Nikomu se nezavděčil
Nesleduji podivný svět „celebrit“, v němž se míra popularity měří počtem veřejných skandálů nebo velikostí silikonových implantátů. V porovnání s tím - kolik máme v historii neprávem zapomínaných umělců, myslitelů. Občas se pokusím některou osobnost připomenout, občas nabídnu trochu jiný pohled na osobnost známou. Ne vědecké práce, snad trochu zasvěcenější upoutávky - říkám tomu historické klipy. Někomu postačí, někdo se může pustit dál a hloub.
Karel Teige (1900 – 1951) je postavou neprávem opomíjenou.
Současní kritici se shodují v tom, že jeho dílo dodnes není dostatečně odborně zhodnoceno. Možná i proto se více zaměřím na jeho život, na trochu stručné vyprávění o té době, přátelích i odpůrcích. Nejen Jaroslav Seifert ve svých pamětech přiznává, že oni byli generací Teigovou.
Karel Teige pocházel z rodiny archiváře hlavního města, větší část dětství prožil v rodinné vile v Neveklově. Nechodil vůbec do obecné školy, byl v péči domácích učitelů, vyrůstal od dětství nejen v mateřštině, ale i v jazyce německém a francouzském. Tato fakta zdůrazňuji i proto, že mnoho z jeho posluchačů bylo okouzleno i jeho mimořádnou znalostí současných cizích autorů, třeba Apolineira, které v kavárnách citoval přesně a s patřičným komentářem.
Připomeňme si, že do této na osobnosti bohaté generace patřil nejen Seifert a Nezval, ale i Halas, také mladší Jiří Voskovec a další. Byla to léta po první světové válce, v nichž se právě vzniklá republika nadechovala k nové budoucnosti. Už v textu o Vančurovi jsem se zmiňoval o jeho komunistickém zápalu. Platí to i pro mnoho dalších umělců, třeba Seiferta, Halase, Nezvala.
Nesuďme je přísně, v rozjitřené době po jatkách války měli právo uvěřit v novou hvězdu komunismu, jak se psalo v programu Devětsilu. Zajímavé spíše je, jak se jejich vztah ke komunismu vyvíjel dále. Po nástupu Gottwalda k moci se se stranou rozešli J.Hora, M.Majerová, H.Malířová, S.K.Neumann, I.Olbracht, J.Seifert a V.Vančura, ale většina z nich se časem pod křídla strany vrátila.
A odcitujme si prohlášení, které vydala skupina prokomunistická a pod nímž jsou podepsáni také Nezval, Beibel, Teige (tady už jsme ale na konci dvacátých let). “Jsme přesvědčeni, že je to komunistická strana, která má a jediná může být vůdcem revoluce, a tím i nositelkou všeho našeho kulturního snažení.” A přitom Teige nikdy členem KSČ nebyl. To uvádím hlavně pro ilustraci, jak složitá ta doba byla, a jak divně se někdy lámal chléb. Ještě dodám, že ve třicátých létech, v době stalinských procesů v Rusku, se už potom vztahy vykrystalizovaly do konečné podoby.
Vracím se pokorně k postavě Karla Teigeho
Nikdy se příliš neprosazoval jako výkonný umělec, i když měl nesporně výtvarný talent a graficky vypravoval nejen Seifertovy knihy. Přesedlal postupně na teorii a kritiku umění, v jednom období se zabýval hlavně architekturou a její estetiku přednášel dokonce v Německu jako docent. Byl také propojený s legendárním Bauhausem, jednou z velmi významných avangadních uměleckých škol. Určitě studoval Marxe, jako studoval i Hegela „svobodné, účelem nevázané dílo je způsob, jak vyjádřit nejhlubší zájmy člověka, nejobsáhlejší pravdy jeho ducha“.
Nástup fašismu v Německu, stalinské procesy v Rusku, to jsou mezníky, které poznamenaly i významného teoretika. Snad bych měl ještě zmínit, že se Teige vyvíjel od avantgardního, proletářského umění přes poetismus až k surrealismu, u kterého nakonec zakotvil i jako tvůrce surrealistických koláží. Tady se sluší alespoň připomenout, že první polovina dvacátého století byla dobou řady …ismů a opravdu si netroufám na tomto prostoru na podrobný rozbor. Teige se s nimi ovšem vyrovnává velmi fundovaně a řada jeho teoretických koncepcí je živá pořád.
Temno nacistické okupace tvrdě odnesl z mladých avantgardních umělců snad jenom Vančura, ale nástup komunistů k moci po únorovém převratu v roce 1948 překvapivě tvrdě zasáhl právě ty, kteří v mládí věřili na jasnou hvězdu komunismu. Není tajemstvím, že Halasovi selhalo slabé srdce patrně trochu i strachem z připravované kampaně proti němu. Konstantin Biebl svůj strach řešil skokem z okna v roce 1951. Tam ovšem možná svou roli sehrály i deprese, které snad zdědil po otci.
Další salonní komunista, Teige, byl jistou dobu také počítán mezi sebevražedné oběti komunismu. Obětí nesporně byl, ale zradilo ho jeho slabé srdce. Je dobré si občas připomenout, jak „komunistická revoluce“ požírala své děti.
Tady trochu odbočím k malému srovnání. Nesporně velkým myslitelem v uměnovědě byl také Jan Mukařovský, především v estetice, strukturalismu, také jako jeden z prvních členů skvělého Pražského lingvistického kroužku. V mnohém souzněl s Teigem, ale po roce 1948 zapomenul na své vědecké přednosti, otočil korouhvičku, stal se rektorem Univerzity Karlovy a později ředitelem Ústavu pro českou literaturu Akademie věd. I tak se lámaly charaktery. Teige však zůstal svůj.
Když se budete probírat informacemi o jeho konci, zjistíte, že po jeho smrti spáchaly sebevraždu obě ženy, které mu byly blízké. Seifert to vysvětluje ve svých pamětech. Teige vždy vyznával volnou lásku, kromě manželky měl ještě milenku, u které zemřel. Ta po jeho smrti spáchala sebevraždu, nejprve ale zatelefonovala manželce, co se stalo. Taigeho žena spálila všechny mužovy rukopisy a pustila si plyn.
Karel Teige byl jeden z největších talentů naší země v první polovině dvacátého století. Nezavděčil se ovšem nikomu. Pro oficiální vědu byl příliš levý, pro komunistické dogmatiky potom naprosto nepřijatelný. Velkou osobností zůstal pro své přátele z uměleckých kruhů. Jaroslav Seifert ve svých pamětech říká, že oni byli generací Teigeho.