Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Svatopluk,
zítra Matěj.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Věřte – nevěřte


Zlatokop


Čas si letí a nedá se s tím nic dělat, snad jen vzpomínat. Důležité je špatné události zapomenout a k pěkným vzpomínkám se vracet. Mohou to být příhody důležité nebo jen malicherné. Třeba jak jsem chytil tu krásnou štiku v Kozském potoce u Stříbrných Hutí.


Vody toho potoka zažily nevšední historii. Je krásný a romantický. Pramení někde v krasových útvarech u Chýnova a směřuje na jih.


Naprosto jistě v něm namáčel plachetky na zvláčnění hliněných předloh pro svá monumentální díla sochař a chýnovský rodák František Bílek. Jeho Mojžíš hlídá Staronovou synagogu v Praze. O pár kilometrů déle obtéká zříceninu Kozího Hrádku. I zde smáčel v jeho vodách plachetky Mistr Jan Hus, aby zchladil své rozpálené kacířské čelo a mohl dokončit veledílo - Postilu. Prožíval zde jedno poslední údobí před upálením v Kostnici.


A voda utíká dál až do Sezimova Ústí. Tam na panství pana Sezimy je rozložen tábor husitských bratříků, kteří zajišťují logistiku pro různá válečná dobrodružství. V mezičase lámou kámen a po vodě jej dopravují na budování pevnosti Tábor.


Historie ale nekončí. Na malebném ostrohu nad ústím potoka do Lužnice stojí pozoruhodná vila, kde žil, pracoval, zemřel a pohřben jest Dr. Eduard Beneš, druhý prezident Československé republiky.


Jižní Čechy jsou postaveny z rybníků a potoků. Každá ves vlastní alespoň jeden rybník a ten sedí pěkně na místě na rozdíl od potoků, které si tečou, kam chtějí. Znám nevelké rašelinové mokřiště pod obcí Lidmaň, ze kterého vytékají dva mini potůčky. Ty se ještě v prenatálním stavu nedohodly a každý putuje na jinou stranu. Jeden na severovýchod, mění jména a končí jako Želivka a s vodní nádrží Švihov se u Zruče vlévá do Sázavy. Druhý protéká kaskádou sedmi lhoteckých rybníků a zaměří na jihozápad a pod jménem Černovický potok se obejme v Soběslavi s Lužnicí.


V revíru Lhotka se pyšnilo šest kouzelných rybníků jeden krásnější než druhý, ale sedmý, Chrastecký, vypadal nevlídně a ponuře. Vodu měl temnou od rašeliny a obklopoval ho vysoký les, který nedovoloval proniknout slunečním paprskům. V tomto tajůplném prostředí se osamělého chodce zmocňovala neurčitá tíseň. Možná, že důvodů bylo více.


Od rybníka vedl lesem úzký průsek s neudržovanou cestou a v průhledu stála na louce - rasovna.


V rasovně bydlel a pracoval ras, nebo též pohodný či antoušek a také drnomistr z německého Wasenmeister. Podle tolika krajových názvů byla jeho práce potřebná a záslužná. Pohodný ekologicky a asepticky, tedy odborně zakopával zvířata uhynulá po úrazu nebo po nemoci. Chytal také a likvidoval toulavé psy, kteří v mnohých případech roznášeli vzteklinu. Protože jiná obrana proti této obávané nemoci nebyla, nahrazoval tak jakousi zdravotní policii. Tato profese existovala ještě na začátku dvacátého století.


Rasovna bylo obyčejné venkovské stavení o dvou místnostech a předsíni. Majitel nerozlišoval, kde vaří, spí a jí. Na severní straně k němu přiléhala kůlna na dřevo a „rasova pracovna“ a za ní kadibudka. Po celé délce stavení dominovalo pod střechou masivní ráhno. Na něm viselo pracovní nářadí, vydělávané kožky, psí řemínky, části obleků a vše, co nemohlo ležet na zemi. Za ním pokračoval oplocený prostor pro zvířecí pohřebiště, řečené „rasova zahrádka“. Pohled to byl vskutku skličující. Jediné pohledné, a co tam vlastně ani nepatřilo, byl ztepilý krásný jasan.


