Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Elena,Herbert,
zítra Vlastimil.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Mezigenerační vztahy – soužití v jednom domě

 

Jako malá jsem žila v domě svých rodičů jako jedináček. Neustále jsem záviděla svým kamarádkám sourozence. Vždy, když mluvily o tom, jak jsou jejich bratři a sestry nesnesitelní, říkala jsem si, že já bych taková nebyla, že bych si jich považovala a chránila je. Současně s námi bydlela ještě maminčina maminka, se kterou jsem vycházela velice dobře, i když si pamatuji, že mně nikdy nechtěla hlídat a vždy říkala, že když si mně moji rodiče pořídili, musí být schopni se o mne i postarat. Maminka nebyla zaměstnaná, byla tzv. ženou v domácnosti. Tatínek říkával, že ctí každého muže je postarat se o svou rodinu. Pravda je, že dlouhé roky chodil po zaměstnání rýsovat technické výkresy do Prvního Brna a domů chodil, až už jsem spala. Vždy si na to vzpomenu, když přítelkyně mého syna „remcá“, že je syn od nevidím do nevidím v práci. Tedy pokud tu práci má.

 

Babičku jsem velmi milovala a vstup do jejího pokoje jsem brala jako odměnu za dobré chování. Její pokoj voněl dávnými časy. Postel dovysoka zastlaná peřinami z pravého husího peří, starodávný divan potažený perským vzorem se šufletem, které mně neobyčejně lákalo. V něm byly uloženy flanelové bombarďáky, srolované flórové punčochy a taky nějaké ty teplejší, modlitební knížky se svatými obrázky, zaschlé kytičky karafiátů a spousta fotografií. Babiččin manžel byl mistr ševcovského řemesla a strávil deset let na cestách po Evropě jako ševcovský učeň. Byl tzv. „na cestách za vyučenou“ nebo tak nějak se tomu říkalo. Já si však na dědečka nepamatuji, ranila ho mrtvice, když jsem byla malá. Ze všech cest posílal své nastávající pohlednice, které dodnes uchovávám, jako drahé relikvie. Čeho jsem si však vždy velmi cenila, bylo tatínkovo vzpomínání na to, jak hodný byl tchán s tchýní v době, kdy ještě oba žili.

Moje děti se narodily v jesenickém pohraničí necelé dva roky po sobě a od prvopočátku s nimi byla náramná legrace. Dcera byla šílené mimino a v mých očích to byl vlastně pokusný králík, na kterém jsem si cvičila základy mateřství. Od prvopočátku v noci řvala jako pardál a po nakojení umělou stravou si škytla obyčejně až za několik hodin a já jsem pak s úzkostí zjišťovala, zda ještě žije a zda se nezalkla vlastními zvratky. Odpor k jídlu v ní přetrvával až do doby, kdy se z mého syna stal „Otesánek“. Kromě lidského jídla do sebe cpal žížaly, zvířecí trus, trávu, hlínu a vše, co bylo po ruce. Má dcera jedla pouze omítku ze zdi. Jak to říci…? Už tehdy byla dáma a měla vybrané chutě. Jejich dětstvím jsme propluli sice s odřenýma ušima, ale za halasu pomyslných fanfár.

 

V Ondřejovicích jsme krátce – asi půl roku – bydleli v domě s manželovou maminkou, a ač jsem si myslela, že přicházím s palmovou ratolestí v ruce a s otevřeným srdcem, od počátku nám to neklapalo. Co bylo, nebo nebylo, není podstatou tohoto vyprávění, ale dopadlo to tak, že jsem manželovi řekla: „Ríšo, rozmysli si to! Buď já, nebo maminka! Pokud si zvolíš maminku, odejdu a už mně nikdy neuvidíš!“

 

Dopadlo to tak, že já jsem zůstala a maminka se na krátký čas přestěhovala k dceři. Ale ani tam to neklapalo, tak jsme jí nakonec pořídili byt v nájemním domě ve vesnici. Z počátku jsem jí říkala maminko, neboť moje maminka hned po svatbě řekla mému manželovi, ať jí říká maminko a tyká jí, jak bylo u nás zvykem. Ptala jsem se jí o dovolení, jestli jí tak mohu říkat a ona řekla „ano“. Pak mně ale říkaly ženské z kravína, že se zlobí, že se mnou husy nepásla, a od té doby jsem jí už pak říkala paní Atzlerová a vykala jsem jí. Soužití s ní pod jednou střechou pro mne bylo nepřijatelné. A možná právě tato situace ve mně vypěstovala pozdější názor na společné soužití několika generací.

