POVÍDAČKY (3) Kdysi jsem, ze smutku, psala po večerech, co mě během dne potkalo. Pro potěšení svých přátel jsem těch asi padesát povídaček nechala vlastním nákladem vydat. Až mě teď Marie Zieglerová (Mara) pobídla; dovolte mi, kdo rád nahlížíte do SeniorTipu, nabídnout je i vám všem. Tož dobré počtení!
SLUŠNOST PŘEDEVŠÍM
Sousedka Alenka vydala se po ránu ze svého pražského bytu do přívozské chaloupky, protože léto volalo. Šťastna došla k brance zahrádky, pozdravila se s růžemi u cestičky a odemkla chaloupku.Vešla. Zavětřila. Cigaretový kouř!? Rozhlédla se mírně zmatena. A tu velmi zmatena vidí na svém loži chlapa. Cizího spícího chlapa.
Nerozumná Alenka jde a třese s ním volajíc: „Kdo jste, co tu chcete, jak jste se sem dostal?
Muž nevypadá na pobudu. Otevře oči a řekne DOBRÝ DEN!
Na stolku vedle postele vypitá láhev rumu (Alenčina), několik prázdných lahví od piva (Alenčiných), zálesácký nůž (Alenčin) a trosky cigaret.
Muž vstane, dopotácí se ke stolu, klesne na židli a konverzuje: „Já jsem vám nic nevzal, promiňte mi to, nechci vám ublížit.“ Duchapřítomná Alenka zavolá nedalekého synovce, synovec zavolá policii, policie pohotově přijede, muž na ni odevzdaně čeká.
Přijedou čtyři policisté, zjistí, že muž dovnitř vniknul oknem, které rozbil. Muž se stále obrací na Alenku a slibuje: „Promiňte mi to, já vám to okno přijdu opravit!“
Na to Alenka málem klesá k zemi, policie nasazuje muži pouta, sepisuje vzniklou škodu a domlouvá nešťastníkovi: „Copak nevidíte jak je pani špatně? Co kdyby ji postihnul infarkt?“
Jsou vyslechnuti sousedi, kteří ovšem nic neviděli ani neslyšeli. Synovec omejvá Alenku, policie s delikventem odjíždí.
Alenka chodí po zahradě a lomí rukama. Synovec sbírá střepy skla. Policie telefonuje: „Nebojte se, ten už za váma nepřijde, ten půjde do basy!“
ACH JO !
PANÍ PADÁ SE SCHODŮ
Jedu po schodech vzhůru ve stanici metra Anděl. Jsou to dlouhé schody.
Nejspodněji jedu já, výš nade mnou mládenec s batohem, nejvýš starší dvojice.
Tu se ozve rachot a já vidím, jak se ta starší paní kutálí dolů. Dělá kotrmelce pozadu a v jednom momentu má obličej s brýlemi dole směrem ke mně zarámovaný oběma nohama s pozadím nahoře. Zachytil ji mládenec s batohem.
Starší pán nevzrušen vznášel se dál vzhůru, aniž se ohlédl.
JÁ PADÁM SE SCHODŮ
Jedu zase jednou po schodech vzhůru ve stanici metra Anděl. Jsou to dlouhé schody. Já s dvěma taškami, schody nade mnou i pode mnou plné lidí.
Padám. Divná síla tlačí mé tělo dozadu, zatímco schody jedou vzhůru. Bojuji, marně se chci čehokoli zachytit. Pokládám se nezadržitelně na záda. Padám do náruče dvou mladých lidí, ale ta divná síla mi nedovoluje vstát ani s jejich pomocí.
Trapně se zmítám. Konečně na nohou, klobouk nakřivo.
Nahoře koktám svoje díky. Jak je snadné upadnout na dlouhých jedoucích schodech ve stanici metra Anděl !