Pranostiky mé babičky Marie – Úvod Babička Marie se narodila v únoru roku 1866 jako nemanželská. Její maminka, moje prababička, ještě téhož roku zemřela na choleru a výchovy pohrobka se ujala rodina jejího biologického otce. Za mého dědečka se babička provdala roku 1893 a spolu žili, dochováni svými dětmi, až do své smrti.
Babička chodila pravidelně do kostela a to i na ranní roráty. Měla v kostelní lavici své místo, své klekátko a svůj zpěvník. Rozumělo se samo sebou, že to místo nikdy nikdo nezasedl.
Podobné domovské právo v kostelních lavicích mělo i několik dalších žen, každodenních návštěvnic kostela.
Babička chodila i na různé poutě s pobožností do okolí, ale i do vzdálenějších míst, jako do Staré Boleslavi. Jednou nám přivezla z takové poutě kříž a na zadní stranu napsala doslovně: „Pane Ježíši, buď vždy s námi – ze Staré Boleslavi 1930 29ho června M.N.“ Dodnes nemohu pochopit, jak se na tyto poutě dostávala? Snad pěšky s procesím? Z Boleslavi přivezla mým rodičům kříž, který je jeden metr vysoký a 45 cm široký. Kříž visel dlouhá léta u nás doma na schodišti, dnes je na venkovské chalupě. Dodnes je ozdobený babiččiným růžencem, s malým křížkem ze slonové kosti, jenž v sobě skrýval ve skleněné čočce obrázek Staré Boleslavi.
Jak pracovitá babička skromně a zbožně žila, tak klidně odešla. Babička byla, díky starostlivé dceři Anně, dokonce několikrát zaopatřena svátostmi umírajících. Po takovém obřadu vždy pookřála a žila i několik dalších let dále. Když tento obřad přece jen nastal se vší vážností a nevyhnutelností naposledy, tu babička, která chápala, že odchází, nevolala k sobě své syny, ani dceru Annu, ale volala mou maminku, té se držela za ruku, když nás opouštěla. Bylo to dojemnější o tu skutečnost, že když si tatínek maminku bral, babička, zbožná a zachovávající boží desatero, nechtěla maminku přijmout za snachu, protože byla rozvedená. A to ve dvacátých letech minulého století bylo ještě těžko přijatelné. Postupně si však maminku velmi oblíbila a, jak svým posledním přáním projevila, také jí absolutně důvěřovala. Dědeček, sedící v té chvíli zděšeně opodál, do poslední chvíle odmítal uvěřit, že tentokrát už babička z lože nepovstane.
Tatínkovi rodiče zemřeli uprostřed rodiny v pohodě. Babička ve svých 82 letech, děda v 89 letech. Oba pohřby byly vypraveny z domu smutku, kuchyň se změnila ve slavnostně černou komnatu s otevřenou rakví a řadou svící a s květinami. V obou případech to byla důstojná smrt po naplněném životě, pozůstalí byli smutní, ale nikoli traumatizovaní! V den pohřbu předjel pohřební vůz ze všech stran prosklený, ozdobený stříbrnými anděly a věnci květin, na kozlíku seděl livrejovaný kočí s dvourohým kloboukem. Koně byli rovněž smutečně ozdobeni, na hlavách černé chocholy a na sobě černé pokrývky se stříbrným vyšíváním. Před koňmi kráčela volným krokem smuteční kapela a kněz s ministranty. Za rodinou, která šla za smutečním vozem, se celou cestou městečkem řadili sousedé a známí a na hřbitov tak došel velký průvod. V chrámu Nanebevzetí Panny Marie se sloužila mše a kněz o obou zemřelých promlouval lidsky, protože je i celou rodinu dobře znal. Žádné auto ani povoz si nedovolilo smuteční průvod předjet. To je moje poslední útěšná vzpomínka na smrt mých blízkých. Potom už vždy přišla smrt v nemocnici a bez rozloučení. A proto dodnes bolí.
Po babičce zůstala spousta katolických kalendářů, které kromě různých údajů o ročních dobách obsahovaly zbožné povídky, ale i pranostiky a také volné listy, na něž babička zapisovala všechno, co se v tom roce významného událo a také různé pranostiky a písně.
Podívejme se na příklad takových pranostik pro jednotlivé měsíce: LEDEN Třpytí-li se hvězdy tu noc před Třemi králi, rodí se bílí beránci. ÚNOR O svaté Dorotě uschne košile na plotě. BŘEZEN Na svatého Řehoře žába hubu otevře. DUBEN Je-li duben pěkný, bude květen ještě lepší. KVĚTEN Mnoho chroustů v máji – dobrý rok. ČERVEN Červen studený – sedlák krčí rameny. ČERVENEC Do Jakuba zelíčko – po Jakubu zelí. SRPEN O sv.Bartoloměje naplije jelen do řeky, a proto se nemá již nikdo více koupati. ZÁŘÍ Panny Marie narození – vlaštoviček rozloučení. ŘÍJEN Svatá Voršila jíní nasila, měsíc to viděl – nepověděl, slunce vstalo, perly posbíralo. LISTOPAD Na svatou Kateřinu schováme se pod peřinu. PROSINEC Lepší včil hrubá zima než potem mrazy
Mnohé jsou půvabné svou bezprostřední názorností ale i poetičností. O tom se ještě přesvědčíme.
Babička Marie se narodila v únoru roku 1866 jako nemanželská. Její maminka, moje prababička, ještě téhož roku zemřela na choleru a výchovy pohrobka se ujala rodina jejího biologického otce. Za mého dědečka se babička provdala roku 1893 a spolu žili, dochováni svými dětmi, až do své smrti.
Tatínkovi rodiče zemřeli uprostřed rodiny v pohodě. Babička ve svých 82 letech, děda v 89 letech. Oba pohřby byly vypraveny z domu smutku, kuchyň se změnila ve slavnostně černou komnatu s otevřenou rakví a řadou svící a s květinami. V obou případech to byla důstojná smrt po naplněném životě, pozůstalí byli smutní, ale nikoli traumatizovaní! V den pohřbu předjel pohřební vůz ze všech stran prosklený, ozdobený stříbrnými anděly a věnci květin, na kozlíku seděl livrejovaný kočí s dvourohým kloboukem. Koně byli rovněž smutečně ozdobeni, na hlavách černé chocholy a na sobě černé pokrývky se stříbrným vyšíváním. Před koňmi kráčela volným krokem smuteční kapela a kněz s ministranty. Za rodinou, která šla za smutečním vozem, se celou cestou městečkem řadili sousedé a známí a na hřbitov tak došel velký průvod. V chrámu Nanebevzetí Panny Marie se sloužila mše a kněz o obou zemřelých promlouval lidsky, protože je i celou rodinu dobře znal. Žádné auto ani povoz si nedovolilo smuteční průvod předjet. To je moje poslední útěšná vzpomínka na smrt mých blízkých. Potom už vždy přišla smrt v nemocnici a bez rozloučení. A proto dodnes bolí.