Povídání o bumbání
Názory na pití se mění s dobou.
Když jsem byl ještě malý, tak mě prý maminka povzbuzovala slovy: bumbej, bumbej. A o 20 let později názor změnila. Varovala mě: ne, abys začal chlastat.
Ale vážně. Jako malí kluci jsme nenosili do školy lahve s čajem, ani s limonádami. Na chodbách ve škole byla tryskací pítka, a když měl někdo žízeň, vložil obličej do kroužku, stiskl knoflík a vodotrysk mu stříkal rovnou do úst. Všichni jsme měli dokonalý přehled, v kterém domě v naší čtvrti mají na chodbách vodovody. Domy byly otevřené, a tak stačilo zajít dovnitř, nastavit pusu a otočit kohoutkem. Klidně jsme lítali po ulicích, kde auta byla řídkým jevem, hráli hlavičky či fotbal, a když měl někdo žízeň, zaběhl do příslušného domu a napil se.
Podobně tomu bylo i na našich klukovských výpravách. Bydlel jsem v Praze na Letné, a tak naším oblíbeným rajonem byla Stromovka. Naše výpravy však směřovaly i na téměř opuštěný Trojský ostrov či na Malou říčku. Oblíbeným místem napití byla Šlechtova restaurace, a to jak v době, kdy byla ještě v plném provozu, tak i později, kdy byla uzavřena. Tam na dvorku byla studna s nádherně studenou a dobrou vodou, a nestalo se, že by výčepní ušmudlaným klukům nepůjčil sklenici, aby si měli vodu do čeho napumpovat. Později tam leželo několik plechových hrníčků, jichž pocestní využívali a zas je odložili.
Voda z vodovodu byla dobrá, tehdy se do Prahy přiváděla pouze z Káraného. Přesto mi v neděli taťka před obědem dal džbánek a poslal mě do vnitrobloku ke studni, abych přinesl vodu studniční. Nezapomněl nikdy připomenout, že ji mám nejdřív odpumpovat, džbánek vypláchnout, aby se ochladil a pak teprve naplnit. Než jsem vodu přinesl nahoru do 4. patra džbánek se orosil a přispěl ke svátečnímu obědu.
Tatínek nepil ovšem jenom vodu, jako každý chlap měl rád pivo. Za války bylo ovšem piva málo a bylo téměř bez alkoholu. Aby hospodští v okolí vystačili s přídělem a nekonkurovali si, každý z nich čepoval přes ulici večer jen půl hodiny. Tatínek měl přesný přehled, a tak mě vyslal třeba v 6 hodin do hospody jedné a o půl osmé do hospody druhé. Pokaždé jsem musel vystát před výčepem frontu, v níž dospělci živě probírali, jak Němci zkracují frontu.
Také výčepní postupovali jinak, než dnes. Věděli, kam až sahá hladina piva, a čepovali rovnou do džbánku. Pokud to nevěděli, nalili z půllitru vodu, okoukli kam sahá hladina, vodu vylili a čepovali pivo. Aby přelévali pivo do džbánku z půllitrů, jak to dělají dnes, to neexistovalo.
Důležitým dětským osvěžovadlem býval šumák. Levný pytlíček s šumákem byl přístupný každému, a když se otevřel, a vysypal na dlaň, lízlo si každé z přítomných dětí. Dnešním hygienikům z toho musí jít mráz po zádech, ale nepamatuji, že by to vyvolávalo nějaké epidemie.
Při různých shromážděních, jako byly poutě či fotbalová utkání, se prodávala zmrzlá obarvená nasládlá voda, eskymo. Cuc na špejli, volali prodavači, ledo, ledo, fredo. Pamatuji si to dodnes a svou roli to plnilo dokonale. Už proto stálo za to jít na fotbal.
Časy se mění. Vidíme to dnes v tramvaji, kdy mládež vozí PET lahvičky s cocacolou v ranečku, vidíme turisty, kteří křižují město s tornami, na nichž jsou pro PET lahve s limonádou speciální vnější úchyty. Stánků s nápoji je bezpočet a hospod neustále přibývá. Žízní opravdu nikdo trpět nemusí.
Ani děti. I když by už domy s vodovodem na chodbě asi těžko nalezly...
Ivo Krieshofer
