Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Televizní striptease
Už jsem to někde vyprávěl, ale na žádném blogu. Snad mohu opakovaně. Je začátek šedesátých let, tehdejší Československá televize, Měšťanská beseda ve Vladislavově, velké studio dole.
V tom čase se na západě velmi rozmohlo, podle našich ideologů odporné a ponižující svlékání žen v nočních podnicích. Každoročně vyjelo několik socialistických novinářů a za ušetřené diety si koupilo lístek na tu zábavu. Aby potom mohli čtenářům doma rozhořčeně vylíčit, jak odporně se baví imperialisté.
Karel Pech byl známým hercem Národního divadla, ale zajímala ho i televize, často tam režíroval. (Kdo si dneska vzpomene na jeho populární slogan. Zaváděla se poštovní směrovací čísla, televizní ředitelství sídlilo v Jindřišské a tak Pech vymyslel: chcete-li nám něco psát, tři jedničky padesát.)
Zejména dělal dobře takové řekněme vzdělávací pořady různých typů. V jednom mu komentátory dělali Dagmar Sedláčková a Karel Höger. Dvojice inteligentní, noblesní. A Pech se rozhodl to „zhnusení“ stripem trochu ironizovat. Vymyslel to tak, že na začátku pořadu bude před kamerou stát paraván a za ním se jako svlékat paní Sedláčková. Přes paraván měla tato dáma přehazovat dámské prádlo. Pro vyznění režijního záměru bylo tedy nutné sehnat jako rekvizitu luxusní prádlo pro skutečnou dámu. Rekvizitáře pořadu dělal Emil, nádherný člověk s neuvěřitelným životopisem. Začínal jako žižkovský pasák, patřil ke králům pražského posvětí a občas lamentoval, že přežil tři režimy a až komunisté ho přinutili pracovat. Převzal požadavky a šel za šéfem. Toho dělal vyučený čalouník, kvalifikovaný rudou knížkou. Říkejme mu soudruh Kyselý. Emil mu vysvětlil problém a požádal o souhlas s nákupem. Šéf ale koupi odmítl. Vyfasuj to ve skladu, Emile, přikázal. Emil si pro jistotu příkaz nechal zopakovat před svědky a vyrazil do skladu. Už se mu v hlavě rodil plán. Ve skladu pečlivě vybral bombarďáky ve stylu paní a dívek z konce minulého století. A stejně pečlivě volil i vrchní svůdné prádlo.
Přišel den první zkoušky. Pech se zavřel v režii, všichni měli instrukce jak dál, Emil vybalil paní Sedláčkové prádlo. Celé studio se okamžitě bavilo, všichni tušili, co se bude dít. Oba herci si to užívali zejména. Začala zkouška, Pech se díval v režii na monitor, kameraman potěšeně najel na detail paravánu a paní Sedláčková přehodila vnadné reformky. Režisér chvíli nevěřícně zíral na obrazovku, potom rozrazil dveře a řval svým školeným hlasem: Emile, já tě zabiju, co to je? Prádlo, rejžo, odtušil Emil. To vidím, ale jaký, řval Pech. Kdes to sebral? Ve skladě rejžo, řekl Emil klidně. Dostal jsem příkaz. (Tady musím odbočit. Soudruh Kyselý byl vůči umělcům plachý a do studia zašel zřídka. Ale v to nešťastné odpoledne ano. Stál v koutku, netuše.) Od koho, řval Pech. Od vedoucího, odvětil Emil pokorně. Kde je ten vůl, řval Pech. Támhle stojí, ukázal Emil ochotně na zmenšujícího se soudruha.
Pech se postavil před soudruha Kyselého, převyšoval ho nejméně o hlavu, a řval: Jste vůl, člověče, jste vůl? Kyselý se propadal na dno své proletářské cti a po chviličce zašeptal: Jsem, soudruhu režisére. To zlomilo i Pecha, vypustil tlak, odešel spokojeně do režie a zkouška pokračovala. I takoví jsme byli…
Pamětníci, vzpomínejte!