Čtvrthodinový manžel
Vincka Cíců jsem uviděl hned, ve venkovní zahrádce restaurace III. Cenové kategorie, jak sedí sám u stolku a jeho upjatý pohled směřuje někam do nekonečna, jako by právě viděl vlkodlaka. Před sebou měl nedopité pivo, a když jsem přišel k němu, zjistil jsem na konzumním lístku také druhý rum. Tady nebylo něco v pořádku! Vincek nevysedával sám u rumu, naopak, byl ustavičně aktivita sama. Je typický všestranný kutil, skoro žádné řemeslo mu není cizí. Vyzná se v zámečnictví, truhlářství, elektrotechnice a snad celé další desítce řemeslných profesí. Navíc je poctivec k pohledání, takového nenajdeš ani v parlamentu, pravý chlap a jím dané slovo je jako ze železa. Prostě partie k pohledání, každá by mohla olíznout všech deset. Přesto je svobodný – snad právě proto, že současné ženské jsou pro něho nějak příliš protřelé – a on to hned pozná. Pro jeho vlastnosti by mu jistě každý odpustil jeho poněkud pokleslou češtinu, ostatně kdo z nás jsme bez chyby, a když někdy posloucháte rozhlas nebo televizi, hanba mě občas fackuje – no, asi jsem z hodně staré školy. Vincek si mě všiml, teprve když jsem k němu přistoupil.
„Ahoj Vincku, co je s tebou, takhle tě neznám?“
Otočil se ke mně, jako bych byl duch. Pochopil jsem, že to ezoterické zahledění nebylo po rumu.
„Radši bych nemluvil, je to beznadějný!!!“
„No neříkej, u tebe? Většina věcí se dá nějak zpacifikovat, všechno nějak chodí, jenom malé děti se musí nosit. Třeba bych ti mohl nějak pomoci, hele, já objednám ještě jeden rum a pivo a ty budeš vypravovat. Sdělená radost je dvojnásobná radost, sdělené potíže jsou poloviční potíže. Tak se do toho dej a to bez dalších keců!!“ pronesl jsem již s důrazem. Moc se mu do toho nechtělo, ale nakonec si dal říct!
„Jak víš, byl sem už několik měsíců nezaměstnanej, firma zkrachovala a všechny nás vyhodili na dlažbu. Byl sem z toho dost špatnej, až sem najednou sehnal dobrou práci!“
„No tak, co si stěžuješ, je to prima, z toho ti přece takhle neulítly včely?“
„Počkej, vozembouchu, ničemu nerozumíš! To sem takhle na jednom domě viděl rukou psanej inzerát: Přijmeme spolehlivého pracovníka do naší firmy „Hodinový manžel“ za výtečných platových podmínek.
No pozdrav pánbůh, abych eště lez do nějaký hambárny, to teda ne! Jenom jedno mě mátlo: Inzerát dále požadoval vlastní nářadí pro veškerý kutilský práce, rukodělnou zručnost a schopnost postarat se o veškerý druhy prací – tedy něco jako Ferda mravenec, práce všeho druhu. To je divný, říkám si, na to, co sem myslel, je potřeba jinej vercajk! Tak sem si řek, za zeptání nic nedáš a na uvedený adrese sem vyhledal šéfa „Hodinového manžela“.
Byl to sympaťák, padli sme si hned do oka. Vysvětlil mi, oč jde: Hodně ženskejch žije samo a neumí si udělat spoustu takovejch těch tak zvanejch mužskejch prací jako vyměnit gumičku ve vodovodní baterii, sundat záclony, vyčistit koberec, ale i třeba přinést nákup a podobně. No a tam nastupuje naše firma. Stačí zavolat a my jsme k dispozici! Ale pozor! Žádný erotický služby, to by nás moh někdo obvinit z nekalý soutěže pajzlům a firmu bych moh položit! Takže to mi musíš slíbit, jinak tě nevemu! Plácli sme si a druhej den sem nastoupil.
Vod toho okamžiku sem si nepřestal libovat. Práce bylo dost, pro mě celkem snadná, zákazníci vesměs vlídný, občas bylo i něco k zakousnutí, plat téměř dvojnásobný, nežli sem měl ve fabrice, zkrátka pohoda. Se šéfem sme si zvykli na takovou tu profesní hantýrku, jako střední práce byla hodinovej manžel, malá třeba čtvrthodinovej manžel, větší tříhodinovej manžel a tak podobně. I když byl pravej manžel doma, většinou byl rád, že to někdo udělá za něj, jenom občas bylo znát, že naše služby považuje tak trochu za pošramocení osobní cti. Ale jinak v pořádku. Práce různorodá, to mi vyhovuje, někdy sem venčil psa, jindy vodil děti do školy a zpět, opravil kamna, no všechno možné.
Ne nadarmo se říká, že kde je pohoda, číhá někde v záloze čert, aby náležitě zasmradil. A to se taky stalo! Jako bych to cejtil v zádech! Objednávka do luxusnější vily, šéf si nebyl jistej, jestli jde o hodinu nebo víc, prej podle potřeby. Dej si pozor! Varoval mě a já sem šel na opravu jako jindy. Ve dveřích mě uvítala širokým úsměvem pohledná panička mezi třicítkou a čtyřicítkou. Na sobě poloprůhledný župánek, kdy si nebylo možný nevšimnout osobních půvabů, a že abych šel dál. Už v předsíni nešly přehlídmout otevřený dveře do ložnice s rozestlanou širokou postýlkou. Prej, odložte si, a na co máte tu brašnu? Tam mám vercajk! U mě budete potřebovat jinej, tašku nechte v předsíni! Jasnější to bejt nemohlo! Před mým duševním zrakem se objevil varující prst mýho šéfa, a protože vždycky dodržím to, co slíbím, musel sem říct: Milostivá paní, naše firma „Hodinový manžel“ poskytuje pouze rukodělné služby řemeslnický povahy, tak pokud máte něco podobnýho, můžeme začít, jinak vám započítám cestu a ztracenej čas a rozloučím se! Řekla ještě že ty šikovný ruce bych při tom použil taky, ale když sem se sbíral k odchodu a musela zaplatit, ječela jako Viktorka na splavu.
