Udatna lesní Tohle povídání má tři dějství, zdánlivě na sebe nenavazující. Ale protože vše souvisí se vším, dospějeme ke konečné, nečekané pointě.
Dějství první
Kdesi v Krkonoších provází skupinu lesáků starý pan fořt. Rozebírají se úskalí přiblížení vytěžené hmoty na místo, kde je možné klády naložit a dovézt odběrateli. Vše je dobré, jen porost ve kterém se těží je plný jakési dost vysoké buřině, zjevně překážející postupu práce. Padne i dotaz co to je? “Jo chlapice, to se plete všude. Snad je to dobrý jen usušit a když s léty přicházejí chlapský problémy, tak z toho pít čaj. To pak vyšťoucháš i vlčáka z boudy. Proto se tomu říká chlapice. Jinak je to udatna.“
Ti mladší se zasmáli, ti starší toto ponaučení přešli se strojeným nezájmem. Ale semínko bylo zaseto na úrodnou půdu.
Dějství druhé
V porostech vedle silnice z Vlastějovic do Pertoltic se prováděly probírky. Krpály plné udatny dosvědčovaly poměrně dobrou kvalitu půdy. Jen kočí, kteří tam měli tahat kleli jako pohani.
Sakra, co je tohle za svinstvo. Při vzpomínce na prohlášení krkonošského fořta jsem jeho výrok přednesl přítomným. Protože šlo vesměs o mladší chlapy, bylo to komentováno štiplavými komentáři a smíchem. Jen těžař Jenda se rozčílil. Nevím jak se to stalo, ale vztáhl si nějak celou tu patálii na sebe. Dost neuctivě mě vysvětlil, že von to nepotřebuje, tak proč to říkám? Po chvilce se uklidnil a my s hajným Pepou šli dál po své práci.
Asi za týden přišel Pepa s divnou zprávou.“Fořte, někdo tam tu udatnu snad vysekává, to sou kola kde chybí.“ Protože v lese je možné skoro všechno, i na to jsme pozapomenuli.
Dějství třetí a finále
Jenda, těžař, který se do mne pustil chodil v naší šumařské partě se mnou foukat druhou altku, saxofon. Naší doménou byly svatby a podobné záležitosti. Prostě jsme byli taková pobálová Koláčovka. A protože jsem cítil za osudy této party zodpovědnost, většinou jsem předával spoluhudce do jejich rodných hnízd osobně. Někdy to bylo třeba, když hrozilo až příliš vřelé přijetí na rodném prahu tak nějak více znavenému muzikantovi, jindy jen proto, že to bylo při cestě. U Jendy to byla moje slabost pro nakládané okurky jeho paní. Jednak pivem zmožené hrdlo po nich přímo prahlo a potom jejich kvalita neměla konkurenci od Ledče po Kácov. Chvíli jsme vždycky všichni tři poseděli, dali kafíčko, já si smlsnul na dobrotě. No lahoda sama.
Jenže jednou se mi zdálo přijetí Jendovy manželky nějak chladné, skoro nepřátelské . Na dotaz co se stalo přišla sprška. “Fořte, podivejte se na půdu. Ten muj magor tam něco suší pak si z toho vaří čaj a vždycky ráno se mě ptá. Tak co, už je to znát? Co to s nim má prosím vás dělat? Mimo jiné tvrdí, že jste to říkal vy a tak si tu půdu přídete vyklidit společně!“
Tady jsem zapochyboval o pravdivosti slov mého horského kolegy týkajících se toho vyšťouchání vlčáka z boudy.