Z POHÁDKY DO NEPOHÁDKY a pak zase zpátky (7) Řeknete si – jsme přece magazín pro seniory! Ale život je rovněž plný krásy a tím radosti. Říkáme – právě proto pohádky a říkanky. Kdopak má v dnešní uspěchané době čas na čtení a vyprávění pohádek svým dětem a vnoučatům a to i přesto, že si pamatujeme, jak dětství bylo nejkrásnějším časem našeho života, které obohacovalo naši fantazii a bylo plné tajů a překvapení, přitom bylo jedno, kde jsme žili a čím jsme byli obklopeni.
Na základě úspěšnosti Babibajek paní Marie Zieglerové jsme se rozhodli představit našim čtenářům novou serii pohádek pro vás a vaše děti i vnoučata a hlavně také pro ty, kteří nezapomněli na kouzlo vyprávění našich prarodičů i rodičů a rádi na něj vzpomínají.
Vtipný název „Z pohádky do pohádky a pak zase zpátky“ dává čtenářům znát, jaký úžasný výběr bude obsahovat a jaký bude tento 22 dílný seriál, to nakonec budete moci posoudit sami – od klasických s princeznou takovou či makovou až k moderním obrazům současného života, dalo by se říct pohádky nepohádky, do kterých spisovatel Eduard Světlík mistrně vložil své životní zkušenosti a nenásilnou formou bude působit nejenom na nás, ale nenásilnou formou také obohatí i ty naše drahé nejmenší.
Redakce Senior Tip
* * *
Smutná Monika
Když byly Monice Křížkové čtyři roky, začala být zamlklá a zasmušilá. Přestaly ji bavit hračky i panenky, netěšila se na výlety do přírody ani na koupání v řece. Rodiče nakoupili spoustu nových hraček, jeli s ní k moři, pak ji vodili po doktorech, ale nic nepomáhalo. Co jí může chybět? říkali si. Vždyť má všechno, nač si vzpomeneme! Bylo to dočista jako v té pohádce o smutné princezně: chřadla a chřadla a nikdo nevěděl, co jí chybí. Nikdo ji neuměl rozesmát ani vyléčit. V pohádce se najdou šikovní mládenci, kteří pomohou, ale kdo pomůže ve skutečném životě?
„Zkuste zajít za starým Zdráhalem,“ poradili jednou panu Křížkovi v hospodě, kam chodil na pivo.
„Do hájenky?“
„Tak. Zdráhal je sice lesník, ale rozumí spoustě věcí: bylinkám, počasí, koňům, hvězdám… Ale nelekněte se, je to tak trochu podivín.“
„Rozumí koňům! K čemu mi to bude?“ říkal si pan Křížek, ale přece jen se za ním vydal. Děda nejdřív nechtěl o ničem slyšet, prý se pánům doktorům neplete do řemesla, ale nešťastný otec tak dlouho naléhal, až mu slíbil, že se u nich při cestě do města zastaví.
Opravdu přišel, na Moniku se však skoro nepodíval, zato prošmejdil všechny pokoje, kroutil hlavou, něco si bručel a pak navrhl, aby Křížkovi vzali na byt jeho kamaráda.
„A co bude s Monikou?“ řekli rodiče jedním dechem. „Vy jí nepomůžete?“
„Já ne,“ zabručel Zdráhal, „ale můj kamarád.“ Dodal pak, že se s ním za pár dní ukáže, a byl pryč.
Objevil se za tři dny, bez přezutí vtrhl dovnitř, ale byl sám.
„Kde máte kamaráda?“ ptal se pan Křížek.
„Tady,“ řekl hajný, otevřel krabici, kterou měl pod paží, a vyndal z ní štěně. „Je to český fousek.“
A než se všichni vzpamatovali, poslal tatínka pro piškoty, maminku pro mléko a Moniku do komory pro nějakou bedýnku. Když byli všichni zase pohromadě, vysvětlil jim, jak se mají o štěně starat, čím je krmit, co mu dovolit, a co ne. A že se přijde za týden podívat, jak se Fouskovi daří. Fouskovi, ne Monice!
Při odchodu si brumlal: „Divná rodina. Kromě dvou pavouků a několika much nemají doma ani jedno zvíře.“
Za týden opravdu přišel, a to do největšího frmolu. Monika skákala po válendě, štěně se drápalo za ní, maminka utírala loužičku a tatínek sháněl psí suchary.
Do půl roku měli u Křížků navíc kotě a křečka. A taky zdravou a veselou dceru.
A jestli to bylo jinak, vytahám Křížkovic Fouska, který mi to vyprávěl, za uši.