Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Lenka,
zítra Petr.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pohled z okna
 
Stále více se poznáváme, zvykáme si na sebe a stáváme se přáteli. Je tak na místě, kdo chce (není podmínkou), přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy, pocity, zážitky atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.

Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz  a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...

Tentokrát je to vzpomínka na jeden zamčený kostel…
Nadpřirozená záhada po smrti Jeřábka 
 
Petr Rychtařík byl vychován, v souladu s oficiálním politickým programem rozvíjející se socialistické společnosti, jako ateista. Ostatně v městečku s dvěma a půl tisícem obyvatel, kde sice měli na Kostelním náměstíčku původně gotický, po třicetileté válce barokně přestavěný kostel sv. Václava s renesanční zvonicí vedle stojící, již od druhé světové války chátrající, nebyl v době, kdy navštěvoval základní devítiletou školu, farář.

Děkana P. Jeřábka, jenž tu sloužil v padesátých letech, postihla mrtvice, ochrnul na půl těla, takže své poslání musel ukončit. Vzala si ho k sobě jeho sestra, žijící v malém domku přímo naproti – z křesla v němž sedával u okna, viděl na krásný žlábkovaný gotický portál svého chrámu Páně.

Církevní tajemník okresu využil situace – s posvěcením městského výboru strany vyhlásil objekt fary za staticky narušený, a tudíž nevhodný k obývání, takže nebylo možné na faru dosadit nového duchovního správce.

Kostel byl zamčený stejně jako zvonice. Jenže parta kluků z domů kolem Kostelního náměstí a v sousedních ulicích už před lety přišla na to, že dřevěná okenice spodního okna zvonice není zevnitř zajištěná obrtlíkem, a když se pod ni mírně zapáčí, je možné ji otevřít. Kupodivu jim to celá léta procházelo. Ono přístupné okno totiž bylo na straně odvrácené od náměstíčka a navíc z obou stran chráněné před zraky nepovolaných korunami lip rostoucích u kostela. Bylo to jejich tajemství, cítili se jako spiklenci dobývající zakázané území. A také v horním patře zvonice tajně kouřili startky bez filru, což byl další důvod k tomu, aby se o jejich návštěvách nikdo, a rodiče už vůbec ne, nedozvěděl. Okenici za sebou vždy pečlivě zavřeli. Měli na to systém – do otvoru po suku ve spodním horizontálním prkně okenice zastrčili železný háček, schovávaný pod uvolněnou cihlou, jímž okenici přitáhli a zaklapli. Jeho druhou stranou nadzvedávali okenici při otevírání.

Pan děkan Jeřábek, bylo-li pěkné počasí, sedával na lavičce před domkem. Četl si, díval se na kostel, z jehož dříve bíle omítnutých stěn opadávala omítka, a pozoroval kolem chodící lidi. Jednou zavolal na Petra Rychtaříka a Jirku Čadila, kteří honili na hrbolatém náměstí mičudu, a poprosil je, jestli by mu skočili do trafiky pro noviny. Kluci šli, stejně neměli co dělat, protože se parta nesešla. Když se vrátili, pan děkan povídá: „Kluci zatrachtilí, když lezete do té věže, dávejte si pozor, ať nespadnete. To nejhořejší schodiště bylo vyviklané už před válkou, a jak to tam vypadá dneska, ani nechci vědět.“

„Vy o tom víte, že tam lezem?“ vyklulil oči Petr.

„Baže vím. Vidívám vás mezi žaluziemi horního okna. Myslíte si, že vás nikdo nemůže vidět, ale přesně z mojí lavičky je ten správný úhel, abych viděl, jak se koukáte dolů na lidi a smějete se, že jsou mrňaví. Hned bych tam s vámi šel, kdybych mohl. Rád jsem odtamtud pozoval život v městečku a rozhlížel se po kraji.“

„To je právě to, proč tam lezem. Vodtamtaď sou vidět i Krkonoše, když je pěkně, a Ještěd a tady na tu stranu Bezděz a taky Říp,“ máchal rukama Jirka. A pan děkan jim vyprávěl, jak za mlada sloužil mše při národní pouti na horu Říp a ve Vrchlabí v Krkonoších byl tři roky kaplanem.

Od té doby kluci, vlastně celá parta, chodili za panem děkanem a dychtivě naslouchali jeho vyprávění o historii kostela a městečka, ale také o životě svatých, jak byl který umučen a jaké uměl dělat zázraky a kteří slavní malíři a sochaři je ve svých dílech zpodobňovali a o Ježíši, jak měnil víno ve vodu a jak byl zrazen svým učedníkem Jidášem a jak byl ukřižován a pak vstal z mrtvých. A taky o tom, jaké to tady bylo dřív, před druhou světovou válkou, kdy ještě chodili lidi do kostela a konaly se tu slavné poutě, plné náměstíčko lidí bývalo a zvony vyzváněly.

„Měl jsem kostelníka Kotrouše. Jak ten uměl zvonit…“ zasnil se pan děkan. „Škoda, že už zemřel. Vždycky jsem si přál, až si mě Pán povolá, aby mi zazvonil na poslední cestu.“

Roky utíkaly, kluci se rozprchli na střední školy a učiliště a pan děkan sešel věkem. Už nesedával na lavičce před domkem, seděl stále jen doma s modlitební knížkou a  občas bylo vidět za oknem jeho smutné oči, dívající se na gotický portál chátrajícího kostela.
Koncem listopadu přijel Petr na víkend z internátu. „Umřel pan děkan Jeřábek,“ oznámila mu jen tak mezi řečí matka. „Zítra má pohřeb. V deset hodin.“

Do Petra jako když střelí. Aniž počkal na buchty, které matka právě tahala z trouby – celý týden se vždycky těšil, jak si ještě horkou makovou buchtu vychutná, vyběhl z domu, jen viděla oknem, jak mizí v uličce ke kostelu.

V sobotu se v deset hodin rozezněl nad městečkem majestátný zvuk zvonu. Až se z toho faráři ze sousední farnosti, kterého pozvala paní Skořepová, aby nad hrobem odsloužil poslední rozloučení s jejím bratrem, zadrhla řeč.

V jedenáct hodin běhali okolo kostela a zvonice příslušníci kriminálky. Mačkali kliku na dveřích, zkoušeli zatlačit na okenici spodního okna, ani tu se jim nepodařilo otevřít, vytáhli od víkendového oběda soudruha církevního tajemníka, jemuž se ovšem velikým klíčem nepodařilo odemknout úplně zrezivělý zámek. Otázku, jak mohl někdo zvonit ve zvonici, do které není možné se dostat, nerozřešili.
 
Jan Řehounek
* * *
Ilustrace © Anna Tomanová

Zobrazit všechny články autora


Komentáře
Poslední komentář: 30.08.2018  09:08
 Datum
Jméno
Téma
 30.08.  09:08 ferbl
 27.08.  16:28 olga janíčková
 27.08.  06:33 zdenekJ