Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Život tropí hlouposti, aneb mé životní paradoxy a renoncy (46)
Poslyšte nyní, jak se v sedmdesátých letech dala provést exkurze jednotlivými pracovišti našeho milovaného komořanského zámečku. Nejdříve bych měl ovšem připomenout, že sem na jih Prahy se všeobecná předpověď počasí spolu se všemi spojaři přestěhovala už na podzim roku 1959 z ruzyňského letiště.
Ale nyní už slíbená exkurze - od vrátnice, přes malý archiv, sklad, telefonní ústřednu, jídelnu, sálový počítač, dálnopis, fonii, kreslírnu, prognózu, vedení staniční sítě, správu budov až po výzkum. Následující řádky mají tedy i jistou historickou hodnotu. Najdeme v nich totiž pohled na tehdejší technické vybavení Českého hydrometeorologického ústavu. Ještě počátkem sedmdesátých let minulého století totiž opravdu pod haldami povětrnostních map praskala podlaha nevelkého archívu, telefonní ústředna byla kolíčková, první veliký sálový počítač vyžadoval přísnou klimatizaci, základním spojovacím prostředkem byl dálnopis a stále ještě přežívalo fonické spojení vysílačkami s horskými meteorologickými stanicemi.
Největším oddělením pak byla kreslírna, kde ručně zakreslovalo „staniční pavouky“ do povětrnostních map asi patnáct až dvacet kresliček. Mapy se samozřejmě také analyzovaly ručně, hodně se přitom gumovalo a tak nezbytnou pomůckou byl např. smetáček, zvaný „Korejsovy fousy“. No a jistě je vidět, je jsem měl vše „pevně“ ve svých rukách!
A nyní musím doufat, že všichni uznáváte starou pravdu o poezii, která dle jistě správného mínění našeho moderního klasika nikoho nezabije. A protože jiná životně důležitá pravda říká, že co nás nezabije, to nás posilní, pojďme společně posilovat! Opět je to samozřejmě „poezie“ pouze v uvozovkách a navíc zpívaná. Takže se prosím obrňte trpělivostí a kdo chce, může si ji v duchu zazpívat.
Exkurze do komořanského zámečku (1972)
Znám já jeden krásný zámek)
Znám já jeden krásný zámek, nedaleko Komořan -
a v tom zámku pro všechny jsou dveře stále dokořán.
V tomhle zámku rok celičký, ve dne v noci jak včeličky –
pracuje se o sto pět, proto vám chci o něm pět.
(Já husárek malý)
Ve vrátnici malé, hlídají nás stále,
Plachý, Bažant, ba i Skřivan, poslouchejte dále.
S archivem se laská, podlahu mu praská,
teď se učí esperanto, to je jeho láska.
(S nebývalou ochotou)
S nebývalou ochotou – jupájdá, jéjéjjé, vždy před každou sobotou, jupájdá, jéjéjé,
Jirka ba i Matoušek, zajdou rádi na doušek, s nebývalou ochotou, pět plzní si daj´.
Občas sebou vezmou Růženku, to pak lítaj´ z šenku do šenku!
Tyhle lehké alkoholy, po těch hlava nezabolí, tak před každou sobotou Ráje vystřídaj´.
(Na tý louce zelný)
Naše paní Božena, těžkou práci bóže má,
když vás sháání k telefonu, nikdy není zmožená!
Kéž by bylo stále víc, úklidových pracovnic,
které po všech těch oslavičkách neřeknou vám vůůbec nic.
(Znám já jednu hospodu)
Jídelničku jednu znám, nové stoly dali tam,
oč by větší radost měli strávníci, být tam ještě pivo pěnící!
Nezoufejte bratři mokří, panny, panici i fotři,
zatím slinu každý otři, brzy přijde den,
kdy klimatizovaný bar, od Wé eM Ó krásný dar,
ve vší slávě v provoz bude uveden a naplní se odvěký náš sen!
(Anchors awey – Zvednětě kotvy!)
A proto – ať, žije inženýr, ten baru pán!
Náš Honzík to je třída, vlhkost ba i grády hlídá,
je naší zárukou, že nevyschne džbán!
(Polír)
A co dále v přízemí, čí pak je to území?
Tam přibylo inženýrů, k počítači pionýrů, že to není k spočtení – ty kvanta!
(Po starých zámeckých schodech)
Po starých točitých schodech, po schodech z kamene,
dostanem se jak to chodí až do prvního poschodí – levého ramene.