O minulosti zdejšího pohodného Kobzy se mnoho nevědělo. Proč taky. Své si dělal a zaměstnání to bylo tvrdé, opovrhované a nikdo o něj nestál. Měl smlouvu a nějaké peníze od obecní rady. V hospodě se vytahoval, že je „ouřední“ osoba.


Vůbec byl starý Kobza koumák. Kromě toho, že chytal toulavé psy,vyráběl i léčivou mast. Odedávna se věřilo, že psí sádlo léčí bolavé klouby a bolest na prsou. I dnes se dá koupit v lékárně. Někde se dozvěděl, že účinek se zvyšuje přidáním kaštanů, a tak ve vyškvařeném psím sádle namáčel nakrájené kaštany. Sádlo naléval do krabiček od sirek a prodával. Mast působila a šla na odbyt. Pohodný si liboval a hlásal, že vyrábí zlato. A tak mu začali posměšně říkat - Zlatokop.


Dnes se v myslivně na Lhotce nikdo pořádně nevyspal. Telila se tu totiž kráva. Byla to mladá právě dospělá jalovička na prvním teleti. Ještě se nenaučila přivádět potomky na svět. Vlastně to neuměli ani ti, kteří jí měli pomáhat. Telátko si zvolilo špatnou polohu a nemohlo se dostat na svět. Telení trvalo dlouho a přes všechno snažení a námahu dopadlo špatně. Udusilo se. Kravka měla štěstí větší a přežila. Škoda, že nemohl být přítomen Frantík Žáků, dřevorubec, vesnický filozof a všeuměl. Asi by byl výsledek radostnější. Žáka jsem obdivoval. Byl také můj učitel disciplín polních i lesních.


Když bylo všechno uklizeno a nervy uklidněny požádal mne švagr, abych ráno zašel za pohodným Kobzou a vyřídil mu, aby si s károu přijel pro uhynuté telátko. Nebyl jsem z toho nijak zvláště nadšen. Pohodného jsem se sice ani nebál ani neštítil, jako mnozí vesničané, ale tentokráte se mi návštěva rasovny vůbec nezamlouvala. Snad to byla ta smutná noční příhoda, kterou jsem zažil poprvé, nebo prostá únava. Nicméně jsem se nemohl zbavit takového neurčitého a tísnivého pocitu.


Popadl jsem jak obvykle flintu, ale psa Rinu nechal tentokrát doma. Stejně se této oblasti, tak jako druzí psi, obloukem vyhýbá. Cítí tam smrt. Nad ránem sprchlo a sluníčko se už snažilo všechno vylepšit. Od Návezného rybníka bylo slyšet volání chřástala a vítr přinášel hořkou vůni puškvorce. K chalupě pohodného bylo něco přes kilometr. Z hlavní cesty se odbočilo do vysokého lesa, obešel se zamračený rybník Chrastecký a už svítilo sluníčko na kopcovité a rozsáhlé louky.


Rasovna stála za terénní vlnou a tak, jak jsem přicházel, se pomalu vynořovala. Všude panoval klid jak před bouří a široko daleko nebylo vidět človíčka. Dokráčel jsem k chalupě. Otevřené dveře se kývaly v pantech a odkrývaly nepořádek v kuchyni. Zavolal jsem: „Kobza!“ Nic. Pak silněji: „Kobza!“ Zase nic. A tak jsem se otočil a udělal pár kroků ke zvířecímu pohřebišti.

Co jsem uviděl, mi vyrazilo dech a přikovalo k zemi. Pohodný Kobza ležel v pitoreskní a neskutečné poloze natažen na zemi zpola na pravém boku, zpola na břiše. Pravou ruku měl divně pokrčenou pod sebou a levou vztyčenou, jakoby se bránil nebo někoho odháněl. Levou nohu kolmo přišlápl na zem, jakoby se snažil vstát. Pravá ležela v ose těla bez náznaku pohybu a také bez boty. Hlavu jsem neviděl.


Vzpomněl jsem si nechtěně, že podobné pokřivené a zubožené postavy a provokativní scény maloval v údobí svého blouznění El Greco a jsou vystaveny v madridském Pradu. Tohle však nebyl obraz, ale Kobza, který ležel na psím hřbitově a nehýbal se.