 

Po návratu z pohraničí do Brna jsme se všichni nastěhovali do domu mých rodičů. První rok společného soužití bylo vše v nejlepším pořádku, protože mým rodičům se po mně stýskalo a proto se snažili ze všech sil zpříjemnit nám začátek života ve městě. Teprve druhým rokem se v mé mamince opět probudily dřímající pudy velitelky rodu a ochránkyně krbu a stád a začala s naši převýchovou. Teda ne, že by před tím v ní tyto pudy nebyly. Jenže to já jsem byla zarputilý a vzpouzející se potomek, který se se sveřepým úsilím bránil budoucímu štěstí. Vím, že to se mnou myslela dobře, ale neustálé podvolování se a ústupky mně nešly pod fousy. Byla jsem rovněž žena v domácnosti a můj partner také dělal od rána do večera, aby nás finančně zabezpečil.

 

Výhodou v našem soužití byl fakt, že každý jsme měli vlastní byt s kuchyní, neboť moji rodiče zastávali názor, že největší konflikty nastávají v rodinách s jednou společnou kuchyní. I tak mne ale maminka neustále kontrolovala a vychovávala. „Proč pereš v sobotu? Co řeknou sousedi, když uvidí viset prádlo na šňůrách. Že jsi lenoch. Řádná hospodyně pere v pondělí, aby se mohla přes víkend věnovat manželovi a dětem. S oblibou mi nadzvedávala pokličky hrnců a ochutnávala co vařím. „Ta polévka je moc slaná. A že ty jsi dala do ní pepř, copak jsem ti neříkala, že se malým dětem nesmí dávat přesolená jídla, o koření ani nemluvě?“

 

Dětem bylo osm a deset let, ale v očích maminky stále vyžadovaly maximální péči. Co mne však ranilo nejvíce a co jsem vlastně ještě dodnes nepřekousla (i když je už maminka sedm let po smrti) bylo zjištění, že mně rozřízla moje prasátko s úsporami. Jako žena bez stálého příjmu jsem dostávala od svého manžela peníze na domácnost a z nich jsem si šetřila na dárky na vánoce. Jednoho dne jsem našla prasátko na stole rozřezáno, a když jsem se maminky ptala, kde jsou peníze, řekla: „Pošťačka říkala, že je trestné stahovat peníze z oběhu a tak jsem tvůj prohřešek musela napravit. Dlužíš mně za nákup tisíc korun, v prasátku bylo osm set, tak jsem si je vzala a zbytek ti odpustím.“

 

Neustále nám něco kupovala, co bylo výhodné a co podle jejího mínění potřebujeme, nebo budeme potřebovat, a když jsem dostala peníze, tak přišla s notýskem a musela jsem solit. Marně jsem jí říkala, ať mně to nekupuje, že když budu něco potřebovat, že jí řeknu. Bylo to zbytečné. Péčí o nás byla doslova posedlá.
Jó a málem bych zapomněla, dostávala jsem od státu na dvě děti 120 Kč přídavky.

 

Tak to jsou mé zkušenosti se soužitím generací.

Irena Atzlerová

 



Komentáře
Poslední komentář: 27.02.2011  13:45
 Datum
Jméno
Téma
 27.02.  13:45 jisuch53
 25.02.  13:38 Irča
 25.02.  13:34 Irča ach jo... ty vztahy
 25.02.  12:06 janina
 25.02.  11:19 venca
 25.02.  08:25 vomod
 25.02.  07:57 Lenka
 25.02.  06:32 Jarka