Ten, který lítá i bez padáku
(Osudový příběh)
Ve vzduchu už bylo znát, že se schyluje k podzimu, ale ještě byl krásný den. Možná poslední v tom letošním horkém létě. Jak Ferda uviděl ruksak, věděl svoje. Výlety miloval a za malou chvíli už nedočkavě přešlapoval u dveří. Ani jsme mu nemuseli říkat, kam jedeme. Podle dalekohledu a píšťalky věděl svoje.
Marbach v údolí řeky Ilfis leží už na hranici dvou kantonů, celá jeho západní a jižní část tvoří kantonální hranici mezi Lucernem a Bernem. Ještě pár kilometrů a němčinu vystřídá zpěvná francouzština. V obci je krásný barokní kostel z 18. století, bez zajímavosti není ani replika lourdské svatyně Panny Marie, ale to všechno si docela rádi necháme ujít, nás sem táhne něco jiného.
Marbach je vítaným turistickým střediskem, celý leží obkroužen horami a kopci, částečně pokrytými lesy a zelení, částečně strmými skalními stěnami. V zimě se tu lyžuje, v létě se provozují všelijaké jiné adrenalinové sporty, skok padákem a tak podobně. Samozřejmě nechybí ani lanovka a k té se Ferda jako zkušený cestovatel hrne nejdřív. Plně vytížená bude až v zimě, ale hlavní věc, že jezdí, ne?
Když výlet, tak taky hospoda. Ferdovi smetánku a nám jedno presso a už nás žene směrem k lukám. Jsme ve výšce patnácti set metrů a zdejší stráně jsou známé koloniemi horských svišťů. Jejich pravlastí je Amerika, ale žijí na různých místech i tady v Alpách nebo i ve slovenských Tatrách. Ferda je tuší z dálky a srst na křivých nožkách se mu zachvívá nedočkavostí. Na turistické cestě ovšem nezůstaneme, to bysme z nich příliš neměli, nanejvýš s triedrem, a my si tyhle hlodavce chceme řádně vychutnat. Můj muž jenom nevěřícně kroutí hlavou nad takovou pošetilostí a zůstává moudře slunit se na lavičce. Já s Ferdou slezeme trochu stranou, za kopeček krytý jedlemi a bludnými kameny. Teď přijde na řadu píšťalka. Nesmím zapískat příliš silně, aby svištíci nerozeznali, že se na ně šije bouda.
Nečekáme dlouho, nanejvýš nějakých pět, sedm minut. Nejdřív vystrčí zvědavě hlavu jeden, pak se přidá další a už se natahují a panáčkují. Zvědavost jim nedá, aby se nepřesvědčili, co je to za vetřelce? Skoro to vypadá, že každý kámen má svého sviště. Anebo také všechno, co jsem do téhle chvíle považovala za kámen, jakoby naráz obživlo. Pokaždé mi vyloudí úsměv, jak ten krk dokáží vytáhnout, jako by ho měli na závity, a navíc otáčet kolem dokola. Máme je od sebe asi na čtyřicet, padesát metrů a i z té dálky vidím, jak jsou vyžraní a tlustí, nafutrovaní na zimu. Ferda není o mnoho větší, ale déle to už nevydrží, ten lovec se v něm nedá zapřít. Tu zábavu mu dovolím, ještě nikdy nechytil ani myšku, mohu si být jistá, že hra nebude mít krvavé následky. Navíc je v jádru mírumilovný a i při střetu s kočkou je ten, kdo velkoryse ustoupí první.
Svišti ho ovšem vidí dávno předtím, než se stačí přiblížit, vysokým hvizdem varují ostatní a bleskurychle zmizí v norách propletených sítěmi chodeb. Obyčejně se tím Ferda spokojí, stačí mu, že kolonii rozehnal a donutil k úprku, a vrací se vítězně jako hrdina. Tentokrát to vypadá, že si jeden tlusťoch dovolil až příliš, provokovat se prostě nemá, a Ferda zmizel v noře. Nepomáhá volání ani píšťalka, zůstává pod zemí dlouhé minuty a obrazotvornost mi pracuje naplno. Že by svišť bránil doupě? V duchu vidím, jak cení mohutné zuby, hrbí hřbet a mrská ocasem, a i když je býložravec, nejsem si jistá, zda by nemohl Ferdu přinejmenším ošklivě pokousat.
Konečně se Ferda vrací. Je zcuchaný a zablácený a všechno jiné, jenom ne salonní pejsek, ale – chválabohu – uši, svoji parádu, má obě a ani oháňka neutrpěla. Přesto toho mám pro dnešek tak akorát a šplháme se na cestu na návrší. Odpočatý, vysluněný muž se při pohledu na nás nevěřícně usmívá. Takové dětinskosti už má vážně za sebou! Jsme uřícení, zablácení a uštvaní po prudkém výstupu, dopadnu na lavičku a také Ferda pod ní zhluboka a hlasitě oddychuje. Tak tohle by nám mohlo stačit! Jen co si trochu odpočinu a hurá do hospody. Jenže – kde je Ferda? Že by se vrátil k noře beze mne? Vždyť teď… ještě teď tu byl. Po chvilce zaváhání beru na pomoc píšťalku, ta pomůže pokaždé. Odpovědí je bolestné, zoufalé kňučení. A znovu! Ozývá se odněkud za námi, tady – zabezpečená dvojitým ostnatým drátem – začíná prudká strž do údolí. Náhle je nám to jasné, Ferda se zapletl do drátů! Jenže – není ani tam…
Bojíme se podívat dolů do hloubky pod námi a bojíme se podívat jeden na druhého. Na další volání je nám odpovědí už jenom ticho. Kdyby žil, dal by o sobě vědět. Kdyby žil… Konečně se odvážím natáhnout dolů. Skalní stěna je strmá, kus holá, kus pokrytá stromy a křovím, ale strmá, kam oko dohlédne. Tak takhle vypadá pravda. Ferda není. Možná leží s těžkým zraněním někde dole, ale mohl by vůbec takový pád přežít? Ještě si plně neuvědomujeme dopad a rozsah toho, co se stalo. Co všechno bude od téhle chvíle jiné, ale už cítíme, jak nám chybí. Z jedné minuty na druhou se nám život obrátil vzhůru nohama. Ferda není.
Mužovo oznámení, že běží k lanovce sehnat záchranáře, beru jen jako slabý pokus mě utěšit. Kdo by sázel a dával všanc svůj život – pro jezevčíka?! Navíc je pozdní odpoledne, za chvíli bude tma… Podplazila jsem se pod dráty a mezi slzami Ferdu znovu a znovu volám. Aspoň jsme si spolu naposled ještě trochu užili, brachu, ne? Odpovědí mi je naprosté, mrtvé ticho. Ležím na břiše a svírá se mi žaludek. Stačilo by, aby se utrhly drny pode mnou… Ale přece své stanoviště neopustím? Takhle jsem Ferdovi nejblíže. Vyprávím mu o tom, jaký byl skvělý pejsek. Co pejsek! Prostě věrná duše. Jakou nám dělal radost a obohatil celý náš život, jak vím, že jsme pro něj znamenali celý svět. Jak výborný byl partner a věrný kamarád – teď, když děti vylétly z hnízda, a jak jsme vděční, že jsme měli jeden druhého. Jak na něj myslíme, jak jsme s ním a neodejdeme, dokud… Dokud co?
Za necelé tři čtvrtě hodiny je tu muž znovu. I se záchranářem a lanem. Je to člověk okolo padesátky s rukama jako lopaty, má širokou, otevřenou a upřímnou tvář.
– Christopher, představí se a sevře mi ruku. Vychází z ní spoleh a síla. Jestliže dal Bůh každému z nás strážného anděla, proč ne každému živému tvoru, každé živé duši? Copak podle mytologie nenesl svatý Kryštof malého Krista přes řeku? Jestli je v lidských silách, aby Ferdu někdo v těch ztracených, strmých končinách našel, tak on! …Na naše vzdechy nemá Christopher čas, za chvíli bude tma. Vybírá vhodné místo a ztrácí se v hloubce. Chvíli slyším, že na Ferdu mluví, že ho volá, pak hlas zhltne hloubka.
Někde z luk na druhé straně slyším ostrý hvizd svišťů. Že by mi chtěli dát za vyučenou? Ubíhají dlouhé minuty. Pět, deset, čtvrt hodiny. Někde zakrákal havran. Never more… Každá vteřina se nekonečně vleče. Před rokem prý spadla dolů nějaká žena. Copak to není daleko horší tragédie? To dozajista ano, ale my prožíváme teď tu naši, tady a teď, a žádná jiná bolest ji nemůže otupit.
- Uvidíš, že žije, že to bude dobré, cítím to… opakuje muž stále dokola tiše a sevře mě okolo ramen. Dej věci jméno a ona se stane, říká jedno přísloví. Chytám se ho jako stébla.
Uplyne dalších půl hodiny. Slyším hlas, nebo se mi to zdá? Nejdřív se nad roklí vyloupne široká, rozzářená tvář. Pak celý člověk s Ferdou v náručí. V náručí, které v té chvíli vypadá, jako by uneslo bolesti celého světa. Líbám oba…
- Tady ho máte, to je ten, který lítá i bez padáku, předává Ferdu s úsměvem do mého náručí. – Já to znám, uvidíte, že bude v pořádku, slyším ho opakovat jako z dálky, přesvědčení v jeho hlase je opravdové. Ferda prý padal asi dvacet metrů, místo, odkud se pokusil vydrápat zpátky nahoru, nešlo přehlédnout.To bylo asi místo, odkud jsme ho slyšeli naposled zakňučet. Pak ale spadl dalších čtyřicet…
- Nehýbal se, ale měl otevřené oči. Je to jen šok, uvidíte, že bude v pořádku…
Tu stovku od muže si nechtěl vzít za nic na světě… Kolik stojí záchrana jednoho života? Lze ji vůbec penězi vyčíslit? Dobří lidé ještě žijí, věřte mi.
PS:
Dnes už je Ferda zase ve formě, neutrpěl žádnou zlomeninu ani vnitřní krvácení, jen ze šoku a drobných pohmožděnin se vzpamatovával – stejně jako my dva – několik dní.
Blanka Kubešová
* * *
Fotografie archiv autorky
Koláže © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny články autorky