Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Ida,
zítra Elena,Herbert.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Červené svátky v rumunském Banátě

 

Je Velký pátek, na hřebenech banátských kopců se domy a seníky gernických statkářů koupou v ranní mlze. Kapky se srážejí na větvích stromů a vycházející slunce proměňuje vodu ve stříbro. Za velikého rámusu "bumbaček" - jakýchsi podivných dřevěných skříněk s klikou - vyráží na okružní cestu vesnicí skupinka asi deseti malých chlapců. Zvony v kostele jsou dnes zavázány na znamení smutku a tak děti s řehtačkami místo nich oznamují začátek nového dne. U křížku s Ježíšem se chlapci zastaví, pokleknou, a ti největší pobízejí své kamarády k recitaci tradičního popěvku, který tady, v rumunských horách nad Dunajem, připomíná vzdálenou českou vlast: "Židi nevěrný, na kopci černým, kopali jámu, Ježíši Pánu, aby ho jali, ukřižuvali, na Velkej pátek do hrobu dali, na Bílou sobotu zas vykopali." V největší české vesnici Gerník se chystají oslavy Velkého pátku, velikonoční svátky vrcholí, hodina ukřižování spasitele se blíží.

           

Jako kdysi dávno

Tak jako doma v dalekých Čechách, i tady v Karpatech, v českých vesnicích rumunského Banátu, jsou velikonoční svátky nejdůležitější událostí křesťanského roku. Krajané, kteří do svých nynějších vesnic v kopcích vystoupali dunajskými soutěskami přesně před 180 lety, si ze svých domovů přinesli nejenom jazyk a způsob života, ale i kulturu, víru a náboženské tradice. V období české migrace do Rumunska měly náboženské svátky v životě vesnice své nezastupitelné místo a díky částečné izolaci krajanů se zde proto dodnes dochovaly i zvyklosti v Čechách již dávno zapomenuté. Češi navíc nikdy nepřijali zvyky svých rumunských nebo srbských pravoslavných sousedů, až na některé hudební a taneční prvky, a tak nedošlo k potlačení českých tradic. Civilizace se svými vymoženostmi dorazila do banátských vesnic teprve zcela nedávno a tak dnes můžeme v Banátu obdivovat zvyky, které známe už jen z vyprávění našich prababiček. Daleko od vlasti krajané dokázali zachovat kulturní dědictví, které se dnes do Čech znovu oklikou vrací. Ostatně podle legendy odpovídali první odvážní emigranti na varování před nebezpečím daleké cesty do Rumunska slovy: "Země Česká bude příští válkou rozdrobena a pohlcena. Potom my, osídlenci z Banátu, se vrátíme, zemi znovu zřídíme a zaplníme ji novým a lepším národem."

Květná neděle - oslavy jara

Je Květná neděle, týden před Velikonocemi, ve vesnici Svatá Helena se chystá svěcení kočiček. Podle křesťanské tradice právě v tento den vjel Ježíš do bran města Jeruzaléma, kde později našel svou smrt. Ve vzduchu chvílemi poletuje mokrý dubnový sníh a chlapi v černých kloboucích, kteří postávají před helenským kostelem, čekají, až jim zvon dá pokyn usednout do kostelních lavic nedaleko teplých kachlových kamen. Ženy zachumlány do tlustých vlněných šálů pospíchají kolem světle modrého plotu k dřevěným dveřím kostela. V ruce si každá nese ratolest vrbových kočiček - prvních poslů blížícího se jara. Z údolí Dunaje autem přijíždí český farář a slavnostní mše může začít. Slunce konečně vyhrává zápas s aprílovými mračny a farář před kostelem za doprovodu zpěvu kropí svěcenou vodou bílé chundelaté ratolesti. Pak se průvod věřících vydává na pouť kolem kostela. Celé procesí zpívá a třikrát ve směru hodinových ručiček obchází kostel, aby tímto magickým způsobem bylo přivítáno jaro.

