Kdo za to může?
Jestli nejste pověrčiví, závidím vám. Já také nejsem, aspoň si to pořád opakuji v tichém doufání, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou.
Leč, vyrostla jsem v pevné výchovné obruči mé maminky, která s pověrami tvořila siamský propletenec. Byla jsem doslova našlapána větami typu:
„Nevracej se! Budeš mít smůlu!“, a tak, i když jsem věděla, že jsem nechala doma měsíční tramvajovou jízdenku, nevracela jsem se. Samozřejmě mne lapl v hromadné dopravě revizor.
„Tričko naruby! To budeš mít celý den naruby!“, a taky že byl. Jak jinak! V podvědomí pracovalo varování – dneska sis ráno oblékla triko naruby, to bude smůla…
„Nepřišívej si nic na sobě!“, zoufale úpěla matka, když jsem v nedostatku času rychle kmitla jehlou nad upadnutým knoflíkem na kabátě, který jsem si ani nesundala. „Přišiješ si rozum“! To jsem přesně nevěděla jaká pohroma by mne měla přesně potkat, ale teď sundávám všechno, když upadne poutko, háček, knoflíček, i kdyby mně měl uletět jediný a poslední spoj do Buenos Aires, kde mám vyzvednout světovou výhru kolem jedné miliardy (Dolarů !).
Že jsem zůstávala jako přibitá stát v momentě, kdy se přede mnou mihla nebohá kočička tmavé barvy, bylo samozřejmé. Musela jsem počkat, až mne někdo „předejde“, a pak teprve pokračovat v chůzi. I když to bylo uprostřed rušné ulice, nehnula jsem se z místa, dokud nějaký pošetilec nezkřížil dráhu kočky a dráhu mou. Určitě se mu pak chudákovi zle vedlo! Zato mně jen párkrát málem nepřejelo auto.
Všechna tato drobná povyražení však byl jen hvizd v šumavských hvozdech proti strašáku - „bleděmodré barvě“.
Nevím, kde se tato kletba vzala, ale působila prý výhradně a jen v naší rodině, a jen v naší rodině se výhradně a nesmlouvavě dodržovala zásada, že bleděmodrá barva přináší smůlu.
Protože mám modré oči, dost mně to jako puberťačku štvalo, protože svetřík od kamarádky, ten krásné modrý, mně tak šel k očím…
Nebylo radno se však příčiti pravidlům naší máti.
Nikdy jsem tedy neměla bleděmodré prádlo, ručník, kapesník, mašličku, ani sponečku. A když se náhodou v naší rodině cokoliv nepříjemného přihodilo, vždy se po tu kratším, tu delším zkoumání objevila hříšná věc, a to – že někdo z rodiny MĚL NĚCO S BLEDĚMODROU BARVOU.
Víte, proč jsem se rozvedla?
Protože jsem si prosadila ve svých 22 letech bleděmodrou koupelnu, předpokládaje, že v nové rodině se kletba bleděmodré barvy vytratila. Co jiného než rozvod mne mohlo za trest potkat?
Když mně ujel autobus na důležité setkání, vinou za to byla má tužka, která byla v bleděmodrém plastikovém obalu. A ten obal i s tužkou jsem měla, jak jinak - v tašce.
I v první práci jsem měla čekat jen to nejhorší, ba přímo katastrofu, vraždění neviňátek, apokalypsu! Nafasovala jsem kalkulačku bleděmodré barvy!!!
Co já se naprosila kolegyně, aby mně dala ona svou, černou, oprýskanou, starou, ale černou(!), a já jí za ni dala novou Optimu, ovšem bleděmodrou.
V práci se mně vedlo.
Proč?
Nebyl tam bleděmodrý šéf, ani nábytek, ani stěny. Ani papíry!
Včera jsem byla u maminky. Jako vždy jsem pečlivě vybírala v šatníku, aby nic nepřipomínalo ani vzdáleně světlou modř. Dávno již vybírám pro maminku čokolády ne podle chuti, ale podle barvy obalu, a když je obloha vymetená, a je krásně modrá, světlá – nejraději bych mamince nasadila pytlík na hlavu anebo zezadu připevnila ocelovou destičku na krk, aby se nemohla rozhlídnout po obzoru.
Včera jsem mamince dala nádhernou bonboniéru, kterou jsem dostala od kamarádky z Austrálie. Bombastický obal! Červený, se zlatými a zelenými květy (šílený kýč, ale nebyla tam modrá!). Maminka měla radost. Ale jen do chvíle, kdy bonboniéru rozbalila.
V obrovské krabici sedělo devět bonbonů.
A všechny, úplně všechny, byly v bleděmodrém svítivém obalu!
Od té minuty trnu, co se v naší rodině hrozného přihodí.
A že nějaký malér bude, to vím přesně!
Proč?
Vždyť ty bonbony byly bleděmodré!
Dagmar Jarošová
