,,Babí, prosím tě vyvětrej si! Máš tu nějaký těžký vzduch“, říká dcera sotva otevře dveře.
Stavuje se u mě každé ráno cestou do práce.
No jo, jdeš z venku, je tam čerstvo, to se ti jen zdá, říkám, ale větrám.
Marně, kolem poledne, i přes otevřené okno, taky něco cítím. Už jsem vynesla odpadky, prohledala brambory, nahnilý pěkně páchne.
NIC.
Vytřu ještě podlahu, třeba jsem něco vylila. Chvilku voní saponát.
,,Fúúúúúúúúúúj, tady něco smrdí, vcházející vnučka si servítky nebere. Nemáš tu zase zdechlou myš?“
Chodíme a hledáme. Nejvíc to cítím v kuchyni, hekám při odstavování sporáku a ledničky. NIC!
Ba ne, jde to z ložnice! Svítíme pod postele i pod skříně baterkou.
NIC.
Je to na chodbě, dí opět dcera, už zpátky z pracovního procesu.
Radíme se, kde hledat.
,,Podívám se ještě do té skříňky nahoře, jsou tam sice jen čaje, ale už nevím“.
Skřínka je vysoko, jdu si vytáhnout zpod stolu štokrlátko.
„Mám to, huráááááá“!
Na štokrlátku, jehož sedací plocha byla pod stolem za ubrusem dokonale skryta našim ostřížím zrakům, leží kousek ryby, teda filé.
Připravovala jsem si ho k nedělnímu obědu. Vytáhla jsem z mrazáku větší kus, práskla jsem s ním o hranu stolu, aby se zmrzlé kousky oddělily od sebe a jeden upadnul na štokrlátko. To jsem pak zakopla pod stůl, a bylo…
Vychází to přesně, je úterý…
Host a ryba na třetí den smrdí, praví staré přísloví…
