Bylo, nebylo... (7)
Jako samostatně hospodařící jednotka, která žije pouze z příjmu od státu v podobě platu, mívám občas stavy nouze. To když uvidím zcela neodolatelný svetřík, botičky, nebo krásné hrníčky do kuchyně, a můj hlídací pes v mozku, který má na starosti účetnictví a hlídá strany „Má dáti“ a „Dal“ je znaven, či vyčerpán. 
V jedné takové situaci, kdy jsem počítala s každou korunou, a do výplaty ještě bylo hezkých pár dnů, jsem potkala na rohu, kudy pravidelně chodím, pána, který prodává časopis za 30 Kč, a jak jsem se nedávno dozvěděla, jsou to většinou bezdomovci, kteří si takhle – docela slušným způsobem a sympatickým – přivydělávají. I ten pán se mně vždy jevil jako velmi uctivý, vždy slušně a čistě oblečený, nevtíravý a milý.
Nikdy jsem si od něho časopis nevzala, ale on se vždy usmál, a popřál hezký den. Tentokrát se ve mně hnulo nějaké sociální cítění, a při pohledu na něj jsem si pomyslela: „ Jsou na tom lidi o hodně hůř, a kdo ví, shodou náhod, nějakých nešťastných okolností a smůly bych tam klidně mohla postávat i já!“, vyhrabala jsem třicet korun, a s úplně krásným pocitem si časopis, který jsem stejně nečetla, koupila. Takový dobrý skutek, říkala jsem si. I když mně nahlodával červíček, že teda zrovna v mé situaci takhle vyhazovat peníze…
Odpoledne jsem se vrátila domů, s myšlenou, že holt nastane doba šetřící, což u mě představuje období, kdy se vyhýbám všem obchodům, a pečlivě dodržuji nákup pouze nezbytných potravin. Ve schránce obálka, a v obálce sdělení, že mně bude vráceno za topení a teplou vodu 3.500 korun. Byla to informace tak nečekaná a radostná, že jsem si ihned vzpomněla na svůj „dobrý skutek“ s přesvědčením, že to je má odměna!
Uběhl nějaký čas, a já opět po koupi nového vysavače (starý se se mnou už tak dlouho hádal a vztekal se a odmítal sloužit, že jsem se s ním přestala stýkat, a šla si koupit nového, lepšího kamaráda.), a při té příležitosti další neplánované koupi červené varné konvice (no ta se mně tak hodí do mé červeno bílé kuchyňky! Nemohla jsem se jí vzdát!), jsem byla opět tzv. na suchu. Druhý den jsem opět potkala muže s časopisy, a já už automaticky sáhla pro třicet korun, bez nějaké postranní myšlenky, jen ve mně zůstalo takové to – dobré skutky se mají dělat!
Věřte nebo ne, další den jsem dostala zprávu, že mně vedoucí zvýšila dost podstatně plat, na což jsem čekala sice již delší dobu, ale přišlo to jako další krásné políbení od osudu!
Uběhl zas nějaký čas. A opětovně, jak je u mě periodicky zvykem, jsem se nějak rozjela při nějaké výhodné nákupní akci, a utratila víc, než jsem měla v plánu.
No nic, mozkem mně proběhla záludná myšlenka – potkám „časopisce“, dám úlitbu bohům, a zase se to nějak vystříbří! Tentokrát jsem toho prodavače vyhlížela pár dní, než jsem na něho narazila. Vrhla jsem se radostně k němu, vnutila mu třicet korun, a v duchu zajásala, že mám zase vystaráno.
Neměla jsem žádné vrácení peněz, žádné zvýšení platu, žádný nález – nic. Pak mně to došlo. Pokud jsem „dávala“ jen z čistého srdce a snaze pomoci, osud mně odměnil. Tady už však šlo o hnusnou vypočítavost, podlé „něco za něco“, a já jsem dodnes přesvědčena, že to nebyla náhoda.
Už nekupuji časopisy za třicet korun, které nečtu. Už si „nekupuji“ a nepředplácím šťastné události, už vím, že i když je každý strůjcem svého štěstí, NĚCO, co neovlivníme naší vůlí, chtěním, či přáním, ovlivňuje a koriguje naše myšlení a činy.
Děkuji za tuto malou ťafku, která mě zase trošku přivedla zpět k pokoře.
Koupit se dá všelico. Ale to „něco“, co se nedá uchopit, ba ani nazvat, se za peníze opravdu koupit nedá.
Dagmar Jarošová
