako ta stará paní, co jsem jí dones’ těžkej nákup až před dům. To už bych dnes už ovšem nemoh’, unesu stěží sám sebe, a tak aspoň něco, na co stačím.“
 
„Hm, tak se mějte“, zvedl jsem se, „a ať vám tedy v tom marketu aspoň poděkují!“
 
Přeběhl jsem na refýž, kam právě přijížděla sedmička a vlezl do ní. Promiňte mi, prosím, ten výraz, ale já do tramvají už opravdu lezu. Už ani nepamatuji, kdy jsem do nich ještě nastupoval, či dokonce naskakoval. Vlak se rozjel rychlostí za šest sekund na stovku, ale a ještě jsem zahlédl toho dobrodince opuštěných vozíků, jak se pustil dál ke svému cíli. Neměl to daleko, sotva dvě stě metrů, ale pro něho (i pro mne), jako by to bylo třikrát tolik.
 
Jak to, že jsou ještě dnes takoví troubové? No, omlouvá ho, že je to produkt hodně starých časů, kdy se lidé ještě zdravili smeknutím klobouku a za pohozenou slupku od banánu vám policajt v modré plstěné helmě napařil pět kaček pokuty. Zkrátka opravdu podivín.
 
Škoda, že jsem ho už nikdy potom nepotkal, byl bych rád věděl, zda a jakého trestu se mu za ten dobrý počin dostalo. Jenom nevím, proč mi byl tak povědomý.

* * *

Když si druhý den tuhle historku přečetl můj syn, zasmál se: „Táto, víš proč? Protožes to byl ty sám – jako bych tě viděl! Ale proč nenapíšeš pravdu a svádíš to na nějakého  nevinného dědulu?“
 
Neodpověděl jsem mu, ale tady přiznávám, že jsem nechtěl, aby to vypadalo, že se tím chlubím. A tak, když se teď ukázalo, že je to, řečeno eufomisticky podivínství, nebo na plná ústa pitomost, kajícně přiznávám: ano ten dědek jsem byl já. A co mi bylo za tu dvacetiminutovou procházku ve studeném větru odměnou? Čtyři dny v posteli, suchý kašel a litry potu. Ale ten dobrý pocit mi za to stál.
 
Luděk Ťopka 
* * *
Fotokoláž © Olga Janíčková

Zobrazit všechny články autora


Komentáře
Poslední komentář: 16.10.2017  18:38
 Datum
Jméno
Téma
 16.10.  18:38 Von
 15.10.  09:22 Václav Je to na nás dospělých ...
 15.10.  07:11 Bobo :-)))