Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Škubačky
Na Boží narození o bleší poskočení, na Nový rok o slepičí krok, na Tři krále o krok dále a na Hromnice už o hodinu více..
Nemusíme mít na zřeteli pranostiky, odměřované prodlužování dne je samozřejmé se svou pravidelností a neměnností.
Se stejnou pravidelností se ihned po Třech králích začalo škubat peří. Hned po obědě se sešly: tětka Barka, tětka Mařena z Chalupky, Mařena z Jedličí, Verunka z Bařiny a domácí – stařenka a moje maminka.
Průzračnost zasněžené krajiny pronikla i do kuchyně. Jako by patřila k té bílé záplavě peří, které se měnilo v drobounké chmýří pod upracovanýma rukama přítomných žen.
Sypkovina v rohu kuchyně se pomalu nadouvala přibývajícím naškubaným peřím a hromada stončí vyrůstala pod stolem. Kuchyň byla v době škubání peří místem posvátným, vše se muselo konat opatrně, i dýchat se zakazovalo. Ale povídat, to se mohlo! O jejda, to bylo zajímavostí pro dětské uši! A kolik se slyšelo dosud neznámých obratů! Bohužel, když přešla peripetie a blížila se katastrofa, byli jsme vykázáni za dveře. Byť jsme k nim uši přikládali co nejtěsněji, nikdy jsme se nedověděli, jak to dopadlo, protože ženské ztišily hlasy.
Do kuchyně jsme se mohli vrátit až ke svačině, kdy se podávalo kafe, samozřejmě že ze žitovky. Ale povídání ženských už bylo jako hladina klidné řeky.
Takové byly škubačky u nás doma: Jenom z doslechu díky svým o hodně starším sestrám, jsem měla aspoň ponětí o tom, jak vypadaly škubačky v sousedních chalupách – tam, kde měli mladá děvčata. Scházívaly se každý večer, dokladem toho je i několik fotografií. Děvčat bylo mnoho a tak práce šla rychle od ruky. Zakončením byla velkolepá „doškubaná“. Přišli chlapci, někde se našlo kousek místečka, kde se dalo zatočit. Bylo to ve válce a tanečky byly zakázány. Jedna škubačka měla dohru tragickou. Bylo to v době, kdy se v horách hledali partyzáni a vesnice byla plná Němců. A byl zákaz vycházení. Mládí ho nerespektovalo a škubačky se konaly. Jedno z děvčat neuposlechlo výzvy „stát“ a zaplatilo to životem. I u nás pod horami si válka brala daň.