Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Ida,
zítra Elena,Herbert.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Malá nahlédnutí do rušného života našich psů (6)


V životě každého člověka jednou nastane čas, že se začne ohlížet, vzpomínat na to, co prožil a co s ním prožívali jeho blízcí. Také jsem se začala ohlížet, když jsem si uvědomila, jak rychle plyne čas, a že když svoje vzpomínky nezachytím „slovem na papír“ - tedy na bílou stránku wordu v počítači – určitě se vytratí v šeru zapomínání. A to bych nechtěla, naopak chci se podělit o epizody ze života našich psů se všemi, kdo neměli či nemají možnost poznat „na vlastní kůži“, kolik vzruchu a překvapení jim může psí kamarád připravit.


Před časem na stránkách ST, jste si mohli přečíst, jak vysoko mi zvedl hladinu adrenalinu kavkazan Lord anebo o jeho lásce k psí kamarádce yorkšírce Betynce. Ve čtyřech pokračováních pak povídání o našem pasteveckém „pejskovi“ Cyrusovi.


Pokračuji povídáním o Lordovi a Cedrikovi…

Maru


Lord a Cedrik (1/2)


A zase se všechno řízením osudu semlelo tak, že pár měsíců od odchodu Sanyho jsme si jeli kamsi za Opavu a Kunín pro štěně. Tentokrát pro kavkazského pasteveckého psa po čistokrevných rodičích, ale bez průkazu původu. Už se nám nechtělo investovat tisíce, když šlo jen o psa na hlídání.


Nedovedu si představit otřesnější prostředí, než v jakém byla tahle štěňata ubytována. Vilka byla sice pěkná, ale majitelka nás vedla přes rozbahněný dvorek dozadu, pak po několika schodech do sklepa k prasečímu chlívku, ve kterém byl chumel štěňat. Bylo tam pološero a strašný puch. Ten nepocházel od psů, to majitel, který s námi vlastně ani nepromluvil, měl pod domem výrobnu žrádla pro psy a hlavní složkou byla kuřata. Ještě teď se mi svírá žaludek.


Vybrat si štěně v té polotmě nebylo nic lehkého. Tlačila se jedno přes druhé na dvířka a v té změti jsem uviděla oranžovopískového pejska s bílými tlapkami a černou maskou. Líbil se mi rozhodně víc než jeho různě barevně flekatí bráškové a sestřičky. Paní Malenová sice do telefonu slibovala, že nám ukáže fotku jeho otce, ale zatímco manžel platil, já jsem se štěnětem v náručí prchala do auta, jen abych tomu smradu utekla. Neutekla, pes byl tak načichlý, že trvalo pěkných pár dní, než mu to z kožíšku vyvětralo. Když jsme frčeli k domovu, gratulovali jsme si, že nás napadlo zastavit se na jídlo už cestou tam. Jinak bychom byli nuceni hladovět, protože nasáklé tím puche
m by nás do restaurace nikde nepustili, pokud bychom vůbec měli odvahu tam vstoupit.

Náš krásný irský vlkodav Cedrik, v té době, bylo to kolem Velikonoc, bydlel v předsíni na spacím pytli, protože mu zase hnisal loket a potřebovali jsme ho mít pod dohledem, aby si nestrhl obvaz a zase nesežral drenážní trubičku jako posledně, když si ji vytahoval z rány. Novým přírůstkem nebyl nijak zvlášť nadšený a vrčel, když přes něho malý Lordík lezl.
Zase jsme několik týdnů ráno šlapali do loužiček a několikrát jsme vynášeli i hromádky. Ke cti Lordíka musím konstatovat, že je dělal vždy co nejdál od společného pelíšku a nemohl tušit, že koupelna je skoro prvním místem, kam se ráno ubíráme.

A přišlo nádherné jaro a my honem rychle oplocovali zahrádku, aby nám tam vůbec něco vyrostlo, protože po našich miláčcích zůstávaly na kyprých osázených záhonech deset centimetrů hluboké díry. Během léta byla spojenými silami postavena opěrná zeď za domem a na vybetonované plošince se objevily dvě nové boudy, tu starou ještě po Cyroušovi dostal Conďa. A začalo trápení s dorůstajícím Lordíkem. Poučeni chybami s šarplaninem jsme už neusilovali, aby náš kavkazan byl ostřejší, než jak mu příroda sama určila, a nepodněcovali jsme ho k ostrosti, které má sám dost a dost. Jistěže nerostl jako dříví v lese, dostal kvalitní výchovu u psího učitele za opravdu kvalitní peníze.