Samozřejmě sem to za čerstva vyklopil šéfovi, ten jen vzdychal, už je to tady a zrovna v tomhle případě! Ptám se, jak to, tenhle případ je nějak výjimečnej? No samozřejmě, její starej je vysokej papaláš někde na okrese, nebo kraji a má moc velký slovo! Jestli si rozmazlená panička něco vzpomene, ochraňuj nás duch svatej! No co se dá dělat, už se stalo!
Asi tři neděle byl klid, nic se nedělo. Pak si mě šéf zavolal: Člověče, sem s tebou spokojenej, srdce mi to utrhne, ale musím tě propustit. Tááák!! Panička si stěžovala manželovi, že si ji u příležitosti domácích oprav chtěl znásilnit a strhal z ní šaty! A tak, když prej tě hned nepropustím, dá žalobu k soudu a uvidím! Přijdu o firmu a víckrát si nešrtnu. Napadlo mě, že u soudu by to asi obtížně dokazovala, bylo by to tvrzení proti tvrzení, ale vzhledem k postavení manžela by to asi dopadlo naprosto jednoznačně – znáš přece to současný právo!!!
A tak sem se octl zase na dlažbě a tady mě vidíš! Chtěl si mi pomoct, tak se tuž, ať vidím, jakej si kabrňák!“
Vincek domluvil a opět se zahleděl s utrápeným výrazem na svého virtuálního vlkodlaka. Byl jsem zticha také, došel třetí rum i pro mě a pivo navíc. Najednou jsem si uvědomil, jak v současné přehumanizované společnosti je příliš často viník obětí a oběť viníkem. Jak v některých státech Ameriky při neohlášeném vstupu na soukromý pozemek může majitel hned střílet a nic se mu nestane. U nás? Lupič vyloupí zlatnictví skoro za milion, na útěku ho uvidí majitel, má zbraň, ale protože to není osobní napadení, nemůže ji použít. Osobní právo lupiče na osobnost je víc, než majetek, produkt často celoživotního snažení a třeba i utrpení. Lupič většinou není dopaden, tak moc se zase státní orgány nesnaží a když, majetek je už pryč, někde dobře ukrytý a lupič dostane pokutu nebo menší trest, protože vlastně nikoho nenapadl. Paradoxní je, že zbraň na svoji obranu smíte legálně použít teprve tehdy, když už je po vás. To všechno se mi honilo hlavou a asi jsem vypadal, jako bych viděl vlastního vlkodlaka. S Vinckem jsme už tak byli dva.
Pak najednou přišlo rozjasnění:
„Vincku, něco ti řeknu, ale nechci, aby to bylo slyšet moc vedle!“
„No dobrá, tak mi to pošeptej do mýho rozkošnýho ouška!“
Šeptal jsem. Dost dlouho. Když jsem se s Vinckem rozloučil a odcházel, zíral sice pořád na svého vlkodlaka, ale výraz ve tváři byl jiný: Dříve to byl výraz utrápený, teď přemýšlivý a bylo vidět, že mu to v hlavě šrotuje na plné obrátky. Vždyť také šlo o to, aby se vlk nažral a koza zůstala celá.
„Dej mi vědět!“ byla moje poslední slova. Nedal mi vědět nijak brzy. Kdybychom se náhodou opět nesetkali na ulici, nevěděl bych nic. Měl opět svoji brašnu na nářadí a samozřejmě jako jindy pospíchal na zakázku.
„Tak Vincku, ty jsi lotr, co se děje a jak to dopadlo?“
Vincek vypravoval znova:
„V podstatě všechno proběhlo tak, jak jsi říkal, jenom sme to s mým bejvalým šéfem trochu vylepšili. Ukecali sme mýho švagra, aby založil firmu Čtvrthodinový manžel“. Formálně sme si rozdělili práci: „Hodinový“ dělá ty složitější věci, čtvrthodinový jen takové drobnosti. Ve skutečnosti nejde o konkurenci, ale o dvě sesterské firmy. Všechno dělá můj bejvalej šéf, posílá mě na akce a švagr, kterej je levej jako šavle, čumí doma na telku. Peníze dostávám na účet a veškerou agendu spravuje můj bejvalej šéf. Já sem formálně zaměstnancem mýho švagra, tedy úplně jiný firmy a tedy sem byl propuštěnej. Musím se trochu vyhejbat oblasti, kde se ta rozmazlená panička pohybuje, ale když tam musím, vydávám se za bezdomovce. Jenom bude sranda, až si ta panička vyžádá někoho od jedný z obou firem na „údržbu“. Ale můj šéf je hlava a má to vymyšlený. Stýká se s mladým klukem, kterej není jeho zaměstnanec, a tedy ho nemůže propustit, a toho tam pošle. On jinak nic neumí, ale kanec je to jako hrom! No a to je všechno!“
No, není to na poučení?
Vladimír Kulíček
***
Ilustrace © Miroslav Šesták
Zobrazit všechny články autora