Kronika Když se rozhodnete psát kroniku rodu, není to tak jednoduchá práce, jak to na první pohled vypadá.
Kdysi naši předkové při takovém rozhodnutí si zakoupili nebo od někoho dostali pro ten účel bytelnou knihu. Většinou kroniku začínali tím, že si ji psali nanečisto a pak si napsané krasopisně přepisovali do knihy. Postupem času však od toho upustili a psali přímo do knihy.
Začínali třeba takto:
Tuto kroniku uchovávejte a předávejte z generace na generaci. Jsou v ní zaneseny kořeny našeho rodu. Člověk by měl vědět, odkud pochází a znát práci a mozoly generací předešlých. Jen díky nim je každý z nás na tomto světě a jen díky nim si s sebou do života nese vklad, který mu předali. Jak svým příkladným životem, tak radami a poučeními.
Každý vpisoval jinak, podle svého rozumu a vzdělání. Třeba já jsem zvolila takovýto začátek:
Můj otec začal psát kroniku ve svých 22 letech. Je to kupodivu, že měl takovou vědomost, když nemohl z důvodu obživy rodiny dokončit ani základní školu. V jeho době byly děti v rodinách vychovávány k práci, neboť rodiny byly většinou velmi početné a každá ruka byla dobrá. Otec byl z osmi dětí. U vrchnosti si rodiče vyžadovali výjimku, aby děti byly zproštěny povinné školní docházky. Zdůvodňovali to, že dítě je potřeba k práci v hospodářství. Otec toho, že mu rodiče neumožnili vzdělání, velmi litoval. Taktéž jeho mladší sestra. Přesto si již od mládí kupoval knihy a sám se vzdělával. Byl velmi pracovitý, rozumný a v hospodářství si vedl dobře. Byl to člověk výjimečného charakteru. Čestný, rovný, žádný kam vítr, tam plášť. Nikdo ho nezlomil, ani tvrdý totalitní režim.
Nás pět dětí vychoval dobře. Dal nám všem vzdělání.
Čest jeho památce!
Měla jsem usnadněnou práci, ale jeho kroniku jsem zdokonalovala. Hledala jsem rodné listy. Jedna, dvě, tři generace se najdou snadno. Začnete pátrat v rodině, v archivech v Zámrsku. Některé výpisy zaplatíte a po svěření se příbuzným je na jejich přání dáváte zadarmo. Znáte to, jak to s příbuznými chodí. Snazší rozhodování a práci mají ti, kteří převzali kroniku od rodičů a jen v ní pokračují. A i tak to není lehká práce. Někde se najdou i takové cestičky, že není radno se s nimi chlubit. Mám na mysli nemanželské děti. Doba, kdy nebyla antikoncepce a matka tří dětí každé s jiným, nebyla výjimkou.
Kromě strohých dat se zkoušíte dostat k detailům zajímavým, potřebujete si toho předka nějak polidštit a najít jeho tvář. Začnete pátrat po fotografiích. Ale jaké ještě v nedávné době fotografie byly černobílé a amatérsky prováděné, velice maličké. Začnete za tím účelem navštěvovat příbuzné.
Je letní odpoledne, sedíte pod lipou, pod slunečníkem a někdo přinese kávu a krabici starých fotografií. Prohlížíte a vzpomínáte. Prolínají se vzpomínky mládím, hezkými chvilkami a i chvílemi k zamyšlení. Nad některými snímky vás doslova bolí srdce, když vidíte tu dřinu, kterou ta generace před vámi prošla. Tu bídu, nespravedlnost a přesto radost v očích dětí, i když vy už víte, co je v životě čekalo. Co je potkalo, jak se vztahy v rodině formovaly, na čem se ustálily. Chvílemi se smějete a vzápětí pláčete.
A to se ani nevracíme k období války nebo k měnám, která je obraly o těžce vydělané úspory. Jen jedno bych chtěla připomenout. Když porovnáte fotografie rodičů a prarodičů jak vypadali ve čtyřiceti letech, tak vy před osmdesátkou vypadáte oproti nim mladší. To těžká doba a dřina se na nich podepsala. Nevím, zda oni ve své době tak nadávali na všechno jako naše generace. To už se nikdy nedovíme. A je jen na nás, jakým pohledem předáme kroniku další generaci.
.jpg)
Když se rozhodnete psát kroniku rodu, není to tak jednoduchá práce, jak to na první pohled vypadá.
