Možná nevíte, že…
Z hlediska rychnovského ke zprávě ČTK, vydané 23. 11. 2011, že trojice výtvarných děl zabavených v květnu ve Vídni kvůli kauze Diag Human (nechala díla zabavit prostřednictvím vídeňského okresního soudu v rámci vleklé, téměř dvacetileté, právní bitvy mezi firmou a českým státem kvůli údajně zmařeným lukrativním obchodům s krevní plazmou, kdy zabavená díla měla uspokojit pohledávku ve výši 24 milionů korun) se vrátila do České republiky. Obrazy Emila Filly a Vincence Beneše a bronzová plastika Otty Gutfreunda byly zapůjčeny na výstavu do Vídně a koncem května zabaveny. Obraz Emila Filly Dvě ženy (1913) patří do sbírek Moravské galerie v Brně, obraz Vincence Beneše Tanečnice (1912) a bronzová plastika Otto Gutfreunda Objetí (1914) patří Národní galerii v Praze.
Vztah Vincence Beneše (1883-1979), rodáka z Lišic u Chlumce nad Cidlinou, k Rychnovu nad Kněžnou je přes jeho neznámý obraz Karla Vašátka z roku 1938, uložený v soukromém držení.
Dovolte citovat z mého DVD Kněženskorychnovského průvodce část k Panské ulici: Panská ulice, kdysi Panská, od roku 
1933 a těsně po 2. světové válce pak pplk. Karla Vašátka, za komunismu přejmenovaná na Fučíkovu a po revoluci 1989 opět Panská, své jméno Vašátkova nesla podle ruského legionáře Karla Vašátka (*1882 Litohrady, místní část Rychnova nad Kněžnou, †1919 Čeljabinsk), který v bitvě u Zborova 2. července 1917 vedl skupinu granátníků do boje. Roku 1933 byly jeho pozůstatky spolu s ostatky plk. Josefa ŠVECE (po něm byla v Rychnově pojmenována spojnice Panské a Kolowratské ulice, nyní Hradební) převezeny z Ruska do Prahy, uloženy v Památníku osvobození na Vítkově a začátkem 2. světové války pohřbeny v Solnici. V Litohradech mu byla v roce 1922 odhalena pamětní deska, 1939 byla sejmuta, ukryta v zemi na zahrádce statku a jeho ostatky byly tajně převezeny z Prahy na solnický hřbitov. Přes německý zákaz se uložení ostatků zúčastnilo tisíc lidí. 1946 při druhém odhalení Vašátkovy pamětní desky byl pod ní umístěn lipový věnec z tepané mědi, který zdobil jeho hrob v Čeljabinsku.
Nedá mně to, abych nevzpomněl jeho bratra Václava Vašátka (1891-1966), v bitvě u Zborova také zraněného. Protože od jara 1918 byla nepřítelem čs. legionářů rakouská a německá armáda, ale i jednotky Rudé armády, Václav vedl u města Samara oddíl granátníků a dobyl významný strategický uzel. V červnu byl v bojích s Rudou armádou zasažen do hlavy a oslepl na pravé oko. Poté byl poslán do Vladivostoku připravovat evakuaci do vlasti. Ještě před ní byl účasten operace svého bratra Karla, kterou provedl český lékař. Byla to operace dočasná, po návratu domů měla být do otevřené lebky vsazena zlatá nebo platinová destička. Zatím chránil Vašátkovu hlavu jen silný obvaz, pod nímž otvorem v lebce bylo vidět blánu s pulzujícím mozkem. Takto žil rok a půl s tím, že jakýkoliv úder do hlavy může jeho život ukončit, přesto se stále neúnavně věnoval organizátorské práce v čs. armádním sboru na Sibiři. Aby se mohl účastnit bojů proti bolševikům i osobně, rozhodl se pro riskantní operaci lebky. Přestože zpráva o jeho smrti zastihla daleko na východě v Petropavlovsku jeho bývalou rotu, nesoucí od bitvy u Zborova stále Vašátkovo jméno, legionáři přijeli 500 km na pohřeb do Čejlabinska. Václav se pak z války vrátil v hodnosti kapitána, 1939 byl propuštěn z armády a za odbojovou činnost skončil v koncentračním táboře Gross Rosen.
Od roku 1945 byl velitelem divize v Plzni, ale už v dubnu 1948 penzionován, protože nepřijal únorový převrat. Přestěhoval se do Dolného Kubína, odkud pocházela jeho žena Mária (dcera významného slovenského spisovatele Ladislava Nádašiho-Jégé), kde žil s nepatrnou penzí a tam je i pochován.
Poslední lístek mně napsala 14. srpna 2011 Václavova dcera – ja som už tiež stará a mám mladšiu sestru, obe bývame v Dolnom Kubíne. Danka Vašátková. Velmi pekne ďakujem, pani Danka.
Že pamětní deska Karla Vašátka na rychnovském gymnáziu byla odstraněna a neví se, kde se nachází, je už jiná kapitola. I o tom je další svědectví v onom průvodci.