Zelený čtvrtek - poslední večeř

Otevřenými vraty vchází do dvora muž s beranem přehozeným přes záda a než se vrata zavřou osvětlí dveře do stáje paprsky vycházejícího slunce. Je to Václav Holeček, bývalý učitel v nejvýše položené české vesnici Rovensko, který se svou rodinou žije v kovárně na místě, odkud je nádherný výhled nejenom na celou vesnici, ale i na celý Banát. Zřejmě proto má Holeček o všem, co se ve světě děje, takový přehled.

"My jsme tady už sedmá generace Čechů, první sem přišli v roce 1823 na popud jakéhosi Magyárliho, podnikatele se dřevem, který je sem nalákal na dobře placenou práci v lesích. Patřilo to tady Rakousku a území bylo vylidněné po válkách s Tureckem. Přicházeli malí zchudlí řemeslníci zvyklí na práci, vybudovali si v horách vesnice a už tady zůstali," vypráví Holeček o historii českých vesnic zatímco společně se svým synem Adamem svazuje beranovi nohy. "Ovce pase společně celá vesnice, když máš dvě ovce paseš jeden den. Před Velikonocemi je u nás zvykem zabít beránka. Kdo ho nemá, tak ho koupí od Rumunů," říká Holeček a ostrým nožem jedním rychlým pohybem zbavuje beránka života. Pak jej pověsí za nohy na trám a začíná složité porcování, při kterém ani kočka nebo pes nepřijdou zkrátka. Práce jde rychle od ruky, zítra je sice půst, ale maso bude připraveno na svátky. Dnes je navíc ještě třeba vysázet brambory na náprotivném kopci, který je sice vidět z Holečkovic dvora, ale jede s k němu vozem po hřebenu snad čtyřicet minut. Čas tady už po staletí neodměřují hodiny, ale vykonaná práce a tak je třeba spěchat dokud počasí přeje. V sobotu se totiž podle tradice se zemí už hýbat nesmí, neboť v ní leží ukřižovaný Ježíš. Pokud to ale blátivé cesty dovolí, může se vyvážet třeba hnůj.

Z Rovenska do největší české vesnice Gerník je to pěšky po prastarých polních cestách jenom tři hodiny. Putování nabízí nádherné výhledy z hřebenů do hlubokých údolí plné jarních mlh, které jako stříbrný závoj skrývají švestky a třešně obsypané bílými květy. Na Gerník přicházím odpoledne, kdy celá vesnice již žije přípravami na večerní mši.

Gerničtí mají svého vlastního faráře Josefa Altmana, místního rodáka, který nedávno ukončil studia v Olomouci a vrátil se domů sloužit svým krajanům. Podle křesťanských tradic se právě ve čtvrtek konala poslední večeře Ježíše s učedníky. Proto i mše, které se účastní celá vesnice, je nadmíru slavnostní. Na znamení smutku jsou v celém kostele sochy zavázány šátky a farář během mše umývá nohy dvanácti mladým chlapcům jako výraz pokory přesně tak, jako to kdysi v tento den dělal i Ježíš. Čtvrteční gernická mše je velkolepým a důstojným divadlem, slavností se zpěvy a tajemným posláním, které člověku dodává sil po celý následující rok.

Velký pátek - ukřižování

V Gerníku snad každý kluk ví, jaký je rozdíl mezi řehtačkou, bumbačkou a klapačkou. I když každý z těchto zvláštních nástrojů používá trochu jiný mechanismus, jejich úloha je stejná - vyluzovat co největší rámus, který by slyšela celá vesnice. A jak vypadají děti, kterým je dovoleno dělat po vesnici neuvěřitelný rámus? Přešťastně.

Gerničtí kluci používají výhradně "bumbačku", dřevěnou skříňku s klikou, která slouží jako ozvučnice a ve které je schován rámusící mechanismus z tvrdého dřeva. "Řehtačky", které jsou založeny na otáčení ozubeného kola a přeskakování bukového péra, se používají na Rovensku a to v různých velikostech od malých ručních po ty, které je třeba před sebou tlačit. "Klapačky" pak vypadají jako destička s držátkem a kladívkem na pantu a jejich zvuk je i po ránu relativně snesitelný.

