POVÍDAČKY (4) Kdysi jsem, ze smutku, psala po večerech, co mě během dne potkalo. Pro potěšení svých přátel jsem těch asi padesát povídaček nechala vlastním nákladem vydat. Až mě Marie Zieglerová (Mara) pobídla; dovolte mi, kdo rád nahlížíte do SeniorTipu, nabídnout je i vám všem. Tož dobré počtení!
HLTAVEC
Ve vagonu Metra seděl pán s vychrtlým obličejem a hltal chleba z igelitového pytlíku. RAF RAF RAF. Třikrát si rychle urafnul s vyvalenýma očima a těžce zpracovával to množství v ústech. Na tvářích se mu dělaly obrovské boule, byl by se potřeboval napít. Polykal s takovým úsilím, že se mu hlava vysunovala dopředu opakovaně za sebou, jako když se kdysi cpaly husám šišky do krku.
Já taky hltám, možná kultivovaněji, ale hltám. Probudím se z odpoledního spánku, vezmu z lednice jeden linecký banánek s marmeládou namáčený v čokoládě a blaženě ho sním.
Druhej si nevezmu! Ale vezmu! Zbaštím ho jako ten první, s pocitem provinění, ale taky s požitkem. Jsem jako báby vysedávající v cukrárnách, ačkoliv tam ty svoje kila sotva donesou. Abych se nevrhla na další kousek, uloupnu si jen ždibec čokolády a vařím mezitím kávu.
A druhej kousek čokolády!
Budu se muset svěřit svému psychiatrovi.
PŘIŠEL NA KAFÍČKO
Paní Věra je boubelatá šedesátnice. Ráda si s každým popovídá a pokud jde o muže, laškovně se při konverzaci hihňá. Vdova s pejskem kokršpanělem. Kdo by jí měl veselost za zlé? Jednou ve vlaku na trati Posázavského Pacifiku se prohihňala až k tomu, že pana průvodčího pozvala na kafíčko do svého domečku. Pan průvodčí nezklamal. Navoněn a svátečně ustrojen přišel.
Pozván mezi záhony růží do parádního pokoje, neotálel a paní Věru tam povalil na sofa. Radostně pištěla. Ale pozor, ještě je tu kokršpaněl, oddaný ochránce své paní. Zakousl se průvodčímu do zadku a roztrhl mu kalhoty. Jak rozčilený muž, potupen, uháněl zpět k zahradní brance, paní Věra z domečku za ním volala: „Nevypil jste si kafíčko!“
NAKONEC VŠE DOBŘE DOPADNE
Uvařila jsem si kafíčko, že si pohovím. Ale ještě vyndat rýži z rendlíku, to hned konám. Jenže: horký pytlík sklouzne z naběračky rovnou do mezírky mezi kamny a zdí. Po dopadu na zem praskne, rýže se vyhrne ven, a pokud může, vleze i pod kamna.
Kleknu a hrnu hromadu naběračkou, posléze i mokrým hadrem k sobě, ovšem rýže zalézá pod kamna stále ochotněji. Vysunu kamna z řady kuchyňské linky a vidím i něco víc než rýži. Vidím poněkud špinavé boky kamen a sousedních skříněk a za skříňkami nějaké předměty.
Přinesu si starou hůl po dědečkovi, další hadr, čisticí prostředek. Holí zpoza skříněk vydoluji: ručičku od dioptrických brýlí, nožičku od mlýnku na maso, několik uzávěrů od různých tekutin a dvě dřevěné vařečky, plno mumifikovaných drobků a jednoho živého pavoučka.
Seberu chladnoucí rýži do psí misky, důkladně umyji cákance ze všech odhalených ploch a nakonec zasunu kamna zpět do řady. Spokojeně hledím na své dílo: stejně jsem toto chtěla někdy udělat. U studeného kafíčka medituji: NAKONEC VŠE DOBŘE DOPADNE!