Než osud zasáhl
Frigo si už od nejmenšího malička, přesněji, když si ujasnil, že je skutečně pes, jasně třídil lidi i zvířata. A také už od nejmenšího malička uměl přesně rozlišit, co si na koho může dovolit. Nejhůř bych asi dopadla já. I když se v průběhu let jeho vztah ke mně rozšířil na celé spektrum citů od synečkovských po pradědečkovské, věděl moc dobře, že nejstrašnějšími tresty, jaké ho ode mne mohou postihnout, je nepatrné zesílení hlasu, (a že u nás mluvíme víceméně polohlasem), a v raném věku, když se vezmou do rukou noviny a stočí se do roličky.
Spousta jeho uličnictví a hříšků mě spíš rozesmávala, než rozezlila. Při té příležitosti jsem si také ověřovala jiné skutečnosti. Tak například. Přišla jsem do redakce a honem honem vyprávěla o tom, jak jsem myla schody na chodbě a nechala otevřené dveře do bytu. Frigo pilně vytahal všechny dostupné boty, pantofle a bačkory, sházel je o poschodí níž a pak s tlamičkou od ucha k uchu sledoval, jak pro ně běhám a vynáším je zpátky do bytu.
„Potrestala jsi ho?“ zeptala se kolegyně, jinak velice háklivá na svou „citlivost“.
„Proboha! Proč?“ vytřeštila jsem oči. „Jak bych mohla bít svého milovaného pejsulku!“
„Pak si nestěžuj,“ pokrčila rameny kolegyně.
„Ale já si přece nestěžuju, já se vytahuju!“ řekla jsem totálně vyvedená z míry. „Jsem prostě pyšná, jak mám super inteligentního pejska, když má takový smysl pro humor!“
Vším jsem byla ráda
Postupem našich společných životů jsem Frigovi byla: jednou ze tří maminek,
(první byla ta pravá, druhou kočka Maruška), sestrou, kámoškou, milenkou, manželkou, dcerou, vnučkou, ba dokonce pravnučkou, neboť mému pejskovi bylo dopřáno dožít se bezmála sedmnácti let. Za zvláštní pozornost stojí funkce manželky. Frigo si osvojil všechny rysy nedůtklivého manžela. Nesnášel, když jsem se dlouze vypravovala ven, nenáviděl nákupy u stánku, dívání se do výkladních skříní (jako by případná koupě šla z jeho kapsy), či když jsem podle jeho mínění příliš dlouho klábosila s některým známým na chodníku. To protestoval zvlášť protivným štěkáním, v mladším věku dokonce taháním za oděv.
Moc dobře ho znali u stánku s novinami, štěkal vždycky jako zběsilý.
„Víte,“ vysvětlila jsem paní prodavačce, „jak nevidí, s kým mluvím, buďto mě má za blázna, že mluvím do prázdna, nebo má vztek, že vás nevidí a něco mu ujde. To samé mi dělá, když telefonuju.“
Hodná paní se naklonila přes okénko:
„Tak se na mě pejsku podívej, panička se ti nezbláznila.“
Pro jednou to Friga sice uklidnilo, ale štěkal dál. Zřejmě proto, že nevěděl, co má paní zrovna na sobě, jak se učesala… kdo ví. Pokud náhodou neštěkal, třeba když ho zaujala nějaká zvlášť přitažlivá psí dáma, paní prodavačka se divila:
„Cože je tak podezřele zticha? Není nemocný?“
Rukavice
Jen jednou, jedinkrát jsem Friga lehce plácla, a že muselo jít o zvlášť velikou darebárnu (co jiného, než zběsilý útěk ulice neulice za nějakou psí kráskou), a to ještě pouhou rukavicí. Krutě to rukavicím odváděl. Mám doma sbírku krásných kožených rukavic, některých takřka nových – nenositelných. Všechny jsou levé. V obchodech při placení si pravou stahuji, vyjdu ven, chci si ji navléknout, ale chňap! Frigo byl pohotovější.
Mimochodem, asi tak v osmi letech ho rukavicová vášeň přešla. Ale těch rukavic za osm let! A kde končívaly? Tak třeba – jednou zjara, když slezl sníh, zahlédla jsem jednu z nich, dobře požvýkanou, pod jedličkou na trávníku před domem. Chovatel – pečlivka by možná řekl – asi neměl dost jiného materiálu na žvýkání, ale kdepak, měl. Svědčily o tom dokonale zdravé a všechny zoubky, jimiž se ještě v šestnácti letech pyšnil. Jestli ty rukavice na tom měly svůj podíl, čert je vem, rukavice budou, pejsek ne. A co je víc?! Nutno dodat, že pletené rukavice ho ani v nejmenším nezajímaly.
