Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Žižkov, Žvahov, pivečko Poslední pokračování článků Václava Židka mě s potěšením opět přivedlo na můj Žvahov.
„Když si můj dědeček babičku bral“ ve zlíchovském kostele sv.Filipa a Jakuba, kopec Žvahov tam již dávno byl, ale jestli tam na něm byla ta vilová čtvrť, kde jsem vyrostla a kde na konci naší ulice byla patrová vila s pěknou restaurací, to nevím. Na Zlíchově bylo hospod snad pět, však není divu, byla tam ta známá sklárna Invald , kam dědeček přišel jako mistr sklářský ze sklárny v Tasicích.
Byly to doby, kdy se rodiče nemuseli bát nechat běhat děti v ulicích, nakonec, všichni sousedé se tam velmi dobře znali.
Později odpoledne mě maminka někdy posílala s bandaskou pro pivo, aby tatínek měl dobré napití až se vrátí z práce. Proč s bandaskou? Protože to bylo bezpečnější, džbánek bych byla mohla upustit a nebyl byl džbánek ani pivo.
Mezi vilou kde jsme bydleli a vilou s restaurací byly jen tři jiné vily.
To bylo ještě než jsem začala chodit do školy, tedy někdy ve čtyřicátém třetím a čtyřicátém čtvrtém roce.
Jak jsme se až později dozvěděli, hosté v restauraci již čekali, až zavřu dveře a vyjdu ven do cesty v zahradě. Proč? Protože první co jsem udělala, zastavila jsem se a pěkně se z bandasky piva napila. To si také dobře pamatuji.
Jednou se stalo ale něco víc. Cestou domů jsem zahlédla u chodníku povadlou pampelišku. Bylo mně jí líto a tak jsem jí pěkně tím pivem zalila. Až potom jsem se lekla, co jsem to udělala.
V té válečné době se někdy stalo, že pivo nebylo. Tak jsem z kapsičky v zástěrce s volánky vytáhla kapesníček, bandasku vytřela a vydala se domů.
Mamince jsem řekla :„ dnes pivíčko neměli“. Maminka se ani moc nedivila, ale chtěla zpět peníze. Tak jsem si začala opět vymýšlet, že prý jeden kamarád, který bydlel ve stejné ulici mně ty peníze vzal a hodil je do louže.
Tak to se mamince už nelíbilo, otevřela bandasku a přivoněla. Také si hned všimla toho mokrého kapesníčku v zástěrce.
Musela jsem s pravdou ven. Moje hodná ale přísná maminka si mě vzala přes koleno a dostala jsem jich nespočítaných.
Jak je dobré, že tehdy se to ještě smělo a já nikdy nemohu na maminku vzpomínat jinak než na tu, která mně dala mnoho lásky, tak jako později i mojí mladší sestře a učila nás, jak správně a poctivě žít.