Hned vedle pánského WéCé, klapot se ozývá,
je to klapot dálnopisů, tuhle zvukovou kulisu nepoznáš u piva.
(Byla panna, měla pána)
Dálnopisky jak se sluší, nemaj´ žádnou vatu v uších,
všechny tento kravál notný, zaměnily za žár plotny!
Člověk míní, spoje mění, klidný koutek tady není,
jsou však jedna rodina, šéfuje jim Hrdina.
Teď však přátelé opusťme kravál, pojďme vesele zas o dveře dál!
Co to tady je? Přece fónie, plná mufaxů, až srdce nyje!
(Nalejvaj se pupence)
Udělejme čelem vzad, obraťme se zpátky,
pod schůdky se upravme, zastavme před dalšími vrátky!
Když se vrátka otevřou, dech se vám zatají,
je to pravda nebo sen, vždyť je den – ústa zašeptají.
(Valčík na rozloučenou)
Už odedávna, už od éry pana Rybáře, se na kreslírnu vybírá jenom podle tváře.
Ač se tu mění personál a ba i vedoucí, zůstává brko dvojité a taky pavouci.
(Tam za tou duhou)
Tam, tam, tam za tou stěnou, za stěnou skleněnou o kousek dál,
tam, tam s tváří stísněnou o matce Pýthii sen se mi zdál.
U dveří v křesle, vypadám sklesle, vědět tak, jak bude, to bych si přál.
Tam, tam nad prázdnou mapou, takových jako já je jistě víc,
tam, tam, snad někdy tápou, nebo i přestíraj´, že neví nic!
Po konzultaci, velké štrapaci, mindráky vyléčí mok z Popovic.
(Massachusets)
Už se blíží další taška s Kozlem,
to zas bude náramná outrata.
Tento lék si vypij po dobrém či po zlém,
už po dvou flaškách poznáš pravdu Sokrata.
(Už se jaro blíží)
Zas, zas, zas, zas telefon zvoní, zrovna když, čerstvá káva voní.
„Jak to, že – pršelo můj bože, když já jsem chtěla práti za tratí,
jděte se vycpati!“ Jenže na asistenty tohle neplatí!
(Když do diskrétních cukrárny stěn)
Projděme chodbou úzkou a tmavou, kdo nás v dalších dveřích vítá?
Jednatel mluví s Večerní Prahou, Běta zas příspěvečky sčítá.
Jedenkrát týdně peče klidně v místnůstce oné televize,
je tu jak v oule, ty polokoule, i tady sem tam špuntík lítá.
(Volga, Volga)
V další cimře nikdo není, objížděj sít staniční,
s vodkou nebo s flaškou rumu zdolaj´ hory hraniční.
Do daleka vede chodba, šatny, WéCé ukrývá,
až v posledních dveřích vlevo, kustod zámku přebývá.
Místnost útulností hýří, v oknech má plno kytek,
nemá rád, když okna řinčí, čísluje nám nábytek.
(Byla jedna bába)
Další tmavou chodbou, račte jíti po dvou, ať se práce neruší!
Ať lid úřednický, ani výzkumnický exkurzičku neruší.
Všichni se tu tumlujou, vedoucí tu kralujou.
Všechny direktivy ba i perspektivy na růžovo malujou!
(Rubby)
Je naděje, že uvidíte grunty výzkumu, jen co stačí ukliditi špunty od rumu.
Ne že by se tu uklízely denně tolikrát, ó Roudo, nesmíš ty kvízy žrát!
Až uslyšíte zeza dveří francouzštinu znít, to Zdenda jistě právě přestal o mašinkách snít.
Když od naproti ozývá se mohutný kraváál, to Hónza zas se do kritiky dal!
(Ostnatý drát)
Cipísek se v haldách knížek ztrácí, račte rychle číst!
Laxní čtenář skončí na Pankráci, tím si buďte jist!
(Sulika)
Mířínka - našeho tuláka, tajga sibiřská zas láká,
po Obu i Léně klouzával se rád, ještě když nebyl kandidát.
(Na Pankráci, na malém vršíčku)
Všechny dveře nelze však otevřít, byť to bylo přání zbožné,
vyjděme ven, litujme jen, navštívit všechno není možné.
Rozlučme se se zámkem prastarým, vzpomínejme na něj v dobrém,
těžko někdy setkáš se zas s meteorologickým obrem!
Foto Internet a archiv autora
Vladimír Vondráček
