Prosťáček (1/2)
Měli ho za prosťáčka odjakživa. Snad už předtím, než se narodil. Snad už předtím, než byl počat. Ten punc dobráčka – blbečka mu nedal otec, ale jeho matka. Mladá venkovská žena, která si se sebou nevěděla rady, která se prala s životem po svém, která cítila, že se všechno spiklo proti ní, které se kdekdo v okolí vysmívá a ona se musí bránit, jak to dovede. Většina lidí se jí do očí stavěla, ale za zády měla pro ni jen úšklebky. Vysmívali se jí pro všechno, nač sáhla, co udělala nebo řekla. Bláznivá ženská, jinak jí neřekli.
Jedním jediným slovem zatratila celá vesnice její celý život.
Nikomu z nich v té době na mysl nepřišlo, že by to mohla být nemoc, která jí házela klacky pod nohy. Snad se ve vsi našlo i několik takových, kteří se jí nevysmívali, ale ani se jí nikdy nezastali. Škodolibé ženské na ní jen vyzvídaly, aby mohly klevetit, aby se jí mohly vysmívat ještě víc. Žádná k ní nechodila na táčky, ani na draní peří si ji nezvaly. Prosťáčkův otec žil v smíření. Zpočátku na nemoc ani nepomyslel, žil si po svém, v jejím stínu. Když nemusel, zbytečně pro slova nešel. Nač taky. Sem tam prohodil na poli pár slov ke svým kravkám.
„Pojď s námi do pivovaru na žejdlík,“ volali na něj chlapi, ale on neodpověděl a nepřišel, ani když se mu narodil syn.
Prosťáček se narodil druhorozený, osm roků po své sestře. Mezi dětmi nebyla fyzická podobnost. Sestra byla na svůj věk vyspělá, zatímco on byl hošíček k politování. Ale o tom neměl tušení. Neměl ani tušení, do jaké rodiny se to dostal. Ale ještě než začal chodit do školy, cítil, že jednou u nich svítí slunce, podruhé křesají blesky a burácí hromy. Jednou se matka směje a vzápětí rozbíjí nádobí, křičí, popadne kudlu, že se zabije a srdceryvně pláče. Domov je přitom vzhůru nohama a plný kraválu.
Otec nemá sílu se jí postavit. Sedí u kamen a plete košík, hlavu svěšenou, jako by měl zacpané uši. Matčin hněv se často obrací proti nim, jako by rodinu rozdělil divoký proud a oni tři zůstali na jednom břehu a ona sama na druhém. Někdy její běsnění otce ubíjí natolik, že nevydrží a odejde ze světnice. Do chléva. Tam přečkává, tam zatíná zuby, rezignuje a lká, koho že mu to pánbu dal do páru.
Prosťáček sedí přikrčený pod stolem a číhá. Hrdlo mu svírá strach. Sotva dýchá. Matka při tom cení zuby, vystrčí drápy a vrhá se na kdeco. Často bije jeho sestru hlava nehlava, bije až do krve. Sestra se brání a ječí, její křik rozechvívá celý dům. V létě, kdy jsou okna otevřená, vybíhají sousedi ven, aby líp slyšeli. Co viděli, předávají dál, zprávy se šíří od ucha k uchu. Mají zadarmo divadlo, ženské si mají o čem povídat. Ale nikdy nikdo z nich nezasáhne. Je to věcí otce, myslí si všichni. Ale otec to neslyší, otec si v chlévě zabořil hlavu do loktů a dělá mrtvého brouka.
Prosťáček už taky okusil. Nemá rád dobu, kdy kolem domu rostou pralesy kopřiv. Matka ví, jak na ně, na své neposlušné děti. V západu hněvu natrhá holýma rukama pořádný svazek kopřiv a bije je přes obličej, přes holé ruce, nohy. Sestra ječí na celou ves, když ji matka popadne a šlehá, ale on nečeká. Utíká, co mu síly stačí. Schovává se a vyděšeně pláče. Když ho otec nemůže do tmy najít, vyleze z úkrytu sám a vždycky ho hlad donutí až do předsíně. Poslouchá za dveřmi, a když je ve světnici ticho, potichu otvírá dveře. Někdy se taky nevrátí a usne. Někdy ho najde matka a to mu pak koupe opuchlé nohy v heřmánku a ptá se ho, kde k tomu přišel. Někdy volá, za co ji bůh trestá, že jí dal takové děti. Jindy si nestěžuje, jen nad nimi pláče. Prosťáčkovi je jí líto, ale něco mu brání k ní přijít a vnutit se jí do náruče. Neví, kde se v jeho malé hubené matce s plochou hrudí vezme najednou ta nadlidská síla, která všechno ničí.
Prosťáček nemá doma žádné kupované hračky. Jen ty, co mu tatínek vyrobil z kousků dřeva. Teď už ví, že i ty musí před maminkou schovávat. Už hodně jich hodila do kamen. Když je pak Prosťáček hledal, hledala je s ním. Až později pochopil, kam je schovala.
Nikdy předem neodhadl, kdy se stáhnou mraky, kdy matku zasáhne blesk a zapálí. Mohlo by se to stát kdykoli, v kteroukoliv chvíli. Zčistajasna se její obličej proměnil, rozmáchla se a smetla ze stolu mísu s jídlem. Kdo si nestačil nabrat, byl po jídle. Při bouřce většinou nebyl hlad, nebyla na nic chuť. Někdy si stačil sebrat z podlahy. V běsnící matce byla nadpozemská síla, která se rozrůstala, až ji celou pohltila.
Často chytila Prosťáčka za límec a zavřela ho do sklepa. Tam nic netušícího, vylekaného chlapce obklopily mokré stěny a tma. Jeho srdíčko tlouklo, zajíkalo se hrůzou. Zůstával přilepený na dveřích a čekal. Slyšel matčin hlas, z kterého šel děs a hrůza. Přál si, aby se ten hlas k němu nepřibližoval. Prosil otce, aby ho ochránil. Ale otec za ním nepřicházel. Otec i sestra z ní měli strach. Oba byli proti její nadlidské síle bezmocní. Otec čekal, až se bouře přežene a potom se po špičkách přiblížil ke sklepním dveřím a otevřel je. Uplakaného a chvějícího synáčka propašoval za matčinými zády do postele. Někdy mu stačil zout boty, jindy ne.
Z takového světa slunce a tmy vycházel Prosťáček občas na silnici, před dům. Měl na sobě krátké kalhotky s kšandami a bílou košilku jako ostatní kluci, ale hrál si tam sám, čmáral prstem v písku a čekal. Doufal, že se některé z dětí, které vídal běhat kolem, u něj zastaví. Jednou si našel ostrý kamínek a kreslil si do prachu. Tu se na obrázek položil stín. A u něho střevíčky. Zvedl hlavu a uviděl děvčátko. Poznal ji. Byla ze sousedního domu. Často ji pozoroval z okna. Na jejich zahradu bylo dobře vidět. Na jejich patrový dům obrostlý psím vínem také. Vydržel u okna celé hodiny. Hrála si někdy v altánku sama, jindy se proháněla v zahradě s dětmi, na podzim sbírala ořechy. Představoval si, že tak nějak vypadá pohádkový svět. Znal ji zdálky. Nikdy nebyla blízko, nikdy s ní nemluvil. Ani v to nedoufal.
Nedívala se na jeho čmáranice. Stačilo, aby přejela střevíčkem a zbořila by jeho svět. Už už zvedala nožku, ale v poslední chvíli ji stáhla, neudělala to.
Podívala se mu do očí a řekla: „Ty kreslíš náš dům?“
Zarytě mlčel.
„Viděla jsem tě. Pořád se díváš z okna.“
Podvědomě cítil, že se musí ospravedlnit a nevěděl jak.
„My máme náhodou větší dům,“ začal se vychloubat.
„To není pravda!“ rázně mu odpověděla.
Chvíli se přeli, kdo má lepší dům a tak začalo jejich kamarádství. Přivedla si ho domů. Rodiče nic nenamítali. K nim do zahrady si chodily hrát děti z celého okolí. Ale on přicházel vždycky jen sám. Neměl rád ostatní děti. Posmívaly se mu, a on nevěděl proč.
Dívenka se mu nevysmívala. Hrála si s ním jako se sobě rovným a on si ani neuvědomoval, že ho přitahuje. Každý den ji vyhlížel oknem a čekal u jejich branky, někdy si i sám otevřel. Nikdy s návratem nespěchal, vracel se až na matčino zavolání.
Jejich kamarádství skončilo, když začal chodit do školy.
Marta Urbanová
Pokračování zítra…
* * *
Fotokoláž pro SeniorTip.cz © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny články autorky