Řehtá se od sedmi hodin od rána a aby bylo řehtání účinné, rozdělí si mládež vesnici na několik částí a chodí vytrvale sem a tam každou hodinu. U každého křížku ve vesnici chlapci pokleknou a recitují velikonoční nápěv o Jidáši. Probudit celý Gerník je na Velký pátek totiž nadmíru důležité. Před zahájením křížové cesty, nejkrásnější velikonoční podívané, je totiž zvykem vyjít do zahrady a pomodlit se ke stromům, které člověku po celý rok dávají své ovoce. A kdyby to člověk nestihl, je možné, že by byl bez ovoce. Třeba bez švestek - a to by bylo nadmíru mrzuté. Vždyť vynikající domácí slivovice je zde účinným lékem na všechny nemoci.

Hned po deváté hodině vyráží slavnostně oblečené procesí do strmého kopce proti kostelu. Ženy, dívky, chlapci, muži a babičky, všichni oblečeni tak, jak náleží jejich postavení, jsou rozděleni do společných skupinek a drží se pohromadě po celou dobu slavnosti, která je připomínkou Ježíšova utrpení na kříži. Farář Altman se svými ministranty kráčí od zastavení k zastavení a celý průvod pomalu stoupá po louce vzhůru nad vesnici. U každého zastavení přednese farář krátkou úvahu nad lidským údělem a nástrahami, které nám ukládá Bůh, a po modlitbě věřící pokračují k dalšímu zastavení. Symbolicky tak poutníci procházejí po stejné duchovní cestě jakou šel Ježíš a mají možnost na kříži zanechat své žádosti a tužby, které je oddalují od cesty k Bohu. Společná modlitba u tří křížů na vrcholu křížové cesty završuje celý téměř mystický sváteční obřad. Odpoledne pak slavnost pokračuje mší, pašijemi a líbáním kříže. Vzpomínka na tuto společnou meditaci uprostřed probouzející se jarní přírody je pro všechny účastníky zdrojem pevné víry až do dalších Velikonoc.

Bílá sobota - den ticha

Příští den už sedím na kopci nad vesnicí Svatá Helena, která je od Gerníku vzdálená asi tři hodiny pěší chůze. Kolem mne po kamenité cestě dlážděné jen náhodně poskládanými vápencovými valouny projíždí vůz plně naložený dřevem. Jeho kola poskakují po kamenech, dřevěná kostra vozu vzdychá a praská jako něčí kosti. Po chvíli se vůz vzdaluje a nastává opět ticho, které jen sem tam přeruší zvuk zvonku pasoucího se dobytka. Na Bílou sobotu jakoby čas běžel pomaleji. Tady v Banátu se navíc neřídí vteřinami, ale rytmem zvonků ovcí a krav potulujících se po pastvinách. V tento den byl Ježíš zabalen do bílého plátna a uložen do hrobu, všechny naděje a očekávání učedníků zahynuly spolu s ním. Zůstal jen smutek ze ztráty nejvyšší a napjaté očekávání. Nikdo netušil, co se bude dít dál.

V helenském kostele se opět vše připravuje na mši. Tentokrát bude svěcena teprve po západu slunce, protože podle Židů začíná den právě tímto okamžikem. V oknech domů svítí svíčky symbolizující přítomnost Hospodina, utrpení Ježíše a poslední soud. Od kostela se vydává procesí helenských věřících, kteří za zpěvu obcházejí celou vesnici. Jak prochází kolem domů, svíčky v oknech jsou postupně zhášeny, takže za chvíli se vesnice ponoří zcela do tmy. Začal nový den, den plný tmy a beznaděje.

Boží hod - den koledníků

Je neděle a po ránu se krajinou nese úžasná dobrá zvěst. Ježíš vstal z mrtvých a naděje na lepší život byla vzkříšena. Po banátských vesnicích chodí skupinky koledníků s řehtačkami, zpívají velikonoční koledy a dostávají od hospodářů vajíčka nebo peníze. Bývá zvykem si nasbíranou koledu po obědě společně a spravedlivě rozdělit. Pomlázky se už ve vesnicích nepletou, i když je všichni znají, takže se zdá, že tento zvyk zanikl teprve nedávno. Na velikonoční pondělí pak bývá slavnostní mše a někde bývá zvykem chodit po koledě, ale jenom "na táčky" k příbuzným. Večer pak ve větších vesnicích začíná velikonoční tancovačka, která bujarým veselím ukončuje půst a střídmost velikonočních svátků plných rozjímání.