Co se mu přihodilo? Je mrtvý nebo jen omráčený, nebo omdlel? Mám mu pomoci nebo raději potichu zmizet? Odhodlal jsem se k provedení úvahy první a pomalu k němu přistoupil.


Vše bylo ale mnohem, mnohem horší. Když jsem tu spoušť uviděl, přepadla mne hrůza a chtělo se mi zvracet. Jeho zdvižená ruka a noha bez boty byly potrhány a samá krev. Jeho hlava, která z této strany byla vidět, spočívala na hromádce hlíny a kamení a byla zřejmě také poraněna. Pak, nevěře svým očím, vidím, že ta pravá ruka je vlastně po rameno vsunuta do právě vykopané úzké štoly. Hlína byla kolem rozházená a použitá polní vojenská lopatka zabodnutá opodál. O kus dále se povalovala roztrhaná bota patřící pravé noze.


Chvíli jsem místo neštěstí zmateně a poděšeně pozoroval a pak se rozhodl běžet pro pomoc. Nejblíže byla hájovna. Hajného Šindelku jsem zastihl při ohýbání dubové větve do formy vycházkové hole (jednu mám dosud) a stručně mu popsal tragédii u rasovny. Poprosil jsem ho, aby tam zašel, vše ohlídal a na nic nesahal. Díval se na mne jako na blázna, zapálil si fajfku a šel. Vyčerpán, na duchu i na těle jsem dorazil za švagrem na myslivnu a o tu hrůzu se s ním podělil. Ten místním telefonem to oznámil v zámku a ti zařídili další.


Do hodiny se objevili dva četníci z černovické četnické stanice a vystřídali na stráži hajného Šindelku. Zřejmě měli příkaz do ničeho se moc neplést. Alespoň se snažili rozluštit stopy zanechané v okolí. Valný úspěch však neměli. Ty nejčitelnější pocházely ode mne a hajného. Ty, které zanechali pachatelé, silně poškodil ranní déšť. Po velmi pečlivém proměřování a srovnávání usoudili na přítomnost nejméně dvou lidí. Kromě těchto stop lidských, byl terén všemi směry pošlapán psy. Stopy byly veliké, některé hluboce vtisknuté, avšak počet zvířat se z toho určit nedal. Jistě jich tu však běhalo více.


Brzy nato přijeli dva vyšetřovatelé až z pražské kriminálky. Zřejmě se pracovníkům v policejním ústředí zdál tento případ dosti kuriózní. Detektivové po úvodním prozkoumání terénu souhlasili s nálezy a závěry četníků. Pak obrátili pozornost k tělu pohodného.


Hlava mu na četných místech silně krvácela. Krev byla také na plochém kameni, na kterém spočívala. Nedalo se zcela určit, zda ho tím kamenem utloukli nebo ho na něj porazili. Krev již byla uschlá a tělo ztuhlé. Dobu přepadení odhadovali detektivové na pozdní odpoledne nebo k večeru minulého dne. Určitě se vše odehrálo ještě za světla, jak potvrdily i následující poznatky. Konečně se rozhodli tělo pohodného obrátit a paži mu z vyhloubené jámy uvolnit. Ruka byla pevně sevřená v pěst. Když mu prsty násilím rozevřeli, objevily se na dlani dvě zlaté desetikoruny. Vyražen na nich byl portrét císaře Františka Josefa I. Tyto oblíbené zlaté mince byly v oběhu v Rakousku-Uhersku koncem devatenáctého a začátkem dvacátého století. Vyšetřovatelé nevěřili svým očím a já jsem pochopil, proč si Kobza nechal říkat Zlatokop.


Pak došla řada na rasovnu. Detektivové i četníci ji obrátili naruby. Kromě velkého nepořádku a zásoby hojivé masti, odkryli pod poškozenou podlahou malý prostor. V rohu byl na řetízku přivázán čerstvě roztržený měšec ze psí kůže. V jeho záhybech uvízla známá zlatá desetikoruna.