Za ten měsíc, co se Lordík cvičil na vychovaného psa, jsme mu vyrobili překrásnou novou boudu a těšili se, že i on bude mít radost. Houby měl, vůbec o ni nejevil zájem a pořád se cpal do Cedrikovy. Ostatně dělá to dodnes a jen nerad se nechává vyhnat z toho vystlaného ráje, velice škaredě čučí a někdy i brblá, že musí do svého.Na dokreslení jeden malý obrázek: dnes v noci o půl druhé jsem slyšela Cedrikovo naštvané …huf…huf… se kterým nehodlal přestat. Protože se mi nechtělo do té zimy, posvítila jsem si na něj baterkou z kuchyně. No jasně, v jeho boudě se v předsíňce vyvaloval Lordík a evidentně neměl v úmyslu pustit dovnitř Cedrika, který se po vyvenčení vracel do tepla. Protože je manžel v nemocnici, mohla jsem si dovolit hulákat na oba psy přes okno, když jindy chodím až ke kotci. Hnala jsem Cedrika do boudy a Lord, mnohokrát už vyhnaný z cizího „ráje“, nečekal, až vyjdu ven, a raději se uklidil do svého. I v té tmě bylo vidět, že tak činí nerad.

Jako puberťák byl Lordík úplně nesnesitelný. I když byl na vychování a věděl, že na zavolání má přiběhnout hned a ne až se to bude hodit jemu, dělal si, co se mu chtělo. Nejraděj vyběhl na kopec a zapadl do dolíku, kde na něho nebylo vidět, a tam si vylehával a pozoroval daleké i blízké okolí, strašil sousedy, když si za plotem obdělávali pár záhonků, a hledal, kudy by zdrhnul do širého světa. Mockrát se mu to úspěšně povedlo, protože sousedův i náš plot už byly staršího data, takže Lordíkovi stačilo strčit špidlatý čumák pod pletivo, pozvednout ho aspoň na deset centimetrů a už měl únikovou cestu volnou. Vypadal v tom svém kožíšku velice mohutně, ale dovedl se nejspíš splasknout na placičku, když šlo o svobodu jeho podnikání. Jindy se ani neobtěžoval hledat uvolněné místo. Stačilo mu chytit plot pěkně do zubů a díra se udělala vlastně sama. Chodili jsme s Markem zkoumat, kudy se zase dostal ven, a nebylo to vůbec těžké poznat, protože na plotě jsme vždycky našli hrst zlatožlutých chlupů.

Párkrát vystrašil Laďovy dělníky, když jim zavrčel za zadnicí, soused Kozmík na něj dokonce mířil z okna brokovnicí poté, co se strachy málem vyvrátil, když mu náš pejsek dával za zády najevo svoji nespokojenost. Lenka s kamarádkou před ním prchly do garáže a soused Václavík se i se svým kokršpanělem schoval do kůlny, odkud se mnou komunikoval přes škvíry mezi prkny. Taky jsem za ním běžela přes silnici, když šel sousedkám na autobusové zastávce povědět, že se mu ale vůbec nelíbí. Mně se zase nelíbilo, že ho musím honit s natáčkama na hlavě a že ženské panikařily zbytečně, protože Lordík měl pro všechny případy pořádný drátěný náhubek.


Už jsme z něho byli všichni nešťastní, protože pustit ho vyvenčit začalo být problémem. To jsem musela napřed vyšlapat kopec a pak teprve ho dole manžel pustil. Musela jsem hlídat, aby se nesnažil někde zase vyrobit únikovou díru. Postupně jsme se synem Markem ověšovali plot kari sítěmi. Staré pletivo plotu s Kozmíkovými jsme zlikvidovali a během několika dní napnuli nové. Pod plotem se nainstalovaly podkladky kolmo do země, aby se třeba nepodhrabal. Oddechli jsme si jen na pár dní, protože Laďovi „machři“ tak „dobře“ napnuli parádní pletivo na jeho novém plotě, že mně dalo hodně práce vytáhnout běsnícího Lordíka na naše území, když už se do půl těla prodral k nim, aby jim ukázal, zač je toho loket, když na něho pokřikují a házejí kamínky.