Svátky naděje

Je po Velikonocích a na kopcích nad Helenou zavládl čilý ruch. Všude se oře a seje, jediný kousek úrodné půdy nezůstane neobdělán. Vždyť půda je tady dnes stejně jako před 180 lety tou hlavní dárkyní obživy. Pozoruji oráče, pozoruji ohleduplný pluh, který se dokáže vyhnout stromům a bílým balvanům z vápence, převalujícím se mezi brázdami jako velryby. Pluh, který neznásilňuje krajinu, ale miluje ji a ona mu za to vydává svou krásu. Jemu i tomu hospodáři, který jej vede. Dívám se za oběma, jak putují krajinou jež se podobá japonským zahrádkám a vdechuji silnou vůni bílých květů banátských švestek.

Když člověk žije z darů přírody, pak je rytmus jeho života úplně stejný jako rytmus přírody. Vše plyne podle jednoho řádu, který byl stanoven na počátku a až k tomuto počátku sahají kořeny vesničanů a jejich zvyků. Prastaré pohanské obřady spojené především s rytmy přírody žijí ve vesnicích dál pod vrstvou křesťanských tradic, které jim pouze dodaly nové významy. Protože život banátských sedláků je nerozlučně spjat s přírodními cykly, jsou zde oslavy Velikonoc více než kde jinde prostoupeny dvojími symboly zrození. Ze zimního spánku se probouzí na kost zmrzlá půda a rodí se nový život ve stájích i na poli. A stejně jako samotná příroda, která se sama obnovuje v neustálém cyklu umírání a rození, tak i Ježíš se v tento čas symbolicky obětuje za spásu nás všech a jeho smrt a utrpení je současně i zrozením nové naděje. "Tento, tento smutnej čas, obrátil se vesele, zato my se radujeme, že Pan Kristus z mrtvých vstane," recitují dodnes na Velikonoce banátské děti. Obraťme se tedy i my vesele, když se vracíme z Rumunska domů do 21. století plného neodolatelných nabídek. Nic totiž není definitivní a touha po neobyčejných věcech nás může lehce připravit o radost z věcí obyčejných. Alespoň tak to lze zažít ve velikonočním Banátě.

 

Banátské velikonoční popěvky

 

Poledne zvoníme, Jidáše honíme.

"Jidáši chraň se, cos to učinil,

že jsi svého Mistra Židům prozradil?

Za to budeš v pekle hořeti,

Luciferem ďáblem tam býti."

 

 

Zelený čtvrtek, Velkej pátek, Bílá sobota

ptal se Pilát Ježíše Krista,

je-li mu zima nebo ne.

"Mně zima není ani nebude,

pokaď království Boží nemine."

 

 

Židi nevěrný,

na kopci černým,

kopali jámu Ježíši Pánu,

aby ho jali, ukřižuvali,

na Velkej pátek do hrobu dali,

na Bílou sobotu zas vykopali,

tento smutnej čas obrátil se vesele,

zato my se radujeme,

že Pan Kristus z mrtvých vstane.

 

 

Na Veliký pátek sluníčko vychází

za horu tíže, za svého Pána Ježíše,

že přetěžký kříž nese,

až se pod ním zem třese.

Pilát se na něj oboří:

"Ó pane, co se tak třeseš,

máš-li zimnici nebo třeslici nebo žloutenici?"

"Já nemám zimnici ani třeslici, ani žloutenici,

ale že přetěžký kříž musím nésti."

 

Ivo Dokoupil

www.banat.cz



Komentáře
Poslední komentář: 28.03.2005  10:05
 Datum
Jméno
Téma
 28.03.  10:05 Daniela velikonoce
 27.03.  07:47 Gabka velikonoce