Má dieta nedieta Všechno to začalo ve vlaku. Moje málem devadesátiletá maminka skončila v nemocnici a já rychle sedla na první spoj a zamířila směr severní Morava. Dívenka, která seděla proti mně, útlá, že by se mohla převlékat za bičem – jak by řekl tatínek – soustředěně ťukala do notebooku. Vedle slečny četl noviny elegantní muž středních let, co by se v tu ránu mohl ucházet o flek manekýna. Zdálo se, že by je nevyvedla z míry ani petarda, která by práskla mezi ně.
Za oknem ubíhala krajina a já v hlavě popoháněla neviditelné ručičky na fiktivních hodinách a málem se modlila, ať už jsem v Olomouci, ať už držím maminku za ruku, ať jí svou přítomností dodám sílu překonat tu nemocniční peripetii.
Sama moc dobře vím, jaké to je skončit ve špitále. I mě to čeká. Před lety mně v Motole vytáhli hrobníkovi z lopaty a teď mě každých pět let zvou na testy, aby vyloučili, že se ta nemoc hodlá vrátit.
Jako bych se v těch myšlenkách spojila se sekretářkou z pražské nemocnice.
Do hrobového ticha zazvonil můj mobil.
„Haló,“ zazněl její hlas na celé kupé.
Pobývám často u maminky, a to vždy nastavím telefon na nejvyšší hlasitost, aby v mé nepřítomnosti mohla zaznamenat svým slabým sluchem, kdo mi volal a proč mi volal, a občas se stane, že už to neuvedu do původního stavu.
„Připomínám vám vaši hospitalizaci,“ hlaholil hlas paní sekretářky. „Nástup máte za čtyři týdny. My vás ještě obešleme písemně, ale dnes volám, abych zjistila vaši přesnou váhu. Musíme objednat správnou dávku testovacího izotopu.“ A pak na mě vypálila: „Kolik vážíte?“
Prstíky na klávesnici se zastavily a nad novinami elegantního pána se objevily zvídavé oči.
Pod tíhou těch dvou párů zhmotněných otazníků jsem řekla o pět kilo míň.
„Teď mám jen měsíc na to, abych ta kila shodila,“ začala jsem se proklínat. A co čert nechtěl, hned druhý den se mi do cesty postavila překážka v podobě rozhlasáka Pavla.
„Zvu tě na oběd. Už asi po desáté,“ řekl, když mě potkal u Sloupu Nejsvětější Trojice na Horním náměstí.
„A dnes žádné výmluvy,“ řekl rezolutně. “Dnes mi nesmíš dát košem. Narodila se mi vnučka a to je důvod ke sváteční baště.“
Seděla jsem v restauraci jako na trní. „Právě jsem spěchala za mamkou do nemocnice,“ řekla jsem nejistě.
Pavel neotálel s odpovědí: „Po obědě si schrupne a než se vzbudí, budeš u ní. Návštěvní hodiny jsou stejně až od dvou.“
Potom mi podal jídelní lístek.
„Na co máš chuť, to objednám. První vnučka, to přece uznáš, že bychom se měli rozšoupnout.“
Musela jsem s pravdou ven.
„Říkáš dieta?“ nevěřícně kroutil hlavou a naporučil si hovězí biftek se sázeným vejcem a bohatou oblohou.
Tvářil se blaženě nad tím vrchovatým talířem a napěněnou jedenáctkou, zatím co já chroupala ledový salát a zapíjela ho vodou bez bublinek.
„To jsem tě moc neuctil,“ litoval Pavel, když jsme se rozcházeli.
Zamířila jsem ke stanici tramvaje a málem sama sobě klepala uznale na rameno, jakou mám pevnou vůli. Na tváři se mi rozlívala jako cudný ruměnec spokojenost sama. Ve chvíli, když jsem míjela malý hotýlek v Pavelčákově ulici, oslovil mě statný mladík.
„Vypadáte skvěle. Je na vás vidět, že jste pečlivka.“ A po vteřině se zeptal: „Uklízíte ráda?“
Zaskočil mě tou otázkou. „Uklízím, abych měla uklizeno.“
Zkoumal mě pohledem a zas vypálil otázku:„Máte čas?“
„Chcete mě pozvat na rande?“ zasmála jsem se.
Ale on na to nic, jen mě popadl za loket a smýkal se mnou k hotelu.
Úplně jsem zkoprněla a nebyla schopná slova. Jako poslušná ovce jsem klopýtala vedle něho.
„Tohle mi život dělá pořád,“ zoufala jsem si. „Proč na mně okamžitě každý pozná, že kdekoho tahám z louže a trhám mu trn z paty, hned nabízím pomocnou ruku a na potkání dělám chůvu?“
Mnohokrát jsem si slibovala, že už s tím vážně seknu. Zapomenu na geny, převrátím povahu naruby, zvyklosti vytrhám z kořenů a jednou pro vždy vymažu z hlavy své nemožné vlastnosti. Změním se od základů a basta. Jenže sliby chyby.