A co pán?
Frigův vztah k manželovi byl mnohem jednodušší: větší a silnější parťák. Dokonce lze říci hospodský parťák, už jako štěňátko bral manžel pejska s sebou na pivo a Frigo sladce spal na poličce pod výčepním pultem. A jak se vztah k většímu a silnějšímu parťákovi v běžném životě projevoval? Například: jakmile páníček opustil své místo na pohovce před televizorem, Frigo ho bleskově obsadil. V dětském a mužném psím věku je po manželově návratu neochotně přepouštěl, ale jakmile se stal dědečkem – ani náhodou! Pěkně se rozložil po celé délce a šířce a lidský parťák, jak ten čínský mudrc, který ulehl na zem, když našel na svém lůžku spící kočku, si skromně sedl na zbylý kousíček a myslíte, že pejsek byť jen nožičkou pohnul? No ovšem: ani náhodou!
Jo, kočky, to jsou páni!
Ano, na kočky si Frigo dovoloval daleko méně než na lidi. Přesněji řečeno nedovoloval si na ně vůbec. Spíš platilo opačně: kočky si bezostyšně dovolovaly na psa. Když místo na pohovce či v křesle zaujal dřív Jakšek či před ní Maruška, Frigo věděl, že nemá šanci a raději ani štěstí nepokoušel. A tak frajeřil po bytě: já přece to měkké vůbec nemusím mít! To je dobré akorát tak pro kočky! A co, nakonec, zbývá mi celý byt. Ale než zvolil tuhle mazanou a alibistickou politiku, chodil žalovat. Posadil se přede mne a naléhavě mi sugeroval: Tak co, uděláš s tím něco? Copak nevidíš tu donebevolající nespravedlnost?! Neuděláš, jasně, taky se bojíš kocoura! No, alespoň vím, na čem jsem. To mám za své zásluhy.
Žalování bylo vůbec kapitolou samou pro sebe. Žalovalo se vzájemně. Tak třeba kauza mističky. Měli je vedle sebe, menší kočičí, velká psí. V malé čisté maso, ve velké maso smíchané s rýží, těstovinami, vločkami. A teď… kdo bude dřív u mističek! Zpravidla mazanější kocour. Zatímco Frigo se zájmem sledoval přípravu jídla, kocour se zdánlivě nezúčastněně zabýval třeba čistěním kožíšku. Ve strategickém okamžiku mocným skokem zaujal tu pravou pozici a psisko… s odpuštěním – tůdle nudle! Viděla jsi to? Tak viděla jsi to? – žadonil pes. Dělala jsem já nic, já muzikant a Frigo mě s úpěnlivým výrazem pronásledoval: Půjdeš se podívat, nebo jsem vzduch! To už nestojím ani za to podívání?! Vyčkala jsem, až se kočičí panstvo spokojeně odebere trávit někam do ústraní a pak… kočičí mistička pečlivě vylízaná, na psí zbyly hrudky rýže a mezi nimi cestičky po vyžraném masíčku. Ovšemže jsem pejska odškodnila, ale už to nebylo ono. I ona je pro kocoura úplné ořezávátko, nepochybně (a správně) usoudil Frigo. Podobně tomu bylo s kocouřím fackováním. Kocour se rozvalil v křesle s výrazem – dejte mi pokoj, nezajímáte mě. Ve chvíli, kdy kolem křesla přecházel Frigo, vymrštila se kocouří tlapka a Frigo dostal pořádného záušníka. A zase: viděla jsi to? Viděla, že jo. A kocourovi se zase nic nestane! To bych si tak mohl dovolit já! Co jsem mohla odpovědět?: „Inu, Frigulko, znáš kocoura. Tak si dávej pozor, co ti můžu jiného poradit!“
Kocour psí žalování sledoval se zjevným potěšením: stejně je ti to houbec platné, psí dolejzáku!
Kočka Maruška zase žalovala na Friga. Nebo v tom bylo spíš něco jako: tak pojď, jen se pojď podívat, jak jsme si synáčka vychovaly! Jen hezky pojď, stojí to za vidění. Frigo třeba požíral manželovu tenisku, zvlášť mu chutnaly řádně propocené po volejbalu, či ponožku, kapesník… Nebo také vyřvával na balkoně na nějaký, pro kočku zanedbatelný, psí incident.
Inu, Maruško, je to pes, co naděláme!
Než osud zasáhl
Z knihy Václava Židka a Blanky Kubešové „Kolja... to neznáte mého psa!“