Velitel pátračky ji zachmuřeně pozoroval a lakonicky prohlásil „Zprvu jsem si myslel, že to byla nějaká pitomá pomsta, ale nyní to hodnotím jako ošklivou loupežnou vraždu!“


Jak jsem se tak díval na krví silně potřísněnou vousatou a zanedbanou tvář starého Kobzy, pocítil jsem smutek a lítost. Nezasluhoval si takovou smrt. Byl to podivín, kecal a skrblík, nicméně jeho práci by většina lidí odmítla. Nyní tady leží pokojně u cesty na dece, se zavázanou rukou a nohou, připravený na cestu do Prahy na pitevní stůl.


Když parta vyšetřovatelů dokončila průzkum a ohledání místa činu, svolal vrchní inspektor malou poradu. Shrnul vše, co bylo nalezeno a zjištěno. S lítostí konstatoval, že uzavření tohoto neobvyklého případu bude velice obtížné stejně jako vypátrání, zajištění a usvědčení podezřelých.


Pro další pátrání zdůraznil nezastupitelnou úlohu četníků, kteří při znalosti místních poměrů a obyvatel mohou získávat, důležité informace. V Praze pak podniknou všechny kroky dle kriminalistických směrnic. Krátce se rozloučili a odejeli.


Ke konci vysokoškolských prázdnin mi šéf černovických četníků, můj dobrý známý, dal tajně nahlédnout do protokolu zaslaného z pražské kriminálky. Ve stručnosti tam stálo asi toto:
Pachatelé se buď s pohodným již dříve stýkali a znali tedy jeho zvyky a finanční situaci, nebo to byli zloději z povolání, kteří se na základě hospodských tlachů a historek domnívali, že Kobza bude tučná a snadná kořist. Plán jim nevyšel. Pohodný byl nejen houževnatý, ale také opatrný a své poklady důmyslně schoval. Použili na něj tvrdý nátlak, a aby mu nahnali strach, poštvali na něj také psy. On týrání nevydržel a zřejmě místa úkrytu prozradil. V této situaci došlo ke střetu a Kobza přišel o život. Co všechno ukradli, jak a kde, se zjistit nedalo. Pátraní pokračuje.
Uvedený protokol pouze naznačil možné souvislosti děje v tomto otřesném případu. Zůstalo tam však mnoho bílých míst a závěrů v úrovni spekulací.


Názor místního obyvatelstva, na roli psů v tomto dramatu byl opředen hrůzou. Říkalo se, že smečka psů zaútočila na pohodného Kobzu z pomsty za příkoří, která na nich spáchal. Někteří dokonce věřili, že jim pomáhali i psi již dříve zakopaní.


Po dlouhatánské řadě let jsem podnikl kontrolní cestu ve šlépějích svého mládí zanechaných v jižních Čechách. Zastavil jsem se také v kraji černovickém. Potok tam tekl stále, ba i rybníky se leskly ve slunci. Rybník Chrastecký se změnil. K lepšímu. Vysoký les, který mu stínil, byl pokácen a rašelinová voda dala život různým tvorům a rostlinám. Louky stejně voněly - ale z rasovny nezbylo vůbec nic. Ani cihla. Jen tam stál ten jasan. Vlastně takové řemeslo již není zapotřebí. Vyměnily se čtyři generace a dvě okupace, a zapomnělo se. Jen poutníci se diví, proč se tomu místu říká „U Zlatokopa“. Já to vím!


Viktor Mansfeld

* * *
Koláž © Olga Janíčková

Zobrazit všechny články autora

 

Záhadné příběhy - Věřte, nevěřte

Viktor Mansfeld - Kříž v lese
Viktor Mansfeld - Pes za humny
Viktor Mansfeld - Blesk z čistého nebe

Viktor Mansfeld - Padesátimarkovka

Viktor Mansfeld - Podivný rybář

Luděk Ťopka - Procházka s Barykem

Luděk Ťopka - Příběh fenky Bíby



Komentáře
Poslední komentář: 09.12.2013  08:03
 Datum
Jméno
Téma
 09.12.  08:03 Bobo :-)))
 08.12.  17:21 ferbl
 08.12.  12:58 Václav Židek Můj obdiv a díky patří Vám...