Nic není nemožné
Před Vánocemi jsme se byli podívat s mužem na vánoční trhy. „Letos si vezmu teplejší boty a podvlíkačky, abych se zase nenachladil, jako loni“ hlásil manžel. Potměšile jsem se ušklíbla. Ach jo, začínám být jakási škodolibá, uvědomuji si to, ale nemohu si pomoct. „Dělej, jak myslíš. Nakonec jsi nejmoudřejší, tak co bych ti radila.“ S chutí bych si dala pár facek. Copak tak se mluví s hlavou rodiny? Začíná se mně nějak deformovat charakter.
„Taťko, pojedeme trojkou k pomníku a vezmeme to přes Náměstí Rudé armády. Už by tam mohli vrátit toho ruského vojáka. Chybí mi jeho vztyčená ruka a odhodlaná tvář. Co naplat, je to socha mého mládí.“
Park kolem pomníku se upravuje a vojáka poslali do lázní, aby mu spravili fasádu. Jeho vzezření bylo obaleno smogem a špínou z četných automobilových výfuků, projíždějících kolem. Samozřejmě, taťka chtěl jít cestou vlevo, já mířila doprava. Sešli jsme se… ne sice na Vlachovce, ale na protějším chodníku. Jako obvykle, pán kráčí krok co krok, přede mnou, já však za ním hopla hop zrovna ne. Nespěchám. Pozorně sleduji davy, když v tom můj zrak spočinul na neobvyklém jevu.
Na protějším chodníku stojí slečna, a u její nohy se zvědavě rozhlíží prasátko. Co prasátko? Čuník jako hrom. Má na sobě postroj s vodítkem, ale slečna ho nedrží. Naskočí zelená. Slečna vstoupí do vozovky a čuník ji poslušně následuje, jako dobře vychovaný psík. Před chodníkem na mé straně se čuník zarazí a začne lelkovat směrem do vozovky. Slečna uchopí vodítko a zavelí: „Jdeme, jdeme“ a čuník ji následuje. Fascinovaně hledím na podivnou dvojici a zvolna se šourám za nimi. Na cestičce v parku slečna odepne čuníka z vodítka a ten se s rozkoší rozběhne trávou, pocukrovanou trochou sněhu. Rypáčkem nadzvedává kupky navátého listí a labužnicky si vychutnává chvilku svobody. Stojím na cestičce a zírám. Po vykonání potřeby slečna pečlivě sesbírá kupu mrvy a vrací se na cestičku.
Dávám se s ní do řeči. Chválím slušně vychovaného tvora a ptám se na rasu. Myslela jsem si, že jde o vietnamské prasátko, ale řekla mně, že je to nějaká čistokrevná anglická rasa, jejíž jméno jsem okamžitě zapomněla. Bylo tři roky staré. Říkala, že je doma velmi čistotné a poslušné a že by ho nedala nikomu na světě. Den se mně rozzářil krásnými barvami a povznesená nálada trvala celý den. Sice mne mírně rozladil hnusný punč, který ten den prodávali na Náměstí svobody, ale po nahlédnutí do Zoo koutku vedle dřevěného Betlému v životní velikosti se mně nálada vrátila.
Druhý den jsem šla nakupovat kapsičky do blízkého Zverimexu. Prodávají tam mé kamarádky, se kterými si už pár let tykám. Obě mají doma nějaké to zvířátko a tak není nouze o sdělované radosti i strasti každého chovatele. Nejsem sice milovník psů typu pinčl a čivava, ale ty rozkošné oblečky, které u nich visí na ramínkách, mně vždy dostanou. Občas přijde nějaký páník se svým miláčkem a jsem vždy pobavena, když pejsci běhají od jedněch hraček ke druhým jako malé děti a nevědí, co si dřív vybrat.
Se zaujetím jsem kamarádkám vyprávěla o čuníkovi, kterého jsme viděla. Manžel jedné z nich říkal, že toto prasátko není jediným podivným obyvatelem našeho města. Po České ulici prý pravidelně chodí bílá koza, s obrovským vemenem, bez vodítka a mlsně nakukuje do přilehlých obchůdků. Majitelé prý mají ještě ve své domácnosti oslíka (který jako by vypadl z oka tomu, co hraje v pohádce…no…no…no…, kdo mně pomůže? Je tam věta: „Oslíčku otřep se!“ Že by „Obušku s pytle ven?“) a rovněž jedno prasátko. Koza prý chodí sama, na křižovatce s funkčním semaforem se zastaví na červenou, a když naskočí zelená, rozejde se spolu s davem. Oslíka a prasátko vodí majitelé na vodítkách.
Tyto obyvatele jsem ještě neviděla, ale už vím jaké mám přání. Chtěla bych vidět tuhle trojici pohromadě na vlastní oči!
Irena Atzlerová