Proto mi teď mladík drtí předloktí silným stiskem a vleče mě rovnou cestou k hotelu. Já jen smutně svěsila hlavu a ani mě nenapadlo bránit se. Stejně by to bylo na draka. Měl tělo kulturisty, sílu vzpěrače a výšku hráče baseballu.
„Třeba je to syn ředitele hotelu nebo nakonec ředitel sám, co se dostal do šlamastyky a teď na ulici hledá řešení, jak z toho,“ lapala jsem po dechu. „A samozřejmě kápl na mě.“
Už jsme spolu stáli u dveří, už mě dovlíkl do recepce.
„Asi jim nepřišla uklízečka a já teď místo ní budu uklízet celý hotel,“ děsila jsem se. „Dostanu kbelík s hadrem a k tomu ještě vysavač a nejdřív umyju všechny podlahy, potom okna a dveře, vyleštím kachlíky, vyluxuju koberce a nakonec v kuchyni opláchnu nádobí.“
„Co mi chcete? Kam mě to vlečete?“ konečně jsem se zmohla na slovo.
Jenže mladík mě dál mlčky postrkoval chodbou a pak po několika schodech dolů.
Napadlo mě, že nedorazila možná ani pomocná kuchařka a ten hoch mě teď dovleče do kuchyně někde v suterénu, kde na mne čeká hromada brambor a až je oloupu, nakrájím ještě co nejjemněji pytel cibule.
„Počkejte tu,“ posadil mě do malého salonku a zmizel.
„Tak tady brambory asi neloupou,“ spadl mi kámen ze srdce a hned, jak jsem zjistila, že není zamčeno, napadlo mě vzít roha.
Ale má nekonečná zvědavost zvítězila. Do smrti bych si neodpustila, že jsem dala životu nohu do dveří, a tak mi nebylo dopřáno poznat pointu tohoto napínavého příběhu.
Za chvíli byl mladík zpátky a přivedl ještě čtyři osoby. Rozdal každému tužku a list papíru s natištěným textem a nabádal nás, ať na tom papíře laskavě zakroužkujeme odpovědi na jeho otázky.
„Jak často uklízíte? Jaké čistící prostředky používáte? Jak jste s nimi spokojeni?“ dotazoval se. Byla jsem na omdlení.
„To jste mě musel vyděsit k smrti? Proč jste neřekl, oč se jedná?“ vyčítala jsem mu.
Upřímně se zastyděl: „Kdybych vám prozradil, že je to anketa, jistě byste řekla, že nemáte čas.“
A aby si mě usmířil, dal mi při odchodu velkou bonboniéru. Zatím se na ulici uvelebilo odpoledne.
Hodiny na olomouckém orloji odbily druhou a tramvaj se pomalu sunula k nemocnici.
„Taková lapálie! Takový stres! Takové rozčilení!“ litovala jsem se.
Najednou mě napadlo, že na pocuchané nervy je čokoláda. Prstem jsem provrtala růžek bonboniéry a pinzetou z palce a ukazováčku vylovila čokoládový bonbon.
„Mléčný a s oříškem,“ popadla mě mlsná. „Ten přímo zbožňuju.“
A hned jsem vyšťourala další. Potom mi došlo, že držím dietu.
„Doháje,“ zaklela jsem a bonboniéru schovala do tašky.
Ale za chvíli mě zase popadly chutě a já ji z tašky zase vylovila.
„Ještě jeden bonbónek,“ slevila jsem ze svých předsevzetí, „a ještě jeden…a ještě poslední,“ polykala jsem čokoládu, a v duchu to omlouvala: „Ještě teď se celá třesu.“
Nakonec jsem z bonboniéry urvala víko a vyzobala zbývající bonbóny až do posledního.
Na nejbližší stanici jsem vystoupila z tramvaje. „Když chce člověk zhubnout, musí se především hýbat,“ řekla jsem si a šla do nemocnice pěšky. I cestu domů jsem zvládla po svých. Aby také ne, když jsem dnes držela tu dietu nedietu.
Všechno to začalo ve vlaku. Moje málem devadesátiletá maminka skončila v nemocnici a já rychle sedla na první spoj a zamířila směr severní Morava. Dívenka, která seděla proti mně, útlá, že by se mohla převlékat za bičem – jak by řekl tatínek – soustředěně ťukala do notebooku. Vedle slečny četl noviny elegantní muž středních let, co by se v tu ránu mohl ucházet o flek manekýna. Zdálo se, že by je nevyvedla z míry ani petarda, která by práskla mezi ně.
