Máte také nějakou sbírku?
Sběratelství jako koníček je dávno a dlouho známé, ale já bych dnes chtěla povídat o sběratelích, kteří sbírají, nevěda proč. Promiňte, že se vystrkuji do popředí, jinak jsem povahy skromné, plaché až zakřiknuté, ale výborným příkladem takového sběratele jsem já sama.
Nedávno jsem si uvědomila, že mám pozoruhodnou sbírku bot. Kupuji si je po léta v marné, ale vytrvalé naději, že existují boty, které mne nebudou tlačit. Měly by být vyrobeny z květů magnólie, chmýří housátek a motýlích křídel, ale bohužel jsem takové ještě nenašla a nosím boty z válcovaného plechu a předpjatého betonu, vystlané ostnatým drátem...
Boty jsem mívala rozdělené na celodenní, půldenní, čtyřhodinové, atd., až po destiminutovky (v těch jsem přešla třeba od auta po divadlo), ale teď převažují nulky. To jsou boty, které nosím už jenom v botníku. Přesto je tam uchovávám, dokonce je občas vyberu, přeleštím, vzdychnu nad nimi a vrátím je na místo. Nevím, proč.
Mnoho mých přítelkyň sbírá oblečení. Například Věra. Tuhle jsem se u ní zastavila, právě když se snažila probrat svůj rozlehlý šatník. Půl pokoje bylo založeno oblečením všeho druhu. Od kožešin divé zvěře, které Věra nosila pravděpodobně ještě v jeskyni při vaření soté z mamuta, přes sukně (dlouhé, krátké, úzké, zvonové, soudkovité, s volánem...), kalhoty (úzké, do zvonu, mrkváče, bermudy, tesilové, džíny...), atd. atd., až po žhavou současnost - tyrkysový top pošitý flitry, vyrobený před týdnem osobně panem Armanim v Číně.
"Co neměl člověk rok oblečené, to má vyhodit!" pronesla jsem sečtěle, protože jsem to kdesi četla.
"Pchá! Já bych ráda vyhodila aspoň to, co jsem neměla oblečené třicet let!" zavrčela Věra zachmuřeně.
Než jsem se stačila zeptat, kde to vázne, vyšla ze svého pokoje Věřina maminka. Je to taková malá milá stříbrovlasá babička, jakou obvykle člověk potká na rozcestí a poradí se s ní, kde tu bydlí drak, který unesl minulý týden princeznu. Věra mezitím vylovila nějaké květované šaty ze záhadné umělé tkaniny a zadumaně si je prohlížela. Šaty se skládaly nahoře z výstřihu, dole z volánů a mezitím byl neuvěřitelně úzký pas. Věra těžce vzdychla a začala šaty skládat do připravené tašky.
"Snad to nechceš dát pryč, Věruško?" ozvala se babička tenkým hláskem. "Taková krásná látka, vždyť jsi to koupila v Tuzexu!"
"Koupila, babi, koupila", odpověděla Věra jedovatěji, než se na dobře vychovanou dceru sluší. "Měla jsem tenkrát o třicet let a třicet kilo míň!"
Babička neuznává, že Věra stárne. Je to její dítě a dítě nemůže být staré. Ale může být rozhazovačné a to by Věruška byla, kdyby ji babička nehlídala. Celou domácnost by podarovala charitě, bezdomovcům, Afričanům, sousedům, prostě cizím lidem. A je tu rodina!
"Proč to nedáš Helence? Může si ty šaty dát přešít!" zaševelila babička. Helena je Věřina dcera v nejlepších letech. Je vedoucí manažerkou jedné bankové pobočky, nosí stále tmavé kostýmy, květovanou umělinu by si neoblékla ani v případě tisícileté vody. Věra neodpověděla, čím prokázala, že je přece jenom dobře vychovaná.
"A Žofinka půjde na podzim do tanečních, tam to unosí!" vyhrkla babička vítězoslavně. Sofie (zvaná babičkou Žofinka) je Helenina dcera, Věřina vnučka, babiččina pravnučka. Je v pubertě. Před květovanou příšerou by prchla do nejbližšího pohoří a žila tam v jeskyni plné zmijí a netopýrů, ke kterým má ostatně kladný vztah. Vyprávění o prababiččině těžkém mládí, o potřebě šetřit a neutrácet peníze za zbytečnosti považuje Sofie za mimořádně otravné. Věra to ví, prababička to tuší a já jsem si to domyslela, jsem prudce inteligentní a taky mám vnučky. Věra zvedla oči tam, kde jsou v přírodě nebesa, v bytě strop. (Moc se nepotěšila, chtělo by to vymalovat). Nastala chvilka hutného ticha.
"Dej mi ty šaty, Věruško", špitla babička ublíženě, "já si je přešiji, do hrobu budou dobré..."
A to byl konec představení. Věra chvatně naházela oblečení zpátky do skříně a babička se s výrazem kočičky, která právě spolkla půlku svatebního dortu, přívětivě rozloučila a odebrala se do svých komnat...
"Aspoň se nebudeš příště ptát, proč nic nevyhazuji..." vzdychla Věra, když přede mne stavěla kafe...
Ale já se ptám! Proč všichni skladujeme tolik věcí, které jsme za život nasbírali? Šaty, boty, nábytek, otlučené talíře, liché skleničky, všelijaké krabice, jelení paroží, elektrospotřebiče z doby, kdy se elektřina vyráběla výhradně třením ebonitové tyče liščím ocasem…
Znám pána, který sbírá šroubky. Hromadí je po domě ve všech velikostech, tvarech hlavičky a počtech závitů. Zavile popírá, že je to sbírka, tvrdí, že ženská tomu nerozumí a šroubek že se leckdy hodí. Jenomže naprostá většina jeho šroubků jsou sirotkové: nemají matičku! Je to tedy čistá, platonická sbírka, sbírka "An sich!"
Anebo tuhle jsem vlezla u přátel do garáže a ohromeně jsem zjistila, že by starým nábytkem bez problémů zařídili čtyřposchoďový hotel. Pravda, sem-tam jsem zahlédla zlomenou nohu, poškrábaný nebo odřený povrch a skla ve skříňkách měla šedý zákal, ale nebylo to nic, s čím by si nejbližší nemocnice neporadila - a oni mají zetě doktora! Znám taky komoru, ve které se skladují nekonečné šiky kompotů, želé, rosolů, povidel, marmelád… Viděla jsem tam meruňkovou zavařeninu z minulého tisíciletí, vzhledu a konzistence jantaru, na mou duši, že v ní byly i zkamenělé mušky...
O bytech, přeplněných knihami, jsem tu už psala. Knih se jen tak nezbavíme (mimochodem, tak se jmenuje úžasná kniha, kterou napsali pánové Umberto Eco a Jean Claude Carriere, vřele doporučuji!), je to otázka etiky. Vyhodit knihu do kontejneru je odporný čin, něco jako odložení novorozence do baby-boxu anebo přivázání pejska ke stromu v odlehlém lese... Něco jiného je ovšem skladování metráků časopisů, byť odborných. Pokud v časopise najdete nejnovější metodu opracování pazourku, je už pravděpodobně odborně zastaralý, přestává být hájený a smí se vyhodit do sběru...
O starých věcech, které doma skladujeme, si všelico myslíme a povídáme. Až bude čas, zavezeme to někam do charity… do sběrných surovin... na skládku... Všechno se ještě může hodit, třeba na chatě, na chalupě, sousedům... Dnes ti mladí nic neopravují, neudržují, prý se to nevyplatí, všechno se hned vyhazuje… Možná, že pravda je taková, že jsme se se svými věcmi za ta léta spřátelili. Staré přátele přece člověk nezavrhne jenom proto, že už nejsou moderní, že jsou trochu poškození a bůhvíjak už nefungují. Ty věci nás provázely částí života a skoro ke každé se vážou nějaké vzpomínky...
Anebo se nám prostě jenom nechce odklízet to, co už nepotřebujeme... a v tajném koutku mysli si říkáme, že přijde čas, kdy to někdo udělá za nás...?
Blanka Burjanová