Doslova nám z něho tekly nervy a na naštvaného manžela už vůbec neplatily moje smutné oči a přímluvy. Rozhodl, podal inzerát a Lordíkův osud byl zpečetěn. Byly to moc krušné chvíle a Lord jako by věděl, co se na něho chystá, ani moc nelítal po svahu, držel se mi u nohy, tiskl se ke mně a já se mu pohledem i slovy snažila vsugerovat, aby se nedal, aby byl hodný, že si to třeba páneček rozmyslí. Nerozmyslel. Ale taky ho nechtěl dát jen tak ledaskomu, protože je to ostrý pes a měl rok a půl a to byla už skoro hranice, kdy ještě může změnit pána, aby si na něho zvykl. Odmítali jsme všechny, kdo ani nevěděli, co je to za rasu a co od něho mohou čekat, tatínky a dědečky, kteří chtěli udělat radost dětem a vnoučkům, až nakonec přijel ze druhého konce města chlápek, který tvrdil, že má zkušenosti s německými ovčáky. Vůbec se mi nelíbil, i když byl psem nadšený a na druhou návštěvu si přivedl malou dcerku velmi snědé pleti. Naše Hanka mezitím zjistila, co je to vůbec zač. V místě bydliště měl nevalnou pověst, byl to kameník s partou sobě podobných opilců, u kterého se psi střídali rychleji než měsíce v kalendáři a záhadně mizeli. Bylo mi psychicky čím dál hůř a připadala jsem si jako ten nejhorší podvodník, zrádce a padouch. V duchu jsem prosila Boha, ať něco udělá, ať pomůže Lordíkovi a mně! Myslím, že nejsem moc daleko od pravdy, když napíšu, že ani manžel nebyl moc ve své kůži, jenže když už rozhodl… Než ale psa předal novému majiteli, donutil ho, aby mu nachystal přiměřeně velký a pevný kotec s chráněným místem na spaní.

 


Do Prštného jsme Lorda vezli my, abychom předešli nějakému nečekanému „překvapení“, aby třeba svého nového pána cestou nesežral a taky abychom viděli, jak o něho bude postaráno. V koutě neoploceného dvora byl nachystán kotec z lešenářských trubek obtáhnutých plotovým pletivem asi tak dvakrát tři metry velký. V rohu u styku zdí byla na zemi položena dřevěná podlážka velikosti střední rohožky a ve výšce pletiva nad ní „stříška“ z několika prken. Udělalo se mi úplně zle, když jsem viděla, co Lorda čeká, protože nový „pán“ nám nadšeně nastínil předpoklad, že kotec bude psovi sloužit i jako místo pro vyvenčení.

Manžel zavedl psa do kotce, já jsem mu tam postavila jeho misky na vodu a jídlo a pak už nezbylo než odejít. Než k tomu došlo, vypustil nový majitel svoji fenu německého ovčáka, která si šla prohlédnout nového vetřelce. Stáli proti sobě každý na svojí straně plotu ve střehu ale v klidu. Lord si ji očichával a ona po něm nečekaně vyjela. To si pochopitelně nenechal líbit a šel po ní plot neplot. Tak ji její páneček honem zase odvedl z dosahu. Měla jsem vztek na sebe, na Milana a hlavně na toho pitomce, který byl celý chtivý našeho psa… na celý svět. Zároveň jsem cítila nesmírný zármutek a měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela. Tak jsem se otočila na patě a šla do auta, abych už tomu všemu unikla a mohla se někde v koutku doma vybrečet. Naše cesta zpět proběhla v tichu, já jsem zápasila sama se sebou, nad čím dumal manžel, nevím.


Seděli jsme v blížícím se podvečeru venku a já, abych se nezbláznila, jsem zlikvidovala provizorní ohradu kolem nové výsadby na dvorku, kterou jsme tam nainstalovali kvůli Lordovi, protože ten, pravý a nefalšovaný a lidským „šlechtěním“ nepokažený, si hned na pečlivě upraveném záhonu vyhrabal dolík k odpočinku, jak to po staletí dělali jeho předci na pláních Kavkazu. Cedrik mne se zájmem pozoroval a nechápal, k čemu je mu tolik svobody, když ještě pár hodin předtím se ze dvorku nesměl ani hnout. Vyběhl sice na svah, ale chyběl mu kamarád na pořádnou honičku, tak se za chvíli s hlavou u země vrátil. Nebylo nám moc do řeči, i když jsme se rozhodli, že teď můžeme odstranit i branku a kus plotku, když odpadla starost s Lordovou touhou po svobodě.


Do této stísněné nálady se ozval telefon, a když jsme sedli znovu do auta a jeli do Prštného, bouchalo mi srdce, jako by se chtělo utrhnout. Bůh mne vyslyšel. Chlápek měl ze psa strachu plné gatě, protože ten sice sežral pár granulí, které mu nasypal do misky, ale když odcházel z kotce, šel po něm. A když pak ještě vypustil tu svoji fenu, Lord se zahryzl do pletiva a casnoval s ním tak, že i ti dva přihlížející cikánští příbuzní měli strach o život. Když nás pes uviděl, přestal zuřit. Beze slova jsem skoro běžela ke kleci a v duchu děkovala Bohu za jeho pomoc a děkovala Lordíkovi, že se nedal, že bojoval. Kameník poskakoval kolem a pořád drmolil, jak je mu to líto a že se mu pes moc líbí, ale že si ho nemůže nechat, protože si s ním neví rady. Když chtěl odemknout visací zámek u „kotce“, začal Lord znovu výhružně vrčet a pohled na jeho vyceněné tesáky milého kameníka rozklepal. Manžel klec otevřel sám, pes se nechal klidně připnout na vodítko, jen si pro sebe hudroval, dokud nebyl u auta. Sebrala jsem misky i s podstavci a teprve až jsem si sedla, se mi rozklepala kolena. Beze slova jsem hladila Lorda, který se tvářil spokojeně vítězně.


Asi za týden se objevili ještě nějací docela sympatičtí mladí manželé, ale jejich zájem ochabl, když na ně Lord, kterému se vemlouvali do přízně, výstražně za brankou zavrčel. Jasně dal všem najevo, že už má experimentů dost, že doma je tady. Už se neozvali, a tak Lordík zůstal tam, kam patřil – u nás.

Na tomto místě musím učinit „poznámku pod čarou“. Na konci předloňské zimy proběhl v televizních novinách otřesný šot o majiteli feny německého ovčáka, který ji i její čtyři štěňata zastřelil a těla zakopal na zahradě. Byl bez práce a bez prostředků na obživu. Pohled do tváře tohoto „milovníka zvířat“ mne šokoval – byl to ten kameník, který byl na půl hodiny majitelem i našeho Lorda. Naskočila mi po těle husí kůže při představě, že tento osud by postihl i jeho

Text a foto:Marie Zieglerová

* * *

Zobrazit všechny články autorky

Koláž © Eva Rydrychová

 

IRSKÝ VLKODAV
Pes s nejvyšší kohoutkovou výškou na světě, to je irský vlkodav. Skutečný „něžný obr“ psího světa, oděný v charakteristické hrubé srsti a v kohoutku ne menší než 79 cm. Plemeno je oddané rodině, což je spojeno s jeho příslovečnou kuráží. Irský vlkodav patří k nejpřátelštějším plemenům psího světa, ale vyžaduje majitele, který je schopný poskytnout mu odpovídající pohyb, péči a ubytování, které potřebuje, aby nestrádal. Činorodá rodina s dětmi by si nemohla přát vhodnějšího a příjemnějšího psího společníka. Ve výstavním kruhu irský vlkodav předvádí impozantní zjev stejně jako působivou velikost a souměrnost. Okouzlí každého milovníka psů, se kterým se setká.


KAVKAZSKÝ PASTEVECKÝ PES
Ze vzdálených horských oblastí Kavkazu na jihovýchodě Evropy přichází kavkazský pastevecký pes, pastevecké plemeno, jehož původ lze vystopovat dva tisíce let nazpět. Sloužil místním chovatelům ovcí, chránil stáda před šelmami. Kavkazský pastevecký pes je bystrý strážce, opatrný vůči cizincům, je stejně nebojácný jako svědomitý. Díky své působivé velikosti a bohaté srsti má kavkazský pastevecký pes vzhled medvěda. Doma se většinou chová jako plyšový medvídek, vždy krotký a milující svou rodinu.



Komentáře
Poslední komentář: 18.01.2014  15:55
 Datum
Jméno
Téma
 18.01.  15:55 Blanka K.
 18.01.  08:34 LenkaP
 18.01.  08:29 Jarek
 18.01.  05:08 Bobo :-)))
 17.01.  11:08 Vesuvanka díky
 17.01.  06:47 Květa:-